Náš tým byl oslaben ještě v předvečer TMOU, protože ve čtvrtek zavolala Eva, že je nemocná a nejde. Během noci i pátečního dopoledne jsme s Lexou provolali půlku kreditu svých mobilů kvůli hledání pátého člena, než svou účast konečně potvrdila Míša. Takže v pátek odpoledne nás startoval zase plný počet.

      Úžasný nápad, já jsem si teda forenzní genetiku vážně užila. (Vyřídíte to přednášejícímu? Vykládal to božsky.) Zas tak zažraná jsem do přednášky ale nebyla, abych si dělala poznámky jako lidi okolo, takže jsem za tu dobu stihla na mapě najít v Komárově konec slepé koleje, která přesně odpovídala plánku místa činu ve “skriptech”.
      Tady bych si dovolila poznámku k nerovným startovním podmínkám pro týmy z opačných konců abecedy. Kdybych na klíčovém Áčku nebyla sama, ušetříme dobrou půlhodinu času. Zbytek týmu chtěl totiž vidět můj plán, takže přestože jsem i bez zbylých tří skript věděla, kam jít, musela jsem na ostatní cestou do Komárova počkat. Dvojice by ten problém neřešila – rozdělili bychom se a vzápětí bych ostatní poslala rovnou do Bohunic nad krematorium. Jiné týmy, jejichž člověk na A samostatně nevěděl, jak dál, by si zase právem mohly stěžovat, že ve dvou by místo na mapě odhalili s větší pravděpodobností.
      Nijak jsme ale lehkou nespravedlnost neřešili – byla před náma celá noc a všechno teprve začínalo. Cestu jsme strávili v družném hovoru o kokotech, energii ve Švédsku a spermatu na stropě hotelového pokoje.

      Tady nebylo co řešit, protože kopec na fotce znám. Když jsem si asi ve třinácti letech našetřila na foťák, přesně odtamtud jsem si šla vyfotit Brno :)
      “Zdravíme Prahory,” zavolal na nás někdo cestou od slepé koleje. V šalině jsme se kopec snažili ověřit podle mapy a nic lepšího nám nevycházelo. Jenom jsem nechápala, kde se kolem nás vzalo těch pár týmů, které vystoupily jako my u krematoria a stejně suverénně se pustily přes silnici. Copak to tady taky znají?

      Docela zajímavý zážitek jsme připravili autům na Jihlavské, kterou bylo třeba od šaliny přeběhnout. Padesátkou tam jezdí maximálně tak autoškoly, přesto jsme viděli dvě vlny týmů, kterým řidiči v kopci pro jistotu zastavili, jako by tam byl přechod.
      Princip natočených písmenek jsme úplně neodhalili – ze začátku jsme si mysleli, že natáčení hraje roli, ale pak nám cosi nevyšlo, takže jsme hada poskládali jen podle významu slov, jakoby byla všechna písmena rovně.

      Na Mahenovu stráň jsme to vzali trochu klikatě, ztracený čas ale ušetřil Lexa tím, že pro obálku sám zaběhl, zatímco jsme na něj čekali v Kamenné kolonii. Akorát jsme litovali, že nám utekl výhled na Brno. Během noci jsme to naštěstí dohnali jinde.
      Lexa se nejdřív lekl, že na místě něco nechal, když nese jen pohlednice a žádnou šifru. Než jsme se pustili do hledání morseovky v nestejně velkých puntících (fakt, všimli jste si jich?), objevili jsme na jedné pohlednici známku a pod ní jsme si proti lampě přečetli místo dalšího stanoviště.

      Obsadili jsme blízkou lampu a za pár minut byla všechna města vyškrtaná. Tady nás asi poprvé napadlo, že tohle snad zvládne na první pohled každý, a cestou na Kartouzskou jsme vzpomínali na loňské šifry.

      Po nedlouhém rozmýšlení se přezuli jen Honza s Lexou, my holky jsme na ně šly počkat na Slovaňák. Tenhle zážitek jsem si nechala ujít docela ráda a měly jsme i dobrou výmluvu – aspoň s sebou ti dva nemuseli brát batohy a bundy.

      Klukům se to ale docela líbilo; drželi jsme se zatím na začátku startovního pole a tak je nezastihla ta zácpa s vlčákem. Akorát pak v neděli lehli s podobnými příznaky, jako dobrá třetina účastníků hry. Pro jistotu u sebe neměli mobily, proto jim na povrchu zemském nezbylo než se v mokrých botách dopravit od Boby centra až na Slovaňák.
      Šifru nám předali už s principem řešení. Eliščin bratr, který nám po telefonu nadiktoval příslušná písmenka, statečně tvrdil, že ho nebudíme, ale moc bych tomu nevěřila. Výsledek vypadal od pohledu jako Medlánecký kopec, vzápětí byl tento i podle čísel nalezen. Počkali jsme, než se ti z kanálu převlečou a vyrazili jsme tam, bůhvíproč pěšky.

      Nevím, jak to vypadalo z řečkovické strany, ve směru z Krpole jsme si ale užili první porci pořádného bahna. Dost týmů nás mezi sedmičkou a osmičkou předběhlo, takže následujících pár hodin jsme měli co dělat s “davem” před sebou. Ovšem z kopce se naskytl nádherný pohled na záplavu světel; na noční město, které přesahuje člověka a jeho vnímání. Už tohle kdykoliv stojí za trochu námahy.
      Text na první pohled začínal slovy “další zpráva” – údajně to mělo něco společného s klávesnicí telefonu. Princip mě ale až tak netrápil, protože stačilo hledat písmena blízko sebe v abecedě. S číslicemi jsme si taky hravě poradili a vyšel text o boudě na modré značce. Akorát jsme se pro jistotu podívali, jestli vrcholová kniha náhodou není už tady.

      “Ahoj Prahory,” slyšeli jsme vedle sebe ne poprvé někoho z konkurence. Celou dobu jsme měli za to, že nás zdraví Lexovi pražští kamarádi, kteří tu prostě moc nikoho jiného neznají, ale on to pak popřel. Takže buď kecá a potmě je nepoznal, nebo... že bychom byli až tak slavný tým? :)
      Část cesty po panelech jsme absolvovali s členy týmu Who cares?, vzápětí spíš v závěsu za nimi (než nám zmizeli), protože jsme neudrželi jejich tempo. Pořád ještě jsme čekali na šifru, která vezme smysl podobným dostihům, a nebyli jsme ochotní běhat, ale pochopili jsme, že zatím je bohužel rychlost to nejpodstatnější.
      Tady navíc začaly naše terénní potíže. K boudě – jako k rozcestníku – jsme trefili (i když s malou odbočkou) docela dobře, jenže nám pěkných pár chvil trvalo, než jsme našli “U Boudy” boudu samotnou. Do vrcholové knihy se v tu chvíli týmy zapisovaly jako na běžícím pásu.
      Se závažím jsme se usadili k ostatním týmům do lesíka a dooblékli se. Většinou jsme založením matematici, řešení jsme ale nechali převážně na těch současných a Honza s Míšou na to za chvilku přišli.

      A zase spousta lidí na cestě.
      Averze vůči okolním týmům dosáhla vrcholu právě během přesunu na Sychrov. Měla jsem chuť nechat je všechny předběhnout, jen abych měla chvilku klidu, mohla tiše jít a neposlouchat jejich nekonečné dialogy. Je to asi jako když chcete spát a kočka vám v tu chvíli začne hlasitě příst u hlavy na polštáři. Zabili byste ji, přestože je jinak váš velký oblíbenec. Spát se mi nechtělo ani trochu (aspoň nějakou výhodu měla taková rychlá hra), ale ten klid mi chyběl. Jenže jsme tu kvůli hře, kterou chceme vyhrát. Takže jsme se týmů zbavovali pomalinku, jak přece jen zůstávaly za námi na šifrách. Jak nám utekly. Nebo jak to vzdávaly. Ale rozumím – jak jinak to může skončit, když chce tisíc lidí vyhrát jedinou hru?
      K tomu jen malou poznámku. My jsme si už na začátku hry uvědomili, že dokonce ani uvnitř týmu nemáme jednotný cíl. Někteří totiž nepřišli vyhrát, ale jen hru dokončit. Z toho pramenilo napětí, když část týmu spěchala a chtěla věci řešit třeba za chodu, zatímco druhá všechno několikrát po sobě na místě ověřovala, než jsme kamkoliv vyrazili. Nic proti tomu, taky se to hodí. Dobře, že jsme si o různých cílech řekli.
      Sychrov má (aspoň po tmě se to zdá) docela plochý vrchol a dlouho jsme od něj chodili tuším na sever sem a tam, než se nám podařilo najít desátou šifru. To je tak, když si někdo na začátku minulé šifry nepřečte slova “u krmelce a seníku.” :)
      Zase nic. Zase žádná složitost. Společnými silami jsme našli plus mínus 20 rozdílů (ta instrukce mi tam připadala už vážně navíc, dala bych ji maximálně jako nápovědu, kterou by beztak nikdo nevyužil) a vyrazili dál.

      Nikdo nemůže za to, že posledních 14 dní často pršelo, ale takhle souvislá vrstva bláta na cestách, to byla fakt síla. Až se divím, že jsme ji tak hladce přešli. Jedenáctá šifra se nám líbila, ale ani tady nebylo po pár minutách co řešit. Najedli jsme se, zblajzli Eliščiny Energity a odcházeli ke studánce. Bylo nám jasné, že za sebou necháváme skoro všechny ty, kteří tu seděli před naším příchodem. Chtělo to prostě nejen zkušenosti, ale i nápad :)

      Tady nás zastihlo svítání. Zebru od studánky jsme získali relativně rychle díky Lexově víře ve správně zakreslené vrstevnice. (“Aspoň něco tady musí být dobře!”) Přesto jsme se shodli na tom, že bychom na místě organizátorů tohle stanoviště kvůli špatně zakreslené značce dali jinam. Jediný problém, na který jsme opakovaně naráželi, bylo dohledávání šifer kolem předpokládaných stanovišť, což jsme nečekali. Pomalu jsme z toho začínali být mrzutí a to jsme ještě nevěděli, co nás čeká na třináctce. Zebru vyřešili zase matematici a podle souřadnic jsme zaměřili mostek (!) na silnici směrem do Vranova.

      “Dav” nás zradil a pomohl nám zároveň. Víc ale zradil. Na mostku, u silnice i na ní jsme se setkali s necelou desítkou týmů, na první pohled zoufalých z toho, že nemůžou šifru najít. Mezi nimi bezradně postávalo dost těch, kterým věřím, že polohu změřili dobře, což nás bohužel ujistilo o tom, že jsme na pravém místě. Bylo úplně zbytečné prohledávat okolí, dokonale převrácené naruby už před naším příchodem. Přesto jsme se do toho pustili, protože jsme se záměrně celou hru na dav snažili neobracet. Po chvíli jsme se sešli na silnici. Každý se pustil o trochu dál na stranu, kde ještě nebyl, a znovu jsme se s prázdnou srazili uprostřed. Dál už jsme jen zvětšovali okruh, lezli po stráních a k centrále na mostku se s neúspěchem vraceli z čím dál tím vzdálenějších míst. To vám teda řeknu, že málokterý kout země znám tak podrobně, jako těch pár set metrů vpravo od silnice. Vydrželi jsme tam odhadem jednu až dvě hodiny.
      Prve zmíněná pomoc davu spočívala v tom, že se objevil tým, který údajně po třech hodinách šifru doopravdy našel. Tvářili se spíš vyčítavě a naštvaně, jako i ostatní týmy kolem – tohle pátrání nás prostě nebavilo. Těšili jsme se na šifry a místo toho prohledáváme metr po metru křoví, stráň a bláto. Pustila jsem se po cestě zase o kus dál, nasnídala se, prolezla kdejaký průsek nebo cokoliv, co se tvářilo jako trochu významné místo, a nic. Chtěla jsem se vrátit. Jenže to už by nejspíš znamenalo se vzdát. Co na silnici. Někde to tady přece musí být! Ušla jsem ještě jednou takovou vzdálenost. Abyste pochopili – ve skutečnosti to nebyl ani kilometr, možná tak půl, ale na to, že zpráva má být do pěti metrů od očekávaného stanoviště, jsem šla strašně daleko. Těšil mě klid, protože jsem se konečně dostala mimo ostatní týmy a všem bych přála zažít ten pocit, když jsem na další stráni uviděla vysoký strom a blátivou cestu k němu; když jsem se vracela s třináctou zprávou k unavenému a pomalu se vzdávajícímu týmu. Lexa to prý mezitím už nejmíň potřetí přeměřil a dokonce mu to vyšlo správně na ten strom, jenže to bylo ve chvíli, kdy už nikdo ničemu nevěřil. Třináctku jsme tak získali metodou ještě většího kladiva.
      Ke studánce se nikomu nechtělo, takže jsme si tipli, že na ní spíš byli nějací sudokopytníci, sbalili jsme základní tábor na mostku a odešli do Vranova podle výsledku 0.

      Tak tohle jsme kupodivu našli hodně rychle (jako fakt, mě to po hledání třináctky překvapilo). Rozdělili jsme se pro jistotu na dvě skupiny a ta druhá ani nestačila dorazit na Veselý kopeček, když jsme u studánky našli heslo Omega 4 a pokyn spěchat do cíle.
      Za dvacet minut měl jet do Útěchova autobus, tak jsme si na něj počkali. To už jsme dostali zprávu, že první hru dokončili v 7:40. V autobuse zjevně jeli i jiní, kteří znali heslo. Dali jsme teda dohromady poslední běhu schopnou trojici, sesbírali zbytky sil a spěchali do kopce na hřiště.
      “Máte heslo?” ptá se mě ještě na zastávce protijdoucí kamarád.
      “Jo.”
      “Tak jste desátí,” volá na mě, ale už jsem ho moc neposlouchala. Ani mi nevadí, že nás do kopce předběhli tři zdatní muži z jiného týmu. Ostatním jsme utekli a jedenácté místo je oproti loňsku taky trochu pokrok.

      Takže hlavní moucha: Šifry byly vesměs o ničem. Čas přemýšlení (nemluvím o řešení, ještě je tu faktor pracnosti u šifer jako zebra, vážení, rozdíly...) se počítal na vteřiny. Rozumíte – děláte reklamu náročné hře, ale jak se potom mají cítit ty nevyužité kapacity? Moc se přimlouvám za to, aby byly v příštím ročníku složitější šifry. Nikomu nepřeju, aby pro něj hra skončila už na třetím stanovišti, protože něco nedokáže vyluštit. Ale k tomu jsou přece dobré nápovědy kdesi v háji, díky kterým by se tým jen zdržel, ne přímo skončil.
      Naopak chválím výběr městských stanovišť, protože byla maximálně snížena pravděpodobnost, že člověk narazí na místo, které nehledal. Proti terénu v podstatě taky nic nemám, za bláto asi nemůžete. Další plus dávám za termín; i bych to posunula ještě víc k létu, ale aspoň tak.
      V cíli mě překvapilo, že už dávno někdo nediskutuje s organizátory o tom, co bylo letos špatně. Ale bylo mi jich líto; snažili se, proto jsem se ani já do ničeho nepouštěla a píšu to až teď. Věřím, že moji kritiku vyrovnají spokojení soupeři.
      Konec na mě navíc zapůsobil smírně. Člověk se neubrání pocitům štěstí, že je jeden z nejlepších, že je po všem, že žije. Byla jsem pyšná na svoje kamarády na předních místech a samozřejmě taky na svůj tým. Jo, a už jsem to spočítala. Ušli jsme asi 35 km. Příště už vážně vyhrajeme – jednou to přece vyjít musí! :)

V Brně 29.10.2002
Martina