Expedice Matrix 2010: Old Mountains

Předně chci napsat, že letošní Expedice Matrix byla moc pěkná hra. Všem tvůrcům moc díky! Dalibor už to vyjádřil na diskusním fóru několika větami přesně tak, jak to taky vidím, tak ho sem zkopíruju: "Navnadili mě už naprosto geniální Kometou a celá předherní motivace ve mě vzbudila tušení, že by to mohla být hra podle mého gusta. A nakonec skutečně byla. Rozumně dimenzovaná nelineární část a klasický lineární terén postavený na originálních a propracovaných šifrách. ... V cíli bylo moc příjemně, posezení na sluníčku, pokec s orgy a dalšími týmy... Gratulace vítězným PoTratům i všem ostatním, kteří došli."

Nemohla bych si přát lepší tým, než ve kterém jsme šli. Toma teď sice Prahory moc nelákají, ale když si vybral lidi do týmu, vyšly mu z toho v podstatě Prahory. Tak nás aspoň pojmenoval Old mountains a přihlásil tým s fikanými jmény, takže jsme byli před hrou děsně tajemní. Tady toho týmu si strašně vážím a jsem moc ráda, že jsem právě s těmito čtyřmi lidmi mohla hrát. Došlo mi to zvlášť v pondělí po hře, kdy jsem šla sama civilizovaně bez batohu po slunečné ulici podél parku do práce a ostatní mi divně chyběli. Už aby byla Bedna.

Odstartovali jsme slušně rychle, hlavně díky Tomově nesmělé teorii „a co kdyby to prostě byla ta Dajána“. Dlouho jsme k tomu měli blok a i s odstupem času mi to připadá podobně sofistikované, jako zadávat heslo „šach“ nebo „mlha“, kdykoliv se na Sendviči setkám se šachovou nebo zamlženou úlohou. Ale z rozpoznaných naživo hraných písniček pořád nic nevycházelo, tak jsme to zkusili. Jinak bylo na startu vtipné to použití kurzívy.

U letohrádku Kinských jsme dostali XOR kostku a písmenka co mizí v prvním až dvacátém nevímkolikátém řádku, což jsme celkem hned pochopili a rozdělili se na dvě poloviny. Ta větší dolušťovala XOR kostku a snažila se zorientovat v kotoučích, my s Daliborem jsme šli skrz tunel s fotkami Prahy po pyrotechnickém omylu a podobných experimentech ke kostelu Nepomucká.

Bylo krásné odpoledne, koupili jsme si ledňáky. U kostela ale chyběly šifry. Jednu jsme našli aspoň k opsání - osmisměrku s obrázky. Už chápu, proč měl být v každém týmu člověk, který umí kreslit. Vyšla nám Ladronka. Jenže co dál, když má být na příštím stanovišti agent, za kterým musí přijít dva členové týmu, a my jsme tu jen dva? Odejít na Ladronku a vrátit se ke kostelu později pro druhou šifru? Čekat ještě bůhvíjak dlouhou dobu na druhou šifru a pak teprve jít k Ladronce? Rozdělit se a zkusit vysvětlit agentovi u Ladronky, že nebýt chybějícího zadání, byli bychom tu dva? Čekali jsme u kostela poměrně dlouho a nakonec se Dalibor rozhodl na Ladronku odjet.

Našel tam šifru skyline, kterou hned vyřešil, a ne moc lákavou konstrukční úlohu, se kterou počkal na mě. Já jsem mezitím v Nepomucké dostala druhou obrázkovou šifru „do autobusu“. Líbí se mi, že šifry nelineární části byly jednoduché a daly se vyřešit i v atomizovaném týmu, každý si zaluštil. Když mi Dalibor nastínil konstrukční úlohu v parku, pokusila jsem se navrhnout, že si pospojuju zbytek dvojic lev-levice, sob-sopka a podobně, a on by mohl jít zatím rýsovat čáry na trávník.

„Já jsem si myslel, že to navrhneš,“ řekl Dalibor. Taky se mu do vyměřování nechtělo. Neprošlo mi to. Dospojoval se mnou obrázky a hlavně interpretoval výsledek PISBRANA. A pak už jsme se hře na geodety nemohli nijak vyhnout. Zanesli jsme body na šmírák s přesností „tady někam vpravo od tohoto a nahoru od tohoto“ a vyšel nám směr na televizní věž, až na to, že Dalibor tvrdil, že k věži se nesmí. Navíc odkrokoval vzdálenost mezi lampami a vyšlo nám, že kotouč by měl být dvakrát tak daleko než věž. Tak že by takový ten obelisk u stadionu?

Přece jen je to ale docela daleko na to, abychom tam šli haluzit, takže jsme se konečně odhodlali změřit třetí vrchol trojúhelníku a těžiště jiného trojúhelníku a když nám řešení pořád vycházelo plus mínus stejným směrem (= do stejného kvadrantu), šli jsme tam. Dalibor píše, že i když se nám do toho nechtělo, tahle úloha měla v Matrixu své místo. Já myslím, že takové úlohy jsou na šifrovačkách nekonečný vopruz. Navíc řešení, které se nedá ověřit a musí se „zkusit“, nemám ráda. Každopádně jsme si oba oddechli, když jsme u průduchu kotouč našli.

Mimochodem bylo perfektní, že na stanovišti na viditelném místě někde u šifer visely nálepky Matrix. Kolemjdoucímu vandalovi nic neřeknou, ale my když jsme u kostela v Nepomucké našli nálepku a nenašli složku se šiframi, hned jsme věděli, že jsme tu dobře a něco tu chybí. U velkého strahovského průduchu jsme zase díky nálepce hned věděli, ve kterých místech hledat. Líbí se mi, že Matrix přebírá osvědčené prvky jiných šifrovaček (třeba timeoutové nápovědy, podle mě zatím nejspravedlivější nápovědní systém, kéž by se k němu Bedna vrátila), a tyhle nálepky myslím stojí za to, aby se naopak rozšířily i do jiných her.

Dalším takovým dobrým nápadem je modifikace Binfa tak, že prvnímu týmu už nechodí informačně hodnotné zprávy jako "jste tu 1., první tu byli XY v 20:20, vedou XY 20:20 na AB.", ale o dost zajímavější zprávy o názvu a poloze druhého týmu.

Pak jsme s Daliborem zajeli k Písecké bráně. Výsledek Skyline jsme zavolali Alči a ta u Dívčích hradů už nic nového nenašla – kolečko se nám z jedné strany spojilo. U Písecké brány jsme kromě amarounů dostali i šifru – rozhovor A a B, kterou mi už předtím popisoval Tom do telefonu. Takže jsme kolečko uzavřeli i z druhé strany a usoudili jsme, že rozhovor A a B vůbec nemusíme luštit, protože povede na stanoviště, kde není agent.

Věnovali jsme se tedy jen amarounům. Když dostáváme jídlo, tak by se třeba dalo ochutnat a vzít písmena jen z některých kostek. Je to nějaké slané. Každopádně si opíšeme písmena v kostkách. Máme hledat na západním konci, takže by se hodilo, kdyby nám vyšla ulice. Třeba Hellichova by se tam dala najít. Ještě by se to dalo přečíst jako Braille. Aha, vychází SŮL. Ověřujeme Hellichovu, ta písmena jsou opravdu slaná (nebo jsme si to aspoň vsugerovali). Některá ostatní taky, jiná míň. Ale Hellichova nám připadá docela pravděpodobná, navíc má jasný západní konec, tak jsme tam zajeli a bylo to tam.

Měli jsme tou dobou tři kotouče, Tom s Honzou mířili pro čtvrtý (hráli hada, vyluštili logika a šachy a kdovíco všechno ještě s Alčou dělali, zatímco jsme se neviděli) a Alča čekala na Hlavním nádraží na vlak, aby v něm mohla najít agenta s pátým kotoučem, a čekání si krátila tím, že si pro zajímavost vyluštila rozhovor A a B - kamenné kelty. Dali jsme si sraz na Smíchově.

Tam jsme u pokladen vysvětlovali homelessákům, že jim fakt nic nedáme, studovali jsme systém kotoučů, stříhali, připíchli sichrhajskou ("připínací špendlík" jsme v doporučeném vybavení četli nějak letmo) a strašně pečlivě otáčeli. Raději jsme si počkali na všech pět kotoučů. Že by mě to nějak extra bavilo, to se říct nedá, ale postupně jsme se dobrali celého řešení a vyrazili konečně pohromadě kontaktovat agenta na Anděl.

Agent nám řekl, že jsme první, což mě překvapilo. Ty týmy, co vidíme v mekáči, tu prý luští náhodou a k agentovi se ještě nedostaly. Z chaotické části jsme odesílali smsky nedůsledně (čtyři jsme nakonec neposlali vůbec), takže jsme nevěděli, jak na tom jsme. Psalo nám to průběžně zhruba třetí pořadí a podle očekávání vedl (po rychlém startu Nevykosnem!) Chlýftým.

Alča vyrazila na kafe a toalety do nákupního centra, protože netušila, že od agenta nedostaneme nic k luštění a pojedeme hned na konečnou Barrandov. Proč jsme vlastně nedostali nic k luštění? No aspoň jsme si pak mohli v šalině povykládat, co která skupinka dělala, a trochu si odpočinout.

A začala terénní část. U kaple v Holyni nás přivítali orgové, to bylo milé, ale odmítli nám svítit dálkovými světly k luštění. Šifra s národními slovy ve tvaru číslic byla jednoduchá. Honza se tak tak stihl obléknout.

Přesun k rozvodně byl úlet, no ale tak aspoň poučení pro příště. Tajenku ROZVLOM s dodatkem "Hledejte u jižního okraje" jsme si vyložili podle mě nejlogičtěji, jak to jde: jižní okraj lomu u rozvodny. Kde jsme teda našli leda tak křoví a zrovna dvakrát nám nepřipadalo vhodné jižní kraje ďoury prozkoumávat. Tak jsme se zkusili vrátit k rozvodně a tam to bylo. A co tam bylo? Něco rychlého asi. Aha, polský kříž. To bylo takové že sotva jsme se utábořili, začaly padat analytické postřehy a pak Honza řekl že jo, že to ten polský kříž je, jen je potřeba vyměnit tečky s čárkami.

U Rutického mlýna byla pěkná kosa. Podle sms infa je za námi jedna nula a pak až druzí poTrati (jinými slovy že k rozvodně po nás zatím nikdo nedorazil), takže jsme si dovolili luštit přímo na lávce s tím, že pokud se zdržíme, odsuneme se. Poskládat hada šlo docela rychle, od začátku jsme to viděli 3D, pak jsme měli trochu hluchou pauzu po slově "naproti", ale i to brzy Honzovi došlo a vyrazili jsme dál. Celkově i s přesunem na následující stanoviště sotva 54 minut, přesto jsme u potoka stihli pěkně vymrznout. Ptali jsme se sami sebe, jestli to máme pořád zapotřebí. Totiž my jsme delší dobu oscilovali mezi tím, jestli na 26stěn napíšeme abecedu podle hada, nebo (když to podle hada nevycházelo a debatovali jsme o tom, jak moc je pravděpodobné, aby slovo "naproti" vyšlo náhodně) systematicky od některého vrcholu, abychom vůbec využili to, že jsme na 26stěnu. Brát písmena z protějších stěn se nám pak perfektně hodilo, protože to využívalo hada a současně i prostorový objekt.

Cestou k "jezeru Budenice" jsme prošli teplým pásem. Prostě najednou byl vzduch kolem teplý, a to i ve tváři, nejen že jsme se zahřáli pohybem. Šifra s morseovkovým grafem se mi líbila, protože je originální a přitom úplně jednoduchá, za chvilku nebylo co řešit a vydali jsme se vstříc svým dvěma zásekům.

První nastal mezi 02:43 - 04:45 u vodojemu Třebotov na šifře "Přítomní účastníci". Přesněji řečeno u vodojemu jsme skončili zhruba tak na tom, že každá věta má sedm slov, a úspěšně jsme si (stejně jako později třeba Chlýftým) vsugerovali, že nám začátky některých slov připomínají dny v týdnu, což moc velký pokrok nebyl. Byla nám zima a tak jsme popošli do Třebotova. Ten leží hrozně blízko a ani jsme se nestačili zahřát, protože jsme šli pomalu a snažili se u toho (neúspěšně) přemýšlet. Až na ulici v Třebotově mi došlo jak to, že každé slovo ve větě má jinou délku, tak to, co znamenají čísla 2-9. T9 byla nakonec moc hezká, jen to počítání slabik byla slabina, přesně jak píše Aleš, taky jsme spíš chtěli brát tolikátou slabiku podle toho, co chybělo za číslo. Na začátek "rybník..." jsem v mobilu koukala dost nevěřícně a i když to ostatním v týmu připadalo jako 100% správný výsledek, nález šifry u rybníka mě vyloženě potěšil.

Druhý, ještě lepší zásek jsme si užili mezi 04:45 - 08:06 v Kale. U rybníka nám byla zima, tak jsme od něj vylezli kousek na kopec, ale ne že by to moc pomohlo. Všichni jsme byli mimo provoz, dokonce i Dalibor, který jinak nikdy neusíná. Při pohledu na Honzovu volnou alumatku jsem zažila jedinečné dilama: nechtěla jsem si ji půjčit bez dovolení, ale žádat o svolení s tím, že bych si na chvilku lehla, se mi zdálo stejně uhozené. Široko daleko žádná hospoda a v obci všichni spí. Co bych tak dala domorodci za pět hrnků teplého čaje... Hypnotizovali jsme hodinky a obzor. Nejdřív se rozednilo, lidé začali venčit psy, a pak konečně vyšlo i slunce, za kterým jsme neváhali vyjít nahoru na stráň. Vystavili jsme se paprskům, teprve to nás probralo a donutilo převrátit mřížku i naruby. Nebýt teplého jasného počasí, asi tam luštíme dodnes.

Bylo nám jasné, že jsme se museli hodně propadnout, ale co už. U dubu jsme třetí. Popovídali jsme si s Nicholasem Blackem o záchraně světa, dostali jsme obálku a odešli do cíle nahřát steganošifru. Nicholas nijak neprotestoval. V půlce trasy nám to ale nedalo. Co když po nahřátí nic nezjistíme, že. Radši jsme to zkusili zapálit rovnou a asi jsme na to šli špatně, protože se nám nic neobjevilo. Tomovi vrtal v hlavě manuál Tmou a poslední nevyzkoušená možnost - nápis na hlavě. Jo, to bude určitě ono. Proč by tam byl jinak živý hlídač, a proč měl asi kápi... Tom se vrátil se k Nicholasovi a zavolal nám heslo, zrovna když jsme přicházeli k sokolovně.

Tak jsme třetí, poTrati poprvé vyhráli velkou šifrovačku. Škoda, že na nás nepočkal druhý Popocatepetl, asi o hodinu jsme missnuli příležitost se s nimi trochu víc seznámit. Dostali jsme Fantoma staré Prahy a už to doma hrajeme a obkličujeme se.

Jak říkám, celkově se mi Matrix moc líbil, zatím nejvíc ze všech ročníků. Byly tam pěkné, originální šifry, hezky propracované, některé se sympatickými mezikroky, nestačím se divit, co je možné ještě po deseti letech rozmachu šifrovaček vymyslet. Lineární část byla příjemně krátká. V cíli potěšilo, že jsme mohli klábosit jak uvnitř, tak i - když už tak krásně vyšlo počasí - venku. No a Kometa se mi v nečekaných chvílích v hlavě zjevuje ještě teď a nahradila tak šachovou písničku ze Sendviče.