Svíčky 2009: Prahory

Přestože na šifrovačky nejezdíme tak často jako dřív, Svíčky máme moc rádi a nechceme si je nechat ujít. Bývají za příjemného letního počasí a v pěkné přírodě, což já, jakožto člověk, který již dokáže bezpečně reflektovat, z čeho má příjemné pocity a z čeho ne, a dokonce podle toho někdy i ovlivňovat situace, do kterých se vrhá, mám moc ráda :-)

Z Brna nás jelo na hromadnou jízdenku 39. Člověk si vždycky říká, že se po cestě aspoň seznámí s ostatními týmy, ale ve skutečnosti stejně skončí v kupé s těmi, které zná nejlíp. Měli jsme dobrou náladu, samozřejmě jsme se vůbec nevyspali, probírali jsme různé zážitky z her i odjinud a řeč přišla taky na to, že v šifrovačkách je pořád ještě hodně populární Braillovo písmo. Tom řekl, že se ho chtěl někdy naučit zpaměti. Vytáhli jsme Chlýftýmáckou pomůcku a za pár minut se čtyři z nás naučili puntíky jako by nic: Tom a já z Prahor, Honza Novotný tentokrát z Albertů a Karel z Tykadel. Dokonce jsme se vzájemně otestovali na cvičných textech, jako byl Honzův "Wagón klád". Takže kdyby někdy došlo na Braillovo písmo, už nebudeme odkázaní jen na Alčinu znalost písmen A, L, E a N.

Ze startu jsme odcházeli mezi posledními s pořádnou ztrátou. Byl to náš nějvětší zásek ve hře a zkouška pevné vůle. Asi jsme u toho zbytečně moc přemýšleli. Otáčením mřížky po tabulce jsme nic nevykoukali a přijali jsme Tomovu teorii, že ze všech mřížek poskládáme jednu výslednou a pomocí ní přečteme řešení. Začali jsme tedy vyměňovat. Naneštěstí tvorba výsledné mřížky se poměrně dařila, díry v dílčích mřížkách se krásně překrývaly a jejich sjednocením jsme třeba i po sedmi přidaných mřížích stále získávali platnou šifrovací mřížku, otáčitelnou. Pak se to vždycky pokazilo a my jsme se tloukli do hlavy, že jsme udělali chybu a musíme znovu. Jestli naší teorii nerozumíte, tak to vůbec nevadí, stejně byla špatná. My jsme se jí ale zabývali hrozně dlouho a trvalo přes dvě hodiny, než jsme zase zkusili hledat text s pomocí jediné mřížky. Podařilo se. Člověk neví, jestli nadávat, nebo se radovat. Celé jsme to ale brali s humorem. Že trčíme na startu, všichni už míří nejmíň na trojku a zůstává tu jen pár týmů jako my nebo Albert Stallone.

Čekal nás tedy pokus probojovat se ze samého chvostu startovního pole na jeho začátek. Pracovali jsme na tom zvolna, ale systematicky. Pár týmů se nám sice posmívalo, že jdeme tak pozdě, ale z toho jsme si nic nedělali, Alberti přišli ještě později. Lentilky jsme vyřešili poměrně hbitě, vlastně hned poté, co jsem pod záminkou "spousta lentilek má prasklinu, prozkoumám jestli v nich něco není" snědla první krabičku. Ostatní mezitím v papírku hledali podezřelá slova. Pak jsem si vzala druhou krabičku, zaujalo mě, že nápis Lentilky je na ní trochu šišatý, spojilo se mi to s papírkem a bylo to jasné. I to, že tajenka bude v chybějících růžových lentilkách. Moc se mi ta šifra líbila, asi nejvíc z celé hry. Snad až na přebytečné svislé slovo lentilky. A ještě se nám líbilo upřesnítko. Konečně odpadne velká část dohledávání na stanovištích.

Pár týmů jsme předběhli, ale jsme stále na chvostu. Projevilo se to tím, že když jsme mířili ke křížku cestou kolem venkovských stavení, zastavil nás místní chlápek chybnou radou, že tudy ne, že všechny skupinky chodí támhle do pole. Tak jsme se otočili a šli do pole, až na Toma, který pokračoval kudy chtěl a u křížku byl pochopitelně dřív než my. A to ještě neběhal. Rychle s naší drobnou pomocí vyřešil i šifru a aspoň si tak vynahradil to, jak nás na startu zmátl. Honza fotí, dokud je světlo. Že bychom letos za světla došli na turniket a o půlnoci do cíle jako loni s PraHALUZí, to tentokrát opravdu nehrozí. Ale poslední už taky nejsme.

Cestou jsme se neshodli, kudy jít - Tom s Honzou vpředu přecházeli kopec mírně víc vlevo, Alča s Lexou vzadu volali, že tady musíme doprava, a já jsem šla na ostružiny. Dole jsme se našli a dokonce pak někdo objevil i ten vývrat kus od slepé cesty. Pár přítomných týmů a orgů se pořád přátelsky baví nad tím, kde se tu bereme tak pozdě. Jen počkejte! Třeba Pí jsme vyřešili naprosto bleskově, protože někdo hned správně interpretoval dva otazníky v bublině, Toma napadlo, jak číst řešení, a já jsem konečně využila to, že už od gymplu umím zpaměti pí na 32 desetinných míst. Ušetřili jsme tak určitě aspoň 37 vteřin času.

Hned na začátek musím říct, že zkomoleniny typu Kotávky, Žvoulečka nebo Šňoufely je mi nepříjemné už jen vidět, natož s nimi muset počítat. Zajímalo by mě, koho tato šifra bavila. No nic, nezbývá než se propracovat k výsledku. Tom popsal dvě Á čtverky zmatenými výpočty, my ostatní jsme vyhledávali podněty pro výpočty a kontrolovali, aby Tom moc často nepletl násobení s dělením. Lexa četl pozpátku blábol z Bezvíčku. Dlouho jsme měli špatně určenou Předkrmhuli, ale po její korekci všechno perfektně vyšlo a mostkem na mapě jsme si byli relativně jistí, ačkoliv je to zase takový ten nepříjemný typ stanoviště, kterým si nemůžete být jistí, než tam skutečně najdete další šifru. Našli jsme, ulevilo se nám.

Vlhká Jáma nám uvolnila luštící místo. Dlouho před sebou nikoho neviděli a teď si ověřili, že to rozhodně není tím, že bychom měli takový náskok, ale tím, že vedli. Odsud dál už teda nevedli, protože řadu písmen řešili moc dlouho a předběhly je jiné týmy. Ale pro nás to znamenalo příjemné zjištění, že se po startovním debaklu pomalu dostáváme do kontaktu s vedoucími týmy.

Šifra byla jednoduchá. Kvůli bytovému družstvu a dalším skoroslovům jsme na některá místa písmenkové řady podoplňovali dvojice písmen tak, aby vznikl smysluplný text. Tyto dvojice vůbec nekorespondovaly s dvojicemi písmen nad řadou, ale tím jsme se nijak nenechali znepokojit. Až sestavíme text, vezmeme naše doplněné dvojice, dáme je třeba dohromady s těmi horními dvojicemi a uvidíme. Lexa do nás hustil, že bychom tam měli dodat ty dvojice shora, ale odbyli jsme ho s tím, že ty tam přece nepasují. "Ale chápete jak to myslím, já bych tam nevkládal tu dvojici vcelku, ale dal bych jedno písmeno před to slovo a druhé za ně, tady to sedí." No jo, měl pravdu. Tohle už fungovalo líp. Dotvořili jsme tedy s pomocí horních dvojic zbytek textu a přemýšleli, kde najít polohu dalšího stanoviště. Vypsali jsme si seřazené dvojice. Teprve po chvilce jsme si připustili, že zhulený text o bytovém družstvu a něčem samotném vprostřed plotu už je vlastně řešení, a dokonce že máme na mapě kůl.

Kůlnu jsme našli s pomocí GPSky. Alča nám s ní ušetřila spoustu starostí. Zde bych si dovolila malou poznámku o trase a stanovištích. Trasa se mi moc líbila, zejména to, že přesuny nebyly zbytečně dlouhé (odpadlo tupé pochodování) a přitom vedla krásnou přírodou, po loukách s hezkými výhledy a jiných příjemných místech. Nevýrazná stanoviště typu "křížení vrstevnice s touto čárečkou v mapě", "potok ke kterému nevede cesta", "plochá kóta" a podobné nemám ráda, protože cesta k nim nebývá ničím hezká ani zajímavá, nemluvě o místě samém. A když už ve hře taková místa jsou, připadá mi v pořádku povolit GPSku, protože bez ní a s trochou smůly (v noci špatně odhadneš vzdálenost, sklon kopce, terén, nevšimneš si cíle/postupného bodu ani když je 20 metrů od tebe) může být dohledávání některých stanovišť pěkná otrava. Ale koukám, že na tohle už existují i veškeré jiné kombinace názorů.

Na souhvězdích jsme vyloženě zazářili a tahle šifra se mi taky moc líbila. Třeba angličák a špatně se s tím parkuje. Nejdřív jsme zkoušeli souhvězdí na mapě pospojovat. Vyšel z toho obyčejný klikyhák, však víte, taky jste to určitě pospojovali. Tom srovnal svíčkovou mapu hvězdné oblohy s mapou v Rozumu do kapsy. Byly si podobné. Zjistili jsme, že hvězdy v nich mají odlišné velikosti, ale nepřikládali jsme tomu význam. Pak jsme počítali paprsky hvězd a u dvou souhvězdí nám vyšly úplně stejně počty, což bylo podezřelé. Vzápětí jsme si všimli, že se v každém souhvězdí dokonce vyskytuje jedna hlavní hvězda, dvě o něco menší a pak samé malé. A pak už Alču napadl semafor. Říkali jsme si, že příště se vlajkovou abecedu naučíme ve vlaku.

Hra se nám změnila ve stezku odvahy. Alča šla po cestě jako první, ve slabém svitu čelovky málem šlápla do srny a zaječela. Pak jsme lezli přes kopřivy a škaredý les na sjezdovku a hledali v pícninách neexistující vlek. V lese se prý mihl jiný tým. Šifra samotná nás moc potěšila, protože jednak jsme podle počtu prvků v množině hned viděli, že musíme vybírat obdélníčky Braillova písma, a jednak jsme ho s Tomem ještě z vlaku nezapomněli, takže jsme puntíky na písmena překládali zpaměti. Ušetřili jsme tím určitě alespoň 50 vteřin času a těšili jsme se, jakou radost budou mít z této šifry Tykadla a Alberti.

Pohodlně jsme zvolili nepohodlný postup spodní silnicí. Už jen se na ni dostat přes ty ploty. Vyhnuli jsme se srně, ale měli jsme to daleko. Poslední úsek cesty k vodárně vyběhl jen Tom a přinesl nám šifru dolů, což byla další chyba, protože k desítce se šlo taky líp vrchem.

Šifra s letopočty byla vtipná. Odhalila jsem Masaryka, přemýšlela, ve kterém století se tak asi narodil, a kluci vysypali z rukávu 1850. Podobné to bylo i s ostatními letopočty. Tom je přepočítal do šestadvacítkové soustavy a v posledních iniciálech už jsme vyloženě hledali kótu.

Nahoru na kótu šel zase jenom Tom a my počkali dole, což byla další chyba, protože i na turniket se pak šlo z desítky líp vrchem. Tak jsme se docela nachodili po silnici sem a tam, já navíc se dvěma batohy. Cestou jsem se pochlubila Jeníčkovi z Abpopy, že už se nám podařilo se vyhrabat ze startu a dokonce míříme už na desítku. Tím začala druhá etapa naší hry. Abpopa totiž odpověděla, že jsou kus před námi, právě prošli turniketem a užívají si svoji chvilku slávy. Z toho jsme pochopili, že asi vedou.

Podobně jsme se na Svíčkách utkali před dvěma lety. Předbíhali jsme se na trase a na poslední šifru jsme doběhli minutku před nimi (tedy zdánlivě jen minutku - ve skutečnosti jsme tou dobou měli slíbenou kompenzaci za to, že jsme čekali na zadání SUDu). Byl to ale nerovný boj - zatímco my jsme si tenkrát z Bezvíčku přinesli třicet bodů, které nám bohatě stačily na přeskočení poslední šifry i jednoduché zadání cílového úkolu, Abpopa měla bodů jen pět a strávili pak ještě pár hodin obíháním sousedních vesnic, aby mohli sestavit cílové heslo. Za našimi dvěma týmy pak byla mnohahodinová mezera.

Letos byla situace jiná. Jak my, tak Abpopa jsme si ze světové fáze Bezvíčku přinesli devět pomocných bodů, takže jsme oproti nim neměli žádnou výhodu. Naopak, my jsme měli ztrátu ze startu, kterou jsme stáhli možná o půlhodinu, třičtvrtěhodinu. Víc ne. Na desítce jsme si pochopitelně jen zavolali o řešení a zamířili na turniket.

Turniketem jsme překvapivě prošli jako druzí. Padesát minut před sebou jsme měli Abpopu, dokonce jsme je cestou na turniket i potkali v protisměru. Nemůžou být tedy tak daleko před námi. Na turniketu jsme se nechali ukolébat tím, že nám banda orgů nabízela všelijaké pochutiny, různé druhy čajů a růžové lentilky, a jedenáctou šifru jsme řešili dost laxně. Šifra nás navíc hrozně bavila, tak jsme si ji užívali. Odrazili jsme se od vratných lahví, a nakonec nám vyšla Kozinova za kostelem.

Začínáme chodit rychle. Cestou nám ještě docvakl masový hrob a šibeniční humor. Po pravé ruce se rýsuje lákavé centrum a doufáme, že se tam ještě podíváme. Že jsou čárky rozdělené do tří oblastí je nám jasné hned, přehýbání nic nedává, morseovku v tom nevidíme a za chvíli už je na fólii správné řešení. Právě jsme se naladili na myšlení orgů a bereme za vděk prostým řešením, aniž bychom hledali něco prudce elegantního.

Hurá do centra. Je to tu moc hezké. Ta kašna s chlapcem a dívkou u deštníku, osvětlená radnice na náměstí. V papíru hustě popsaném písmenky odhalujeme spoustu slov, zatím neřešíme, co s nimi. Pak si je obarvíme třemi barvami - řeky, města a státy. Názvy řek tvoří jasnou jedničku a jejich první písmena slovo soutok. Tom tvrdí, že vodní toky jsou tu jen dva a soutok tedy musí být tady na blízkém náměstí Republiky. Tak jsme ho v šifře našli. Až teď, když tady s Honzou píšeme reportáže Abpopy a Prahor (máme takový romantický večer), tak mi došlo, že slovo soutok bylo tvořené řekami, náměstí městy a republiky republikami.

Abpopu pořád nikde nevidíme. Chvíli hledáme tu správnou žlutou boudu a luštění nám taky dává zabrat - přichází ranní krize. Mám za to, že když si teď odpočinu, budu čerstvější na následující šifře. Moc se mi to ale nedaří. Seřadit proužky podle abecedy ve druhém a čtvrtém řádku byl vlastně takový pokus, jak tuto metodu zcela vyvrátit. Nepovedlo se a okraje proužků sem tam dávají jakoby hezké úryvky textu. Po zasunutí proužků zpět do jedné linky čte Lexa správného hada.

Tom vyběhl napřed, zase jsem dostala druhý batoh. Když jsme dorazili na místo i my ostatní, šifru ještě neměl (omylem hledal dům a ne sloup) a navíc nás rozladil fata morgánou - tvrdil, že támhle u pingpongového stolu sedí Tykadla. Tykadla? Jak se sem dostali? Přece bychom je museli vidět, kdyby nás předběhli... Nebo jsem to u soutoku zaspala? Mysleli jsme, že jsme druzí. Byli jsme demotivovaní, takhle už asi čelo nedoženeme.

Patnáctá šifra nám navíc dala zabrat. Jako by v ní byla slova podobná se slovem Svíčky. Hra, která vás nakrmí. Dala bych si svíčkovou. Už to asi nepůjde. Spočítali jsme četnosti písmen S, V, Í, Č, K a Y a tupě koukali do podobných slov. "Tykadla" od stolu se brzy zvedla a viděli jsme je běžet pryč. Kdo by to byl do nich řekl, že poběží. Potřebovali jsme se na místě taky párkrát proběhnout a nesčetněkrát se vrátit k vypozorovaným vlastnostem slov v šifře, abychom ji s Tomem dotáhli. Abychom v každém slově našli podezřelý bigram, společný s několika dalšími slovy: ČK, EČ, ČÁ, ÁR, RK, TE, DÍ, ÍR, RA. Hele, díra. No fakt, díra. Perfektně to zapadlo. Náznaky tečky a čárky jsme ve slovech hledali i dřív, ale bez díry nám morseovka nevycházela. Konečně. Letíme k Benátkám.

Drama vrcholí. Nemůžeme najít šifru. Za rohem sedí Abpopa. Prý tu kvůli špatně umístěným zprávám ztratili spoustu času, než je orgové přesunuli. A u toho pingpongového stolu, to byli oni. Viděli nás přicházet. Žádná Tykadla. Tykadla neexistují. Tykadla ještě ani neprošla turniketem. Takže jsme druzí, jsme společně s Abpopou na poslední šifře. Brzy jsme našli zadání. A teď kdo s koho.

Pracovali jsme na plné obrátky. Velká čísla. Mobil? Ne. Domovní čísla? To už tu bylo. Zbytečně nepřemýšlet, zaběhnout k nejbližším domům. Není to ono. Rozložit. Docela velké prvočíslo v rozkladu. Jinde jiné. A ještě jinde stejné. Pokračovat. Nic z toho nevychází. Seřadit podle velkých prvočísel. "ul... sed... li... vil... do... h... ry..." Sedmnáctého listopadu. Vila Doris. Na konci bude heslo. Tome, Lexo, bežte tam, dokončíme to a zavoláme vám heslo. V cíli stačí dva členové. Dodělili jsme, vyšlo nám heslo rybíz, zavolali jsme ho Lexovi a bylo to. Tak tohle už jsme vážně nečekali. Naprostá euforie. Vila Doris je velice blízko, Tom s Lexou už tam musí každou chvíli být a Abpopa je pořád za rohem. Ti nás nebudou mít rádi. Až vyběhnou a uvidí, že už tam nejsme a vítězství je ztraceno, přestože ho měli na dosah.

Posbíráme pět batohů a následujeme Toma a Lexu do cíle. Za chvíli nám volají. Doopravdy jsou tam první. Ale je tu problém. Abpopa má za špatné umístění šestnácté šifry slíbenou dvanáctiminutovou kompenzaci. Alča sleduje hodinky. Třicet vteřin. Minuta. Dvě. Čtyři.

A pak marnost. Za námi běží David a Honza z Abpopy. Není šance, že by to do vily do osmi minut nestihli. Je tak blízko.

Naštěstí nikdo z nás nepochybuje o tom, že Abpopu skutečně zdržela špatně umístěná šifra, takže jsme se rychle oklepali, pogratulovali jim a dokonce si i pochutnali na Svíčkové, která tentokrát zbyla pro první tři týmy. Ale je škoda, že jsme se v závěru nemohli utkat real-time. Přece jen, na luštění a rychlost přesunů má velký vliv i to, kde se týmy nachází ve skutečnosti. Když jdu do cíle a sto metrů za mnou je jiný tým, běžím. Když jdu do cíle a kilometr za mnou nikdo není, jdu klidně a vůbec netuším, že v dálce třeba číhá někdo se slíbenou čtvrthodinovou kompenzací. Jinak luštíme šifru pod tlakem a jinak v situaci, kdy jsme už pár hodin neviděli jiný tým. Je škoda, že se tomu zase nepodařilo vyhnout. Následné řešení už je potom vždycky jenom menší zlo.

Takže jsme si vyměnili předloňské pořadí: Abpopa vyhrála, my jsme druzí a za námi spoustu hodin nikdo. Zdřímli jsme si ve vile, šli jsme povzbudit další týmy na trasu, venku už bylo zase hezky teplo. Do nedělního poledne stihli dojít ještě Drahoš forever a Mupy mup. Růžové lentilky došly, ale byly hrozny. Celkově se nám Svíčky moc líbily.

A zajímavá byla i cesta zpět. Zatímco na start nás vezlo pět autobusů náhradní dopravy, cestou zpět jsme v Bludově za nádražní budovou uviděli jeden jediný. Nacpali jsme se do něj jen částečně. Přece jen, do Brna nás mělo hromadnou jízdenku 29 a Pražáků a ostatních nebylo o nic míň. A kdo ví, jestli tam necestoval i nějaký běžný občan. Pokusili jsme se vměstnat se na sedadla po třech a uvolnit místo ostatním, ale Ivoš správně podotkl, že takovou posádku si žádný řidič na triko nevezme, a že bychom neměli trhat partu a seskupit se podle hromadných jízdenek. Tak jsme se spočítali, zjistili jsme, že v autobuse mají převahu Pražáci a uvolnili jsme jim místo.

Přemýšleli jsme, jestli těch pár kilometrů do Zábřehu dojdeme pěšky, nebo počkáme na další spoj, a mezitím se za nádražní budovou objevil ještě jeden autobus. Stál stranou a tvářil se nenápadně, ale nakonec jsme dostali pokyn nastoupit do něj. A když jedeme všichni do Zábřehu, tak že pojedeme přímo, bez zastávek. Budeme Expres. Smáli jsme se přes okna Pražákům v přeplněném prvním autobuse. Náš pan řidič ale zas tak vesele nevypadal a nevrle párkrát zopakoval, že teď měl mít přestávku a že mu to dráhy nezaplatí. Vítka napadlo, že bychom mu mohli něco přispět. Sundal kšiltovku a nechal ji kolovat po autobuse. Každý dal dvacku nebo něco takového. Když se kšiltovka vrátila, byla v ní slušná suma peněz a jedna čokoláda. Vítek pak všechno panu řidiči předal a při vystupování jsme ho zdravili: "Děkujeme, nashledanou".

V Zábřehu jsme si posedali na chodbách přeplněného ECčka a dalšími dvěma osobáky dojeli do Brna spinkat. V pondělí v práci se mě pak kolegové ptali, jestli jsme zase vyhráli. Řekla jsem že ne, ale stejně to bylo super.