Bedna 2009: Prahory

Letos jsme na Bedně nijak nezazářili, ale moc jsme si ji užili. Hned na začátku hry vlastně začala pohoda. Na start sice přišla včas jenom Alča, náš vlak nabral u Pardubic kvůli jednomu odvážlivci pod předchozím rychlíkem zpoždění, ale jinak začalo být najednou všechno po hektických pracovních týdnech fajn. Reportáž ze Široko daleko napsaná, práce jakš takš dodělaná, jídlo nakoupeno, v týmu máme všech pět lidí, desatero nůžek a venku je krásně. Se starším Honzou jsme sice v noci před hrou zajeli na pohotovost, protože mu bylo zle a pořád se ne a ne uzdravit, ale v sobotu ráno se probudil, vzal si tužku a sudoku a řekl, že když ho vyřeší, tak to znamená, že je schopný luštit, a půjde na Bednu s náma. Tak šel a vyplatilo se to.

Ze začátku jsme se pohybovali zhruba na sto padesátém místě, a to určitě jen proto, že zbylých 50 týmů zapomnělo odeslat Binfo smsku. V Bingu Alča neměla štěstí, nad IQ testem jsme museli chvilku popřemýšlet a v Jelením příkopu nás vysvobodil až timeout. V Bednářských listech psali, že máme zatřást, tak jsme třásli. Alču rozčilovalo, když jsme tomu říkali "štěrchat". Taky jsme motali a dělali jiné pohyby. Při správném štěrchání kolmo k zemi Bednička dokonce vydávala jen jeden ze šesti tónů stupnice, takže jsme si stěny krychle popsali čísly od jedné do šesti. Dál jsme se ale nedostali - jak říkám, přišlo nám Binfo. Kupodivu neodcházíme poslední. Asi těm týmům, co zapomněli včas odeslat Binfo, ještě nepřišla smska s řešením.

Vzala jsem si na starosti Bedničku, aby všichni nemuseli studovat návod. Prvních pár stanovišť ve hře tudíž vypadalo tak, že jsem si hrála s Bedničkou a ostatní luštili šifry, které jsem většinou ani neviděla. Fungovalo to bezvadně. Akorát šifry byly jednoduché a do Bedničky se nedala zadávat písmena za chůze, takže jsem měla trochu zpoždění. Zato jsme na Petříně zahlédli dvojici hráčů, jak tančí blues na hudbu z výletní restaurace. Neodolali jsme a taky si zatančili. Málem bych na to zapomněla, kdybych si to teď nepřečetla v reportáži Mupy Mup! Že kódy stanovišť tvoří kolečko, jsme si nevšimli, ale že na sebe tři výsledky bedničkových úloh navazují, jsme si všimli hned, takže jsme zadali čtvrté slovo a Bedna nám odpípala římské číslice. Ty jsme hned poznali a vyrazili na pětku.

Samé čtyřúhelníky, některé z nich úhlopříčkou rozdělené, takže to byla zase rychlovka. Na další šifře byly prý nějaké čtveřice stejných písmen, ale co je to ve srovnání s tím, že na mě Bedna začala blikat! Krátce jsem se zabývala teorií, že když stojím, Bedna nic nedělá, a když jdu, dělá diskotéku. Ale když jsme se usadili poblíž nějakého hotelu se sedmou šifrou, zjistila jsem, že Bedna reaguje na krátké pohyby do stran a hned bylo jasné, že je to logik. Takže máme PAROHY. Pak jsme s Lexou nakreslili cestující puntíky a cestou k domu Na Špitálce 18 jsme bádali nad tím, co to znamená EbEATro. Mysleli jsme, že v nejednoznačných písmenech je potřeba využívat spíše počáteční šipky, dokud to jde. Teprve cestou jsme usoudili, že text vychází líp, pokud v nejednoznačných písmenech volíme tu variantu, kde puntík načmárá co nejmíň nových čar. Takže elektro se v šifře najít dá, když se chce, ale jednoznačné to není, škoda.

Už se pohybujeme kolem druhého až čtvrtého místa na dohled od Pomocné školy a Chlýftýmu, první Alberti na nás všechny mají půlhodinový náskok. Bedničkové 3D bludiště bylo moc hezké, zvlášť ty zpětné odbočky v nejvyšším a nejnižším patře. Dořešili jsme ho s menším Jeníkem a získali heslo SOBOTA. Ostatním děckám mezitím vyšlo z přísloví něco jakože mnoho šifer zahrádkářův soused a podobné věty, tak mi to připadalo trošku zhulený, ale na druhý pokus jsme našli to správné neoplocené hřiště i s vláčkem. Nebyla tu žádná úloha pro Bedničku, tak jsem aspoň mohla zbytek týmu mást tím, že slepé ulice mají jasný začátek a konec a mohly by se proto nakreslit za sebe. Tým se tím ale nenechal dlouho zdržet a po čase v jedné z počmáraných map odhalil Braillovo písmo.

Když jsme konečně našli šifru u kapličky a místo k luštění, Honza v textu celkem hned uviděl slabiky do-re-mi, a mně zase bylo hned jasné, co s nimi. KLAVÍR jsem v návodu sice vnímala jen jako příklad, ale nějak se mi zapamatoval. K tomu bych řekla, že ne každý je taková konzerva, aby si přečetl celý dlouhatánský návod i ve chvíli, kdy po jeho letmém prohlédnutí chápe, co s Bedničkou. Takže se ani nedivím, že to některým týmům hned nedošlo.

Při hledání rybníka jsme zase potkali Pomocnou školu a pak už nás čekalo dlouhé zápasení s jedenáctou šifrou. Usadili jsme se kousek za rybníčkem, rozstříhali jedno zadání, potom i druhé, ale bez větších pokroků. Poskládaný obrazec dával jen divný text "cestou noci ? e otoc". Nejvíc ze všeho se nám líbila myšlenka na Lloydovu patnáctku. Odstraníme otazník a s ostatními kostkami budeme podle nějakých dodatečných informací, kterým ještě nerozumíme, šoupat tak, abychom získali poskládaný obrazec. Stejně jako v patnáctce jsou v našem zadání všechny čtverce správně zorientované. V průběhu některá písmena přečteme. Třeba ta, která se ocitnou na stejné pozici, kterou na sobě mají nakreslenou. Nebyli jsme na moc pohodlném místě, u vody už nám začínalo být chladno a brzy bylo jasné, že šifra nebude průchozí, takže jsme se sbalili a přesunuli se do Nebušic, kde jsme se setkali s Alberty. Taky se nějak zasekli. Popřáli jsme jim hodně štěstí a šli dál.

Ani nové luštící stanoviště nám moc nepomohlo. Opouštěli jsme myšlenku na Lloydovu patnáctku, ale nechali jsme si odstraněný ten otazník. Na jeho místo jsme přemisťovali čtverce, které se v celém rastru vyskytovaly na stejné pozici, jako bylo písmeno v posledním čtverci. A abychom využili úplně všechny informace ze zadání včetně rubových stran, čtverec jsme při té příležitosti otočili. Připadalo mi to dost překombinované a rozhodně jsem nesdílela nadšení ostatních, že tohle je super postup až na to, že nefunguje. Řešení jsme si zkomplikovali ještě tím, že nás při pohledu na světlou a tmavou stranu a bílá a černá písmena napadlo něco černého cenzurovat. Třeba se nejdřív věnovat jen světlým a pak se uvidí. Při těchto postupech vyšlo i pár nadějných výsledků, jako třeba Lexův "sad 1 km". Kontrolovali jsme je v mapě, ale nezdály se nám přesvědčivé. Několik hodin před vyluštěním nám takhle začala skoro vycházet nějaká škola: "skol...", ale pak se to pokazilo na "skolma..." a pak se to pokazilo ještě víc. Ulici Kolmou jsme si našli v mapě a zdála se nám moc daleko na to, že řešení nevyšlo přesně.

Kolem se začaly hromadit další týmy, Alberti se taky vydali najít lepší luštící stanoviště a ujistili jsme se o tom, že pořád řešíme. Taky jsme trošku usínali a chodili se zahřívat procházkami. Logicky nás začalo napadat, jestli bychom si neměli vzít záchranu. Nevěděli jsme o nikom, kdo šifru vyřešil, a pokud není rozumně řešitelná, tak výhodu má ten, kdo vyměkne dřív. Měli jsme špatný pocit z toho, že týmy přicházející hodiny po nás (a mající na rozdíl od nás hned při příchodu informaci z Binfa o obtížnosti šifry) si třeba hned takticky vezmou nápovědu, nám pak třeba pár hodin před koncem hry taky nic jiného nezbude, a jenom se připravíme o čas. Ale nějak se nám nechtělo. Klepat kosu v Nebušicích a nehnout se dál bylo sice čím dál tím víc nepříjemné, ale říkali jsme si, že máme ještě dost času, tak to vydržíme. Nevěděli jsme, že hra bude končit až sedmnáctou šifrou, taky jsme čekali cíl někde u patnáctky. Když už jsme vyzkoušeli, co se dalo, přestávalo nás řešení bavit a postupně začala převládat myšlenka, že bychom se rádi podívali dál. Že bychom rádi využili svůj seznam států EU seřazený podle vzdáleností hlavních měst od Prahy a podobně. Shodli jsme se na jednoduchém pravidle, že až nápovědu jednomyslně odsouhlasíme, vezmeme si ji. Dokud bude chtít ještě někdo luštit, ať luští.

Po pěti hodinách už jsme byli čtyři, kdo odsouhlasili nápovědu. Doslechli jsme se, že někdo jedenáctku vyřešil, ale stejně už jsme nevěděli, co jiného zkusit. Jen Alča si dál šoupala čtverečky. Už jsme ji ani nesledovali a chytali bronz a místní černou kočku. A najednou Alča řekla, jestli u Kolmé není Do Oříšku. Do háje. Je to tam. Vždyť to jsme měli už před pár hodinama! Nikdo z nás, kromě Alči, už ale neměl chuť a energii potřicáté zkoušet podobný postup. Alča jeden z nich dotáhla, stačilo, když přestala cenzurovat černou. Hrozně nám tím zlepšila náladu. Vyrazili jsme mnohem veselejší, než kdyby nás poslala dál záchrana.

Zážitek "My jsme ale trubky, vždyť je to tak lehký," se ale nedostavil. Pěkně jsme se v tom plácali, to je samozřejmě naše chyba, postup jsme neměli úplně správně, ale šifra mi nijak krásná nepřipadala. Myšlenkou velice elegantní, to ano, ale provedením nevyladěná (nesmyslně divná nápověda na první straně, nadbytečné první písmeno "s" v tajence) a trošku překombinovaná (možná zbytečné dvě strany, různé barvy, mozky, skládání...). No a pokud jde o ty mentiony... spíš mám pocit, že pomohlo rozednění a oteplení. V noci tu šifru nevyluštil vůbec nikdo.

Když jsme odcházeli na dvanáctku, měla jsem chuť smskou povzbudit Toma, že jsme to po tolika hodinách dali bez nápovědy. Že to jde. Připadalo mi sympatické, že i oni se o to snaží. Ale nic jsem raději nepsala, protože jsem si říkala, že to může ovlivňovat jejich případné rozhodování o nápovědě. Nakonec to bylo úplně jedno, protože když jsme si vyzvedli dvanáctku, už u ní seděli. Vzájemně jsme se oťukali, jak že to máme s tou nápovědou, a dozvěděli jsme se, že po spoustě hodin tu zatracenou jedenáctku taky vyřešili sami. Bylo to v duchu: "Tak jsme to nakonec zvládli." "My taky." Všichni nadšení a povzbuzení, že se nám to povedlo. Nám (i s následným přesunem) za 5 hodin a 39 minut, jim za 6 hodin a 25 minut. Takový zákys jsme už pěkně dlouho nezažili.

Dvanáctka byla dílem okamžiku. Černá slova jsme po chvíli kroužkovali, aniž bychom si k nim dočetli celý odstavec. Skalka 324 a jedeme. Alberti tu sedí stejně jako seděli, nějak jsme se rozjeli a oni ještě ne. Ale to hned přijde. Pentamina na třináctce byla snadná, ale v noci bych tu bránu v hustníku na placaté kótě hledat nechtěla.

Cestou ke Kozímu hřbetu jsme si všimli, že za námi běží Albert Stallone. Jindy to tak nehrotíme, ale tady padlo jednomyslné "běžíme" a všichni jsme se taky dali do pohybu. Kluci z nás byli celí překvapení. Alberty jsme setřásli vtipným odbočením ze zelené značky po přímější alternativní cestě a střídavě jsme šli a popobíhali. Oni šli taky zkratkou, ale z opačné strany hřbetu. (Takže paradoxně jediný, kdo šel přímo do největšího kopce po hřebeni, byl náš starší Honza, kterého jsme kvůli jeho nemoci nechali jít pomaleji pozadu.) Na křižovatce, kde se naše cesta napojila zpátky na zelenou, jsme se po necelém kilometru objevili přesně ve stejnou chvíli, jako Alberti. Seběhli jsme promíchaní po prudké cestě dolů, už už jsem viděla, jak přede mnou někdo hodí držku. Ale bylo to hrozně fajn. S Ivošem z Albertů jsme pak na hrázi současně vyzvedli zadání - já jsem mu podala dva výtisky a on na mě pak zase kolegiálně počkal, než zavřu obálku. Spontánně jsme přesně sesynchronizovaným krokem současně přeskočili potůček a odešli ke svým týmům.

Se sokobanem jsme se pak zase pěkně plácali, trvalo nám hrozně dlouho řešení dotáhnout. Ze začátku to vypadalo jednoduše. I nápad na sokobana padl rychle, ale zapisovatel začal vždycky ze záhadných důvodů usínat. Střídali jsme se, ale pořád nám to nešlo do hlavy, skladník se nechoval tak, jak jsme předpokládali (to je zas nevýhoda toho být konzerva). Kvůli tomu jsme dokonce na nějaký čas opustili myšlenku na sokobana. Náš největší problém bylo připustit si, že bedna píská už ve chvíli, kdy si stoupneme vedle ní, a ne když ji tlačíme. Připadá mi to nelogické, např. ve srovnání s tím, že zeď pípá až ve chvíli, kdy do ní narážím, a ne když jdu kolem. Než tohle Honzu napadlo, mohly uplynout snad dvě hodiny. Bednička se sama od sebe občas vypnula, jako když překročíte počet pokusů v logikovi. Asi slabá baterka. Pak jsme zase nějakou dobu hledali domečky, kam bedny umístit, a ony se nám potměšile přesouvaly, než Honza přišel na to, že žádné domečky neexistují a bedny je potřeba spárovat. Ještě než jsme to dotáhli do konce, ozval se poblíž radostný výkřik Černého Racka, který sem stejně jako my došel bez nápovědy (to jsme v tu chvíli ale nevěděli).

Pak už jsme rychle ztráceli i teoretickou šanci na dojití. Souhvězdí jsme vyřešili průměrně rychle, žádný blesk. Na vyhlídku jsme šli rychlou zkratkou, ale to už bylo jasné, že se dál nedostaneme. V posledních minutách hry jsme si na šestnáctce kreslili koridory kolmé k úsečkám a, b, c, ..., ale morseovka nás zatím nenapadla. Tak jsme se odebrali do cíle, kde jsme se dozvěděli, že bez záchrany hru nedokončil vůbec nikdo (Albertům chyběla ani ne půlhodina, nám s Černým Rackem ještě víc) a nejlíp to vykoumali kluci z Chlýftýmu, kteří včas odhadli záludnou jedenáctou šifru a vyhráli i se záchranou.

Škoda, že jsme nedošli. Ale tak aspoň je vidět, že Prahory jsou taky jenom lidi :-). Já osobně mám moc dobrý pocit z toho, že jsme nakonec tu jedenáctku vyřešili. Asi i lepší, než kdybychom to nevydrželi a došli si se záchranou pro nějaká ta další trička. Vážně to byl hrozně hezký pocit. Docela se divím, že i přes některé chvíle značné zabedněnosti jsme nakonec skončili na krásném čtvrtém místě a dokonce druzí z těch, kteří si nevybrali záchranu.

Celá hra se nám každopádně moc líbila. Bednička sklidila zasloužený potlesk, bylo moc hezký, jak postupně ukazovala, co dalšího umí, a současně jak jsme i my zjišťovali, že toho s ní zvládneme víc a víc. Když jsem si po startu přečetla, že k pokročilejším bedničkovým úlohám nedostaneme ani zadání, zdálo se mi nemožné, že bychom mohli přijít na to, co po nás Bednička vůbec chce.

Po hře jsem si uvědomila, že jsme si tentokrát v týmu málo povídali jen tak o životě. Asi to bylo kvůli krátkým přesunům (alespoň do jedenáctky - a pak už jsme měli jiné náměty na povídání) a hlavně kvůli tomu, že jsme strávili jen krátký čas v cíli. To musíme příště napravit. A že byla Bedna skvělá hra, je vidět i na motivaci lidí účastnit se hned nějaké další šifrovačky. Taky už bych klidně zase na nějakou vyrazila.