Zimoc: tým č. 13

Po krátké konzultaci s Honzou Novotným jsem se na poslední chvíli na Zimoc přece jen přihlásila. Jen tak, bez jakýchkoliv ambicí, prostě si užít hezký večer. Rozdělení týmů se mi líbilo, vypadalo na první pohled vyrovnaně a lákavě. Já jsem ze svého původního týmu č. 4 neznala vůbec nikoho, tak jsem zbylým třem našim členům napsala mail, že je zdravím a těším se. Jako jediný odpověděl Megi (Petr Gregor), že mě trochu zná a taky se těší. Tak aspoň se na startu poznáme.

Pak přišly poslední informace před hrou. Že start je v pátek v pět večer. Podle webu to ale mělo být v sobotu v šest. Tak jsem se hned ozvala a Michal uvedl datum bleskově na správnou míru. Při těchto malých zmatcích mi asi uniklo, že na sobotní start máme přijít o čtvrt hodiny dřív kvůli rozdělení do týmů. Takže jsem přijela přesně v pět poloprázdným trojelbusem, nikde kolem žádný spoluhráč, což mi bylo trochu podezřelé, ale nijak jsem to neřešila a byla jsem ráda, že vůbec jedu včas (jak jsem si myslela).

Tak jsem přišla k hloučku účastníků na Jírovcovu vlastně pozdě. Zdálo se, že jsou už všichni rozdělení.

"Ahoj, máš tady tým?" Ptal se mě jeden z organizátorů.

"Já nevím," rozhlížela jsem se.

"A jaké máš číslo týmu?"

"To si nepamatuju. Ale má v něm být Petr Gregor." řekla jsem a zavolala do davu: "Je někdo z vás Petr Gregor?"

Megi se ozval, že tu sice je, ale doteď tu byl z našeho týmu sám, tak byl přidělen jinam. A orgové na to, že se mám taky k někomu přidat, že tu ještě zbývá pár tříčlenných týmů. A hned na mě začaly dva takové mávat. V jednom z nich byl Honza Novotný, tak hádejte, který tým jsem si vybrala. A byla to po všech stránkách dobrá volba. Skvěle jsme si to všichni čtyři užili. Vítězstvím se nijak chlubit nebudu - je fakt, že náš tým byl účastí dvou hodně zkušených lidí docela zvýhodněný. Na druhou stranu třeba ten Pájin tým s Jardou, Mílou a Janou taky rozhodně nebyl špatný. :-)

Hned na začátek shrnu, co se mi nejvíc líbilo:

Hned na startu jsme dostali asi nejtěžší šifru hry - jedničky, nuly a šipky. Ještě jsme na nich neměli napsanou nápovědu 5x5 a rovněž do hospody, kde se rozdávaly nápovědy, jsme to odsud měli o dost dál než z originálního umístění této šifry v kolečku. Tudíž nám jednoduše nezbývalo nic jiného, než ji vyřešit bez nápovědy. :-) Honza maloval čtverečky, ale myslím, že líp jsme v tom ta divná písmena viděly my holky. Hanka navíc v mapě našla ulici Prokofjevovu, která nám pěkně seděla na prvních pár písmen, takže jsme se pak snažili odhalit princip šifry tak trochu podle výsledku. Zadařilo se snad tak po třičtvrtě hodině. Vyšla Prokofjevova 278, což nám přišlo jako trochu vysoké číslo. Ale místo abychom si to opravili na správné 27B, Honza nás zmátl tím, že přece existují i popisná čísla na černých tabulkách.

Nikoho nás nenapadlo, že zadat adresu číslem popisným je asi zbytečný nesmysl, takže jsme pak na Prokofjevově dlouho hledali další úkol a pak ještě i sami sebe navzájem. Ale zadařilo se a Radim s Hankou našli postupně dva lístky, Honza našel mě a mohli jsme spokojeně pokračovat na Jírovcovu 21.

Vraceli jsme se zpátky stejnou cestou a poblíž svého cíle jsme pro jistotu zkontrolovali bednu s pískem. Byla tam šifra. Pak jsme došli na Jírovcovu 21, kde byla taky bedna s pískem, ale šifra v ní nebyla. Říkali jsme si, že to by mohlo další týmy trochu zmást, tak jsme o tom radši řekli orgům a oni pak šifru přemístili. Honza už zase vytáhl čtverečkovaný papír, všimli jsme si, že je tam jsou dva bílé řádky a zbytek skoro vypadá jako písmena, až na to, že vůbec nejdou přečíst. Tak jsme to chvilku analyzovali a pak jsem děcka poprosila, jestli bych si zadání na chvilku nemohla půjčit. Přeložila jsem ho napůl a bylo to. Proti lampě se ukázal pěkný text. Pokračovali jsme do lesíka, kde Honza po prohnutém laně přelezl k dalšímu zadání tak hbitě, že ho pak musel Radim zachraňovat, jak tam tak visel hlavou dolů a nevěděl, kde je zem.

Pokračovali jsme po Jírovcově na místo startu a vyzvedli si tam pěknou šifru s morseovkou. Aspoň to tak trochu vypadalo, protože tam byla spousta teček a čárek. Honza chtěl, abychom je spočítali, což mi připadalo jakože by toho chtěl trochu moc, když jsou jich tam stovky. Ale ono se to vyplatilo - vyšlo 370, navíc v každém řádku byl jejich počet 50. Nevím jak ostatní, ale já jsem si to počítala po pěticích a v nich bylo pěkně vidět, že tečky v nich jsou buď jen na začátku, nebo jen na konci, nebo vůbec, zkrátka to pěkně vypadalo jako čísla v morseovce. Vyšla z nich křižovatka Pavlovská sudá a Pavlovská lichá, moc jsme to nepochopili, ale to už jsme nějak našli, ono to taky nebylo nijak daleko.

Na křižovatce jsme se rozprchli a hledali písmenka, kolemjdoucí se ptali, co to tam provádíme, a pak se ptali, jestli tohleto "Z" už máme, zkrátka to byla taková pěkná večerní chvilka na křižovatce. Vyšlo nám www.zspavlovska.cz, kam jsme hned zamířili a po telefonátu s orgy u jednoho bočního vchodu i našli šifru.

Bylo to sudoku, tak jsme si s Hankou a Radimem dali pauzu a sledovali, jak luští mistr republiky (Honza). Mezitím jsme se z jeho výsledků pokoušeli přečíst tajenku, Honza se ptal jaktože to ještě nemáme, tak říkám že se jako snažím, ale že z jedniček, dvojek, devítek ani podobných čísel mi zatím nic nevyšlo, načež Honza, ještě než dovyplnil pár posledních čísel, prohodil že co třeba vzít z prvního první, z druhého druhé a podobně. No a bylo to samozřejmě správně, takže jsme byli za trubky, že si to Honza musel sám vyluštit a my to v tom souběžně ani nepřečtem :-)

U mateřské školky byla jednoduchá šifra s hádankami, ze kterých jsme po pár písmenech vykoukali Žebětínskou - kam jinam by hra taky pokračovala, že. Radim si cestou liboval, jak se nám daří a jak je to fajn, ne jak v nějakých Proudových Prahorách. Tam prý na stanovišti jeden luští a čtyři se mezitím rozběhnou do pravděpodobných směrů nebo něco podobného. Zajímavé, co se člověk nedozví o vlastním týmu :-) Byla jsem z fámy tak překvapená a tak rychle jsem ji chtěla dementovat, že jsem hned neprozřetelně prozradila, že jsem Prahora a tohle slyším prvně. Takže jsem se už žádné další fámy nedozvěděla. I tak je to ale úlet. :-) V lesíku na stromech byly barevné papírky, pěkně na sebe mířily a vykreslovaly písmena. Rozhodně to bylo mnohem lepší provedení téhle šifry než loni na Matrixu. Aby bylo zachováno kohoutovické kolečko, potřebovali jsme získat ulici U Velké ceny nebo Voříškovu. Tajenka -O----OV- nám tedy nedělala veliké potíže a po ověření pár dalších písmen (pro pořádek) jsme zamířili na Voříškovu k popelnicím. Ještě že jsme tam měli už připsané to číslo 7, prohledávat všechny popelnice na Voříškově bych nechtěla.

Na stereogram jsem levá, myslím, že je potřeba na to mít nebo nemít nějaké vlastnosti očí, nikdy v životě jsem ani jeden takový neviděla. Lidí, kteří tuto schopnost nemají a nenatrénují ji, ani kdyby se rozkrájeli, je celkem dost. Proto nejsem nadšená z toho, že se stereogramy na šifrovačkách pořád opakují. Ale tady zazářil Radim a i když to bylo špatně čitelné, nakonec z toho vykoukal -OT-A- KOHOUTOVICE, tedy snad fotbal Kohoutovice. My ostatní jsme jen svítili a modlili se. Člověk z toho má takový divný pocit, že by i pomohl, ale prostě nemá jak.

Hřiště jsme obcházeli z úplně špatné strany mezi plotem a křovinami. Ale před námi vedly stopy, tak jsme asi nebyli jediní. Pak jsme šli podle fáborků, nevšimli si odbočky, vrátili se, ještě jednou to samý a našli jsme papírek, který Honza zabavil a nikomu neukázal. Pak začal pozpátku diktovat internát Juventus sprcha. Aspoň jsem mu zakázala, aby nám prozradil princip, abych si to mohla po cestě taky vyluštit.

Z křovinatého svahu nad internátem jsme seskočili přímo ke sprše. Čekal nás tam ještě úkol projít trasu podle popisu. Každý jsmeměli jiný názor na to, kterým směrem začít, ale pak jsem našla ty duby a pařez, sešli jsme zpátky dolů na cestu (proč se chlap s tou mrtvolou táhl do kopce a pak zase dolů?) a našli pod balkónem svoji startovní šifru.

Tak jsme šli do restaurace zaplatit účastnický poplatek, získali jsme poslední část závěrečné šifry, všechno spočítali a našli cíl, jako první. Zapsali jsme se na listinu a zamířili do restaurace slavit. Cestou jsme si ještě uvědomili, že s sebou táhneme termosky s čajem, na které doteď nebyl čas. Tak jsme ještě chvilku zůstali venku, popíjeli čaj, abychom ho využili, a jen tak se bavili. V restauraci pak pomalu přibývaly další týmy, dostali jsme hrníčky s logem Zimoce, zevrubně jsme všechno probrali s orgy a ostatními a po půlnoci odjeli domů. Myslím, že se to letos fakt povedlo. :-)