Bedna 2006: Prahory

Jak říkal Lexa, byli jsme asi přemotivovaní. V sektorech mapy jsme našli ulice příslušné všem jedenácti obrázkům, do zbylého čtverce jsme udělali puntík někam ke hradu a hurá dál. Neověřovali jsme to. Takže jsme postupně zjistili, že na Valdštejnském náměstí nic není, že Rajská zahrada je sice pěkná a romantická, ale taky v ní nic není, a časem jsme zjistili i to, že ulice Zámecká zasahuje do dvou sektorů a my jsme si ji umístili zrovna do toho opačného, než ve kterém je podle rejstříku. Zvolili jsme kompromis mezi snahou dohnat ztrátu a pořádně ověřit Petřín, ověřili jsme ho spíš za pochodu, ale tentokrát už to bylo správně.

Napadlo nás to téměř hned, vlastně hned po zamítnutí myšlenky s čísly linek pražských tramvají. Půlka týmu řešila odshora, druhá odspodu.

Opět se nám daří snížit ztrátu, ani jsme nemuseli rozdělávat tu karimatku, vlastně s tou šifrou snad ani nešlo dělat nic jiného, nebo ano? ;)

Tady jsme měli trochu problémy pochopit zadání s těmi zdmi, pak nám tam ti bednáři chodili asi jinak, než měli, a tím pádem tvořili jiný text, ale časem se tam zaparkovali správně. Dooblékáme se a jdeme dál.

Moc pěkná šifra. Dvanáct měsíců jsme poznali asi jako všichni, počty dnů v měsících jsme taky časem spočítali a pak jsme moc nevěděli, co s tím. Hledali jsme v kalendáři svátky (jako jmeniny) - že by se třeba vzal počet slov v odstavci, tolikátého dne v tom měsíci má někdo svátek a pak třeba vzít první písmena z těch jmen... Hledat státní svátky nás napadlo až později. Dvacet šest řádků jsme si sice taky spočítali, ale naštěstí jsme se na to neupli.

Princip byl díky jednoduchému prvnímu řádku jasný, tak jen každý řekl ten svůj nápad a jeli jsme na Josefskou vyzvednout poslední dílek algebrogramu.

Povečeřeli jsme v Mekovi, luštící síly tím byly trochu roztříštěné, ale myslím, že se to vyplatí, nakonec ani jsme se moc nezdrželi. Ulice Na Opyši má tak šílený název, že jsme tomu na záznamníku nerozuměli ani napodruhé a museli se v mapě porozhlédnout po ulicích kolem Chotkovy.

Horší to bylo s hledáním samotné šifry. Na začátku nejpravděpodobnější pěší cesty jsme našli jen zamčenou bránu a u ní ani po důkladném prohledání nic. Rozdělili jsme se, zkoušeli druhý konec cesty s ještě uzavřenější bránou a strážemi, cestu kdesi po hřebeni, znovu i to správné místo, ale nenašli jsme tam nic ani my, ani bílá Howada. Chtěli jsme se ujistit, že šifra není za tou brankou, tak jsme zavolali orgům, kteří řekli, že to zkontrolují. Mezitím tam přišel asi čtvrtý tým, podařilo se mu konečně šifru někde pod šutry a listím najít, takže jsme poplach u orgů zase odvolali.

O nic lepší nebylo ani luštění šifry. Seděli jsme s dalšími týmy v nedalekém parčíku a luštili pod občasným dohledem zmatených turistů a orgů, kteří chodili kolem týmů s nadějí, že na to snad někdo přijde a posune se na pětku. Šachová šifra se mi moc nelíbila. Měli jsme malířský váleček (jako ne s sebou...), ale že by figurky natíraly políčka pod sebou, nás nenapadlo. Myšlenky orgů jsme tady úplně nezachytili a k řešení jsme se dobrali zkoušením všech možných možností. Ať žije Alča!

A taky ať žije Tom. Vůbec nechápu, jak na tohle přišel. Vysvětlil mi, že frekvenční analýzou, postup jsem zachytila, ale přesto mám za to, že na tohle bych nikdy nepřišla. Čtverka a pětka byly myslím nejzásadnější stanoviště v našem postupu i v celé hře. Zvládli jsme je bez nápovědy, což je myslím velké štěstí jak naše, tak orgů - že jim to aspoň někdo bez nápovědy došel. Myslím si prostě, že tyhle dvě šifry byly moc těžké, sedmička pak časově náročná a tak není divu, že moc týmů nedošlo.

Znovu jsme si užívali komfortu pětičlenného týmu, když pro zprávu zašli jen dva lidi a my ostatní jsme se najedli a odpočívali. Šifra už pak šla sama, řešili jsme to paralelně ve dvou skupinách, obě byly stejně rychlé a co udělat s výsledkem +MAL taky nebyl problém pochopit. Jen nás zaskočilo, že další stanoviště je tak daleko. Aspoň jsme měli cestou čas probrat všechny novinky.

Čekali jsme, že to nebude žádná procházka růžovým sadem. Chození a hledání v podstatě nemáme rádi, kromě toho to ani není naše nejsilnější stránka a už nalezení prvních dvou stanovišť nám trvalo hodně dlouho. Na základě jednoho z nich jsme aspoň získali představu, že směrovky jsou na význačných místech a ne jen tak uprostřed lesa, takže jsme začali přesněji kreslit a chodit po vytipovaných místech. Já jsem časem dostala důležitou funkci - hlídat batohy. Při tom jsem zažila řadu zajímavých věcí, například jsem se postupně od příchozích týmů dozvídala dobré zprávy (Racci, Krtci i ostatní prominou...), že už mají vyčerpanou nápovědu. Řešit výroky jen z několika směrovek stejně nešlo, takže jsem spíš potmě odpočívala. Ostatním Prahorám dala nejvíc zabrat devítka, přestože znali její polohu už ze dvou ukazatelů. Když jsme měli všechny směrovky, šlo to už snadno. Jediný problém byl rozhodnout, který z lístků 3 a 5 obsahuje samé pravdivé výroky. Dál už se výroky samy potvrzovaly nebo vyvracely a získali jsme informace o poloze dalšího stanoviště. Úplně jistí jsme si tím místem pod mostem nebyli, ale zdálo se nám, že to snad musí být ono, když to odpovídá všem popisům.

Chytli jsme asi první ranní autobus a kousek jsme se svezli. Zpráva byla tam, kde jsme ji čekali. Princip nám byl jasný hned (byla to zase naše druhá myšlenka), ale měli jsme problémy s první půlkou slov. Klamovku jsme tam doplnili podle mapy a teprve po cestě nám docházela některá slovní spojení. Odcházeli jsme s verzí Klamovka r(a)(š)ina. Tedy např. Rašín A. Žádná Rašínova socha v pěkném parku není, ale po chvíli marného hledání opravujeme cíl na rodinu, jejíž socha už tam je.

Dlouho jsme si tam poseděli. Lexa byl v manické fázi, náladu na nás přenesl a tak jsme se smáli všem Mexičanům, pejskům a dalším obrázkům, které nám vycházely z různých obarvení bludiště. Příchozí Pralinky zvlášť nás zneklidnily jen na chvíli, pak nám prozradili, že už vyčerpali nápovědu, a byli jsme zase v pohodě. S inverzními čarami jsme pracovali také, minimálně jsme ty reálné a pak i ty chybějící čáry zkoušeli brát jako znaky morseovky, ale dotáhnout to do konce musela až po čase Alča. Čekají nás už jen dvě šifry plus jedna smílací, svítí sluníčko a je nám dobře.

V dalším parku bychom asi ještě dlouho hledali nějaký významný bod, pátrali po parkovištích nebo jiných pravděpodobných místech, kam dát zprávu, kdyby Honza neobjevil mnohostěn. Neměla jsem moc konstruktivní náladu, tak jsem si lezla po lanech a užívala si to. Pak mi bylo hloupé nechávat to na ostatních, tak jsem si aspoň přečetla zadání a došlo mi, že trasy vedou po lanech. Tak jsem zase mohla lozit vevnitř a hlásit, kam které lano vede. Zpočátku jsem dostávala instrukce jako "teď běž strmě nahoru, teď někam jdi a zkus najít, kde se praštíš do hlavy", ale pak jsme za hlavy prohlásili ty koule a dál už to chtělo jen pečlivost. Takže mně se ta úloha líbila moc, ale chápu, že když se tu shromáždí víc týmů, už to tak příjemné není, když si nechtějí napovídat.

Ale ještě víc se mi líbila následující šifra. Zatímco pro ni Tom běžel na Paví vrch, exhibovali jsme dole na křižovatce, oblékali si kraťasy a opalovali se. Pak jsem v tom hledala nějakou Bednu a s první nalezenou skoro bednou se mi to potvrdilo. Podle mě ta šifra chtěla nápad, ale byla dobře napovězená a těch skoro beden tam bylo 24, takže přijít se na to dalo. Podle BInfa ještě na mnohostěnu nikdo další není, takže už se těšíme do cíle, nic nám nehrozí a svět je krásný.

Domino byla podle mě nejhezčí ze všech dosavadních smílacích šifer. Šli jsme sem s tím, že nás asi zase čeká nějaká konstrukce, že nás to nebude bavit, ale v konečném čase to zvládnem. Místo toho jsme dostali pěknou logickou úlohu se smysluplným řešením. Zatímco na předchozích přesunech jsme šli spíš pomalejší chůzí, tak tady jsme se rozběhli a se slovy "kdo neběží, není Prahora" jsme plní energie skončili v cíli.

Překvapovalo nás, že se týmy hromadí na mnohostěnu a nikdo odtud neodchází. Zvlášť nás zaráželo, že jsou mezi nimi i naše známé kvalitní týmy. Asi muselo sehrát roli to, že se před sebou neodvažovali zkoušet svoje teorie přímo v mnohostěnu. Během příjemných hodin v cíli jsme se žádných dalších úspěšných týmů nedočkali, až pár minut před limitem, který byl posunut na 14:00, prý zachránili čest svobodných bednářů Jeníčci. Musím říct, že bychom taky rádi hráli za bílou stranu, jenže prostě černá kvalifikace probíhala dříve a jeden klíč v Brně jsme měli za rohem od bytu. Kdybych si měla vybrat, kterou z těchto dvou kvalifikací vybrat do příštího roku, zvolila bych tu klasickou, protože zabere jen jeden večer, na který si týmy udělají čas a dál nemusí nic sledovat.

V cíli nás to ale moc nezajímalo, pohodu sobotního poledne na Vyšehradě mírně kazil jen vítr. Bedna byla fantastická :) Díky za celou hru.