TMOU V: PRAHORY

Zdeňkovy srandovní zápisky (hlavně pro zasvěcené)

Je sobota 8. listopadu 2003, 14:31, takže jdu psát úplně čerstvé dojmy z jubilejní Tmou. Hra byla letos taková... jiná. Stoprocentně se vyplnily předzvěsti o tom, že šifry budou náročné. Moje obava, že při tak vysokém počtu startujících týmů se bude chodit v davu, byla úplně mimo.

Prahory se opět zúčastnily ve zcela novém složení. Pár členů máme v zahraničí, Lexa s námi byl během hry v kontaktu; zřejmě proto, že na Novém Zélandu měl tou dobou den :). Z jarních Prahor, které se snažily obhájit svůj úspěch z Bedny, jsme zůstali jen já s Tomem. Postupně jsme do týmu vzali Kriketa, Kulicha a Zdeňka z Tomova loni druhého týmu Who Cares. "Nákup" těchto hráčů se bohatě vyplatil.

REGISTRACE

Líbilo se nám, že záleží taky na něčem jiném, než na rychlosti připojení. První šifru jsme měli v pohodě asi jako čtvrtí a další jsme si luštili už jen tak tréninkově. Těšili jsme se na samotnou hru. Dva dny před ní jsme se sešli, popovídali si o vybavení, zvolili jsme nejvýhodnější strategii a vyluštili pro zábavu dvě šifry, co nám vymyslel Zdeněk.

Tom: Marťa nás s Kriketem registrovala už v první vlně, ale vyřešila "v limitu" i šifry z druhé a třetí vlny. Do soutěže "Pálí vám to?" bych ji však raději nepřihlašoval, protože by to tam asi podpálila.

START (16:30)

Sraz jsme si dali v 16:10 před Jaroškou. Tři týmy, čekající na své členy ve stejnou dobu tamtéž, pro nás byly důkazem, že cokoliv nám v této hře projde hlavou, napadne současně aspoň deset dalších lidí.

V Lužánkách si vzal každý na starost jeden sektor. Tmou chápeme taky jako velkou společenskou událost a konverzovali jsme namátkou s mnoha kamarády z konkurenčních týmů.

1. ZPRÁVA ROZDĚLENÁ NA TŘETINY (16:45 - 17:45)

Všechny tři lidi s červenýma tričkama v Lužánkách nakonec objevil Zdeněk. Nejdřív jsme přemýšleli nad tím, jestli ze tří míst nedokážeme jednoznačně určit jedno, ale pak jsme se rozdělili a zároveň našli všechny tři části zprávy. Takových šifer bych potřebovala víc, trvalo jen pár minut, než jsme z ní vykoukali kostel na Míráku.

Tom: Jinak řečeno: Než jsme stačili všichni dojet k Marťe na sraz, už měla půlku hotovou.

Zpočátku jsme vtipkovali o každých dvou ztracených minutách (právě o ně minule Who Cares skončili druzí), později zjišťujeme, že letos to o minutách není.

2. KOSTEL SV. AUGUSTINA NA KRAVÍ HOŘE (18:09 - 18:26)

Týmová rychlovka. Dozvídáme se od organizátorů, že jsme tady osmí. Každý vyřešil některou z hádanek dřív, neľ si jí ostatní stačili vůbec všimnout. Zeměpisnou šířku Ouagadougou zjistila přítelkyně na telefonu - Tomova sestra. Jediný error se nám stal s letopočtem v letadle. Kriketa okamžitě napadl Louis Blériot a letopočet jeho prvního letu bohužel taky začínal 190?. Vystřihli jsme polygon a zjistili těžiště metodou zavěšování pomocí "obyčejného špendlíku".

Prověřit ještě jednou a pořádně ty letce jsme se odhodlali až po dvou hodinách marného prohledávání všech ulic a bloků kolem Jarošky, do jejíhož středu nám padlo původní těžiště. Nachodili jsme tam spoustu kilometrů po chodnících, pořád jsme rozšiřovali okruh a málem jsme narazili i na ten správný odpaďák. Po korekci letopočtu (no jo, bratři Wrightové letěli ještě o šest let dřív, neľ Louis) bylo vidět, že jsme o dva bloky vedle. Pak už jsme si jen rozdělili dvory a za chvíli jsme našli kazetu.

3. KAZETA A PROHLÍDKA MĚSTEM (20:59 - 0:36)

Přiznám se, že mě tohle stopování historie vůbec nebavilo. Nějaké záchytné body jsme znali, jiné kluci vyhledali na internetu, ale shodovali jsme se na tom, že to není nic o našich schopnostech. Když jsme pak na Římském náměstí našli ten vzkaz, byli jsme ještě víc zklamaní. Takže jsme prohlídkou jen ztráceli čas. Stačilo mrknout se k Primitivovi. Přitom předem nebylo vůbec jasné, že prohlídka k ničemu nepovede, takže si ji člověk netroufne vynechat. První letopočet z Primitiva jsme si sice cestou opsali, ale protože pořád zbývala spousta jiných možností, co s kazetou dělat a jak ji poslouchat, zkusili jsme 1731 použít jen nejjednoduššími možnými způsoby - brát každé první, sedmé, třetí a první slovo (postupně vždy z nové věty, nebo pořád v textu dál), případně písmeno - a když nic nevyšlo, koukali jsme na to z jiných stran. Hledali jsme na internetu, co se s Brnem stalo v roce 1731 a podobně. Zjišťujeme, že kamarádi jsou na tom taky tak.

Zdravíme okolojdoucího Lexova taťku, který mi řekl, že když mě minule potkal, šla jsem s "chlapcem" a slušelo nám to spolu. Chlapec stál pár metrů vedle nás a luštil šifru; pan Jevsejenko ho zřejmě v šusťákách a s čelovkou neidentifikoval :) Vzápětí nezávisle na tom napsal Lexa z protikoule, že nám posílá světlo a teplo.

Před půlnocí se rozhodujeme pro nedaleký bar, rozkládáme si na stůl papír se začátkem přepsaného textu z kazety, ujišťujeme se, že text je podivně šroubovaný a že nápověda z Primitiva musí být použita, jinak by ji tam instruktoři nedávali. Nápoje ale sotva stíháme dopít, protože dostáváme a vzápětí šíříme zprávu o operativní nápovědě na Zelňáku. Říkáme si, že do té doby (zbývalo asi 20 minut) nemá cenu se snažit a šifru odkládáme.

NOVÝ START (0:15)

Znovu jsme v jedinečné atmosféře zdravili známé z jiných týmů. 300 už jich rozhodně nebylo, ale náměstí jsme zaplnili, spřízněni stejnými cíli. Teď se smaže všechno dosavadní - náš náskok z Míráku i ztráta z koše. Začínáme znovu.

Na Zelňáku nás ujistili o tom, co jsme tušili. Je ale velký rozdíl vědět jistě, že jsme na dobré cestě, než když jsme to zkoušeli sami. To nás pak pořád napadaly myšlenky jako: "No a co, šroubovaný text, vždyť cestu schválně popisovali nepřímo," nebo "Letopočet na Primitivovi je tam nezávisle na hře, třeba s Tmou nesouvisí" a podobně. Tom brzy přišel na správný způsob využití čísel a za čtvrt hodiny jsme se stěhovali do Denisových sadů.

Šifře bych vytkla, co už asi víte. Možností, jak naložit s textem a letopočtem je i tak hodně. Když navíc nemáme jistotu, že jsme na dobré cestě, sotva je vyzkoušíme všechny.

4. DVĚ HÁDANKY U PETROVA (0:41 - 1:37)

Zprávu od kříže přinesli Kriket s Kulichem. Přiblížila se první hodina ranní, pravidelně čas největší Tomovy formy (ne že by mu to jindy nešlo tak dobře, ale ve dne dobře fungujeme i my ostatní, takže se to tak nepozná :) Snažili jsme se všichni a byli jsme různě blízko, ale obě úlohy nakonec celkem hbitě vyřešil právě Tom. Zhodnotili jsme svou časovou situaci, odpočali si a počkali na noční rozjezd ve dvě hodiny.

P.S.: Všimli jste si, že u jednoho z kostelů ve výčtu bylo stanoviště číslo sedm? Vzhledem k tomu, že spousta týmů místo řešení úloh na čtverce obíhala zmíněné kostely, postoupili někteří haluzí ze čtverky přímo na sedmičku. To už v pátém ročníku být nemuselo...

5. CYRIL A METODĚJ V ®IDENICÍCH (2:20 - 2:29)

Znovu jsme potkali Radka Pelánka a řekli mu všechno, co víme o zbylých týmech. Chápali jsme jejich obavy; už před hrou si nebyli jistí, jestli to s obtíľností nepřehnali. Nechtěl nám říct naše pořadí, ale zdá se, že tu před námi bylo jen pár týmů.

U kostela jsme si vyzvedli kus ustřižené pásky. Naroubovala jsem ji na nějaké staré bratry Nedvědovy, odhadli jsme správný směr přehrávání a kupodivu to i v té zimě šlo rychle. Nechtělo se nám skoro hodinu čekat na další rozjezd, takže na Stránskou skálu jsme se vydali pěšky.

"Tuhle písničku chtěl bych ti lásko dát ... Stránská skála, konečná stanice ... ať ti každej den připomíná ...":-) (Tom)

6. STRÁNSKÁ SKÁLA - RUNY (3:10 - 5:40)

Po příchodu jsme tady našli dva týmy. Jeden z nich (Chocolate) prý vyluštil (nebo uhaluzil?) trojku bez organizátorské nápovědy.

Kriket s Kulichem šli napřed a přinesli nám z jeskyně hliněnou pečeť. Byli jsme zahřátí z rychlé pěší cesty a zpočátku optimističtí. Půjde to. Někoho tady předběhneme. Opsali jsme si runový text a nedávalo to smysl. Koukali jsme po symetrických znacích a samozřejmě jsme si nedovolili nevyzkoušet posuny v abecedě. Kriket si hodně brzy začal hrát s nožíkem. Co prý se dělá s pečetí? Opatrně ji rozbil a našli jsme v ní kolečko s heslem YNUR (taky v runách).

Byli jsme si jistí, že jsme u cíle, teď to jenom přičteme nebo tak něco a jdeme. To hlavní jsme už určitě objevili. Kolem chodil Martin Hanzálek, dával se s námi do řeči a myslel si totéž. Vsázel si na nás a vkládal do nás naděje.

Nicméně po dvou hodinách přičítání, odečítání a všelijakých inverzí se nic nepohnulo a nikam jsme nevyrazili. Konečná se postupně zaplnila desítkami týmů. Obdivovala jsem kluky, že neúnavně dál a dál zkouší sčítat a odečítat písmena a bylo mi líto, že pořád vychází nesmysly. Měli ohromnou vůli jít dál, kterou já už jsem ztrácela. Bylo jasné, že cíl do dvanácti nestihneme. Ztráceli jsme kontakt se vzdávajícími se týmy. Byla mi strašná zima. Do toho přicházely pocity jako že organizátoři neodhadli obtížnost, šifry nabízí šíleně moc možností řešení a ať přemýšlíme jakkoliv, nemůžeme na to přijít jednoznačnou logickou úvahou.

Prostým porovnáním neustávající energie kluků se svou aktuální aktivitou jsem usoudila, že jsem týmu už k ničemu. Nic mě nenapadalo. Po páté hodině z konečné odjížděla první ranní šalina. Rozhodovala jsem se dost rychle, protože další měla jet až za hodinu, a nakonec jsem kluky opustila. Šíleně jsem si to vyčítala (co když týmu přece jen s něčím pomoct můžu?) a zároveň jsem pochybovala, že je k něčemu dobré prodlužovat utrpení v kose, když šifra není rozumně řešitelná.

Když jsem si to takhle sama zažila, cítím skoro obdiv k týmům, které se rozhodnou hru vzdát. Vůbec to není jednoduchý.

Po půl šesté jsem přijela domů. Zula jsem se a řekla sestře v teplém pokojíku první dojmy, když vtom jsem dostala SMSku, že Tom s Kriketem to vyřešili hrubou silou ("každé čtvrté písmenko bude posunuté o stejný počet pozic") a pokračují ke kostelu v Líšni. Bez rozmýšlení jsem se otočila a z tepla jela zase k nim.

Tom: Myslím, že to byla spíš "polohrubá" síla. Věděli jsme, že klíč má délku 4 a vypadalo to, že bude třeba zkombinovat víc úprav (např. 2x přičtení?), všechny se však daly shrnout jako "přičtení vhodného čtyřpísmenného slova". Zpětně jsme pak zjistili, že bylo třeba odečíst klíč a provést posun o jedna, případně si očíslovat abecedu od nuly (uznávám - to nás mohlo napadnout).

Ani jsem nemusela jezdit - místo nějaké hezké šifry naąli text o čtyřech rezervacích, se kterýma se dala dělat spousta věcí. Spojovat významné kóty, najít průsečíky, počítat průměrnou výšku, hledat rozdíly oproti mapě... že jsou v textu chyby, jsem si všimla, ale ty přece byly i na jiných šifrách ("nedalo" místo "nedaleko" na dvojce, August místo Augustina v jedničce) a k ničemu nevedly, takže teď to taky nebude nic než chyby. Než přijde největší krize na Zdeňka a než tým opustí, prohodí nápad, že by se ty texty z legendy daly ąpendlíkem propíchnout na líc mapy a najít nějaký jejich průsečík. Nemá už ale energii na realizaci a pokládá to stejně jako my za hloupost.

Zdeněk teda odjel. Zdá se, že zbylí kluci chtějí vyrazit do terénu na nejisto. Do toho se mi nechce a tak odjíždím domů, tentokrát už doopravdy. Když se na to zpětně dívám, možná je škoda, že na mě byli tak hodní - vážně mi přáli, ať si odpočinu, když je letos hra tak drsná. Možná kdyby mě někdo zkusil zapojit do práce, tak bych se z krize dostala a na něco přišla. Chápu ale, že za sebe mám zodpovědnost sama a kluci se především celou vůlí soustředili na to, aby našli řešení těch hloupých rezervací.

Byly to, aspoň jak já jsem to viděla, dost silné chvíle. Šifra nevycházela, nebylo se čeho chytit, a oni si přesto nepřipouštěli jinou možnost, než že to pořád dál a dál zkoušeli vyřešit. Když nevyšla jedna možnost, zkoušeli neúnavně jinou. No a nakonec, když už byli sami tři u hřbitova, chytili se těch chyb a toho píchání špendlíkem a konečně na to přišli.

Tom: Pravda, že když součet významných kót ve dvou rezervacích vyšlo 888,8, nebyli jsme si stoprocentně jistí, že je to náhoda. Když jsme našli 4. chybu, začalo být jasné, že to nejsou překlepy. Zbytek šifry vlastně vyřešil Zdeněk, přestože s námi v tu chvíli už nebyl.

8. LOM - VRCHOLOVÁ KNIHA (8:20)

Tak tady jsem nebyla. Tom, Kriket a Kulich sem přišli jako vůbec první tým. Vzápětí je dohnala trojice naprostých haluzářů, u které nechápeme, jak se mohli dostat až sem. Oni taky ne :)

Tom: Ale byli skvělí. Během luštění jsme si sdělovali zážitky z předchozích šifer ("nám to připadalo jako lom, tak jsme šli sem"). Panovala dobrá nálada i díky stále sílícím slunečním paprskům.

Na osmičce kluky čekala básnička. Vyluštili ji jen částečně ("směr severovýchod leží" - morseovka z tučných a kurzívových písmen; pak by se muselo ještě najít slovo "most" psané v cizích jazycích a odhalit, že most není na severovýchod odtud, ale od pomníku autora básně... prostě trochu překombinovaná šifra :), rozdělili se a každý zkontroloval jedno podezřelé místo. Trvalo to ještě celkem dlouho a blížila se dvanáctá, tak to zabalili. Tom odjel domů, Kriket s Kulichem do Babic na vyhlášení výsledků. Cestou postup konzultovali s organizátory, kteří chtěli vědět, jak postupuje čelo hry. Zdá se, že Prahory žádný jiný tým nepředběhl. Kdosi prý haluzil u desítky, ale dostali se tam náhodou a něco přeskočili. Za 8. se podle nás regulérně nikdo nedostal, na devítce snad nikdo ani nebyl. Máme tedy za to, že jsme byli nejlepší :)

K hodně zajímavým zážitkům ze samotného luštění a společného těžkého a pozvolného postupu se mi tak přidala ohromná hrdost na tým a radost z toho, že jsme splnili svůj cíl. Teda náhradní. Původní cíl byl vyhrát, ale to prostě letos nešlo.

To, za co kluky obdivuju, mohli letos prokázat a taky prokázali i jiní, bez ohledu na to, že nedošli tak daleko, jako my.

Před hrou jsem přemýšlela, co odliší vítězný tým od ostatních. Zdálo se mi, že hned několik startujících týmů má předpoklady dobře dopadnout a byla jsem zvědavá, kde se letos bude lámat chleba. Tím bodem byla jednoznačně vytrvalost a vůle.

Hra byla drsná - neříkám těžká, neodhadnutá, haluzorní, neotestovaná nebo jaká, možná všechno z toho, ale prostě drsná. Přemýšlela jsem o tom, čím se to stalo. Těžší šifry jsme si přece po loňsku přáli. Myslím, že nás brzdily hlavně šifry, které nabízely spoustu možností zpracování bez toho, abychom si svůj postup mohli ověřit. Možná by se příště mohly brát vážněji (ne)úspěchy testerů.

Nemá podle mě smysl srovnávat loňský a letošní ročník a rozhodovat, která varianta je lepší. Loňská se nám pro jednoduchost nelíbila, ale letos to byl prostě error, silně podporující podvádění. Tipuju, že na čtverku i po nápovědě organizátorů došlo 90% týmů neregulérně - v závěsu, na základě rady cizího týmu a podobně, aby si užili i zbytek hry a nemuseli jet domů. Bylo by dobré říct, jak se stavíte ke spolupráci týmů, jejich "mimosoutěžnímu" pokračování ve hře a ukotvit to v pravidlech. Pro příště by porušování pravidel určitě omezil systém nápověd, jako mají na Bedně (pořadí se sestavuje primárně podle počtu využitých nápověd = sdělení dalšího stanoviště).

Je mi líto, že jsme neviděli zbylé šifry. Ráda bych si jen tak jako pohádku poslechla, jak to mělo být dál :) A ať byla "objektivně" letošní Tmou jaká chtěla, já jsem moc ráda, že jsem ji zažila. Prahory dosud Tmou/Bednu vždycky úspěąně dokončily, takže jsme tentokrát objevili zase úplně nové pocity. Proto přece jen díky.

Martina

Napište mi.

Home