Krutá (zá)krůta 7: Budeme čtyři

Složení: Marťa, Honza, Toníček a ídbwonyíx* Pomikálkovi

Kdybych psala reportáž cestou na šesté stanoviště, byla by plná radosti z krásného šifrovacího dne a šťastných rodinných okamžiků. Cestou na sedmičku se to změnilo tak, že jsme měli chuť udělat orgům něco krutého, třeba poslat je ke studni. Každopádně jsme si to užili, takže postupně.

Tentokrát jsme se cíleně přihlásili jen ve dvou a ani jsme se moc nesnažili udat Toníčka jinam, ačkoliv už mu bude 15 měsíců a dávno vyrostl z ideálního šifrovacího věku "nají se, pozoruje stromy a spinká". Těšila jsem se, jak si spolu budeme sami luštit, což jinak děláme spíš při testování jiných her, a Toníček si bude hezky hrát, nějak se u něj vystřídáme a třeba i něco vyluštíme. Zvolili jsme výstižný název týmu "Budeme čtyři", což zmátlo asi jen Krutografa, který se optal, jestli tedy ještě na někoho čekáme. No v podstatě čekáme.

Pravda je, že úplně bleskově jsme nepostupovali, ale špatně se nám taky nešlo (do té šestky). Zvlášť jsme uvítali start sto metrů od bytu a dvojku u hřiště, kam si Toníček chodí často hrát a jíst písek. Kolem obelisku zbyl po ohňostrojích pěkný bordel. Chvilku nám trvalo, než jsme "x" na startu interpretovali jako střed souměrnosti a všimli si, čím jsou použitá písmena vůbec zajímavá, ale lepší pozdě, nežli později, že.

Toníček má rád zvířátka a věci, které umí pojmenovat nebo aspoň ukázat. Dřív ke zjevnému potěšení dospěláků ochotně ukazoval, kde má nakreslené zvíře nebo plyšák očičko. Aplikuje to bohužel dosud bez vyzvání i v případech, že jde o zvíře živé. Takže když se rozzářený rozběhl k jinému týmu s napřaženým ukazováčkem a slovem "se" (= pejsek), měli jsme o zrak jejich psa trochu obavy.

Na dvojce (10:02) se těch množstevních předpon dalo asi taky všimnout dřív než po třičtvrtě hodině. Ale my jsme se automaticky usadili na hřiště, kde se Toníček s oblibou vrhá střemhlav ze skluzavky a houpacího koně, a navíc tam pálilo slunko, takže dokud jsme se neodsunuli na trávu do stínu (a poblíž týmu s psem), moc jsme toho nevyluštili. Pak už stačilo jen odhalit správný způsob odpočítávání písmen do tajenky a šlo se pro vrbu na Kamennou (11:24). Tam jsme si opět skoro po hodině všimli, že obrázky asociují zvířata, a během dolušťování jsme si sice napsali o help, když už na něj byl čas (kdyby v tom ještě náhodou byla nějaká další zákudnost), ale nevyužili jsme ho a vyrazili cestou necestou (s kočárkem pěkně blbej nápad) vzhůru na kótu Kamenný vrch (13:07).

Tam bylo luštění trochu problematické kvůli nedostatku hezkých luštících míst, takže víc energie sebrala obsluha a hlídání dítěte zdrhajícího neustále na silnici, což kolikrát spotřebovalo pozornost až dvou dospělých a na luštění pak zbývalo málo lidí. Ale šifra s posuny v abecedě a návodným mottem byla lehká, takže jsme to zvládli a pokračovali k dětskému vinohradu za ÚMČ Bohunice (14:26). Tam je hezký trávník ve stínu pod stromy, kde mohl Toníček v klidu pobíhat a trhat ty svoje "kyti", samozřejmě poté, co nám počmáral oba výtisky aktuální šifry, odnesl tužku neznámo kam a jednu šifru roztrhl napůl. Psát písmena na vrcholy alkoholických klikyháků jsme chtěli hned, jen zase trvalo, než nás napadlo, co mají ty tučné výrazy znamenat a jaká písmena tam teda psát.

V 15:53 jsme si vyzvedli u rybníčku na Leskavě šestou šifru - čertovy obrázky. Cestou k ní jsme v protisměru míjeli vedoucí Přizdisráče, u šifry jsme viděli dolušťující ö a podobně, zkrátka úplní looseři jsme v té době nebyli. Luštící místo zase nic moc, před skákáním do Leskavy jsme dali přednost kousku trávy u cesty, kde Toníček samozřejmě trávu ignoroval, kopal si na asfaltu do PET flašky za drmolení "piťa" (= ťapi ťapi) a vypadal při tom strašně roztomile, dokud si neodřel kolena. Ještě jsem zapomněla říct, že na minulých šifrách se mi líbilo, jak jsme je vyluštili spolu, jak vždycky někoho něco napadlo a dotáhli jsem to. Ono to sice podle našich časů není poznat, ale šlo nám to prostě hezky a celkově jsme z toho dne měli dobrý pocit.

V první hodině jsme karty nevyřešili, dokonce i ta morseovka v barvách karet nás napadla až cestou dál, takže jsme si vzali první opravdový help, v mžiku postup realizovali a šli... no, kam máme vlastně jít? Vyšlo "studna u kaple". Nejbližší kaplička, o které vím, je vtipně umístěná mezi paneláky nedaleko, ale úplně blbým směrem, totiž přesně zpátky směrem k ÚMČ. Znamenalo by to skoro kilometrovou cestu zpět po vlastních stopách, abychom došli na místo, kolem kterého jsme prošli ve stometrové vzdálenosti cestou sem. To je na šifrovačce nesmysl, týmy by se potkávaly a nechtěně si napovídaly, jako třeba nám ti Přizdisráči. Nebyli jsme líní a podívali se do doporučené mapy. Ta baňka s křížkem mezi paneláky je podle legendy "kaplička" a ne "kaple", což není podstatné, ale hlavně jsme v rejstříku našli hned dvě ulice "U kaple". Jedna někde v háji, druhá rozumným směrem v Ostopovicích, i když vzhledem k předchozím přesunům taky docela daleko - odhadli jsme to na dva kilometry. Váhali jsme nad tím hodně a napadlo nás i zavolat orgům, ale to jsme zavrhli - víceznačnost výsledku je přece zjevná, tak proč by zrovna nám měli radit. Takže jsme šli do těch Ostopovic, dle pokynů na tu bližší ze dvou ulic U Kaple. To, že jsme cestou viděli Pralinky odcházet směrem k panelákům a nenechali se tím zviklat, by už asi leckdo jiný označil za tupost, ale na to my nehrajem - ať si jdou, kam chtějí, my to najdem a oni skočili na špek. A už jsme skoro v Ostopovicích, a támhle za tou křižovatkou začne ulice U kaple, a tam bude ta studna. Našli jsme ulici, kapli i studnu, jednu s pumpou a hned vedle ještě jednu bez pumpy, ale u té to taky nebylo. :-(

Nas... až na půdu (telefonát orgům už byla jen formalita) jsme šli poprvé za hru na MHD a dvacet minut do příjezdu autobusu jsme místo dohledávání Krůn strávili diskusí, jestli vůbec pokračovat. Po hře jsem zjistila, že přes blbý výsledek šifry jsme udělali dost velkou chybu hlavně my, a to tu, že jsme si nepamatovali větu z pravidel: "vzdálenost mezi po sobě jdoucími stanovišti není vyšší než 2 km". To bychom si byli vzdálenost k "naší" ulici pořádně přeměřili a zjistili, že je to dva a půl. No ale v té chvíli jsme to nevěděli a byli jsme bez ohledu na viníka otrávení, že jsme se připravili o hodinu a půl času, kdy jsme dokonce měli ojedinělou možnost oba luštit, protože Toníček zrovna spal. Honza chtěl jet domů. Je pravda, že večer už by všem bylo líp ve sprše, a taky ten ohňostrojový večírek se nám doma před hrou trochu protáhl, moc jsme toho nenaspali a někdo by měl po večírku uklidit. Já jsem prohlásila, že domů nejedu, ale nevím, jestli není případně potřeba přijít do cíle ve dvou. Honza mě odbyl, že to splňuju. Nakonec jsme k té mezipanelákové kapli s westernovým fontem (18:36) dojeli všichni, na dvanáctém místě místo slibného pátého před Pralinkami, ale luštění už nestálo za nic. Víceméně jsme dvě hodiny čekali na dead. Jeden si hrál s Toníčkem na super hřišti a druhý napůl koukal do šifry a napůl se bavil, jak tam Toníček neúnavně šplhá na skluzavku, chechtá se nahoře a vrhá se dolů. Tak aspoň z toho jsme měli radost.

Osmičku - mřížku 6x6 jsme vyzvedli (v půlce naší známé cesty do Ostopovic) ve 21:08, takže tím pro nás hra skončila. Všem kromě Přizdisráčů, jejichž čas nechápu, trvalo správné rotování mřížky s morseovkovými písmeny víc než hodinu (a v deset končila hra). My jsme taky přišli na všechno podstatné, Toníček hezky trénoval tlačení kočárku po parku a radoval se, že svítí lampy ("se" = pejsek nebo světlo, podle situace), ale dořešit jsme to nestihli. Ani už se nám po tom výletě nechtělo do cíle, takže jsme jen došli na zastávku s rozsypanými jahodami a odjeli domů. Byl to náročný den a zatím nejnáročnější složení týmu, jaké jsme kdy zkusili. Škoda, že jsme zvojtili ty Ostopovice, jinak jsme byli z Krůty nadšení. Za celou šifrovačku děkujeme a příště vám ukážem.

* bez záruky