Bedna 2010: Prahory

Připravit ke startu jsme se jeli k botanické zahradě. Pozor, teď - smska a je to jasné, jdeme vyměňovat na Karlák a Pavlák, nepářeme se s tím, rovnou nabízíme všechno za všechno. Už jsme těch písmen měli fakt hodně a teprve v 15:45, když jsme se sešli, mi blesklo hlavou, že úkol musí být řešitelný i v případě, že se některý tým vypaří a nepředá písmena. Takže co kdyby se text opakoval? Přečteme Horymíra a vyrážíme na Vyšehrad.

Překonali jsme odpor k hustě popsanému dvojlistu, roztrhali ho, proletěli nejnutnější informace a vybrali si blízké stanoviště "Město jméno". Časově nám to vyšlo nešikovně, museli jsme tam téměř dvacet minut čekat na zahájení aktivity, a tak jsme si zatím aspoň našli soupeře. Víťovi nikdo neodolá, druhý tým na jeho nabídku hned kývl. Po pěti minutách ale soupeři přišli, že zvážili poměr sil a raději budou soutěžit s někým jiným. Mírně nás to otrávilo. Na vymýšlení slov? Znejistěli jsme, jestli s námi vůbec bude chtít někdo hrát. A to jsme takový nenápadný tým bez výrazných poznávacích znaků. Jak asi hledá soupeře Chlýftým? A kdo si troufne luštit logické úlohy proti Tykadlům? Já vím, dementní starosti. Nijak se tomu druhému týmu nedivím.

Víťa brzy našel jiné soupeře: Loajální k jelenům. Váhali jsme, zda se představovat, a Jeleni se trochu lekli, ale statečně necouvli. Prohráli jen o pár slov: oba jsme měli balalajku, my violoncello, oni baskytaru, stromy skoro stejné, jen jsme si vzpomněli na více měst.

Přemýšleli jsme, že se rozdělíme, abychom neztráceli čas a stihli víc pokusů, ale dali jsme přednost společnému luštění víc "na jistotu". Na přetahované už jsme se raději nepředstavovali. Ne že bychom chtěli mlžit, ale zdálo se mi zbytečné se chvástat nebo někoho děsit. Neznámý tým vyhrál losování a bude začínat. Když jsme s jeho členkou čekaly na zadání, bavila jsem se s kamarády kolem a David z abpopy mi vykládal, že minulou šifru vůbec nedali a prohráli, protože začínali. Tak jsem byla ráda, že nezačínáme.

"Vy budete asi nějací dobří, když tady všechny znáš," řekla členka a já moc nevěděla, co na to odpovědět. Minutu luštili, pak nám šifru předali a my ji na konci první minuty dali. Měli jsme štěstí na nejlehčí šifru z přetahované. S radostí jsme si vyzvedli další barevný žeton, ale představa, že druhý tým tu kvůli nám pročeká dalších 18 minut, mi moc zábavná nepřipadala. Jestli se nepletu, byla to Csacska macska, i když na fóru se ozývá Hypopus, tak v tom nemám jasno. Dort to tam hezky komentuje. Někdo poznamenal, že prohrát se silným týmem není ostuda a klidně by do toho šli. A Ondra na to: "No ostuda to třeba není, ale dvacet minut v pytli jo :)"

Cestou k logickým úlohám jsme si "stopli" okolojdoucí tým a ten výzvu přijal. Byli to fajn lidi a jak se později ukázalo, Slováci. Tím pádem pro ně byla například dvojice slov vý-tule (výška, škatule) dost těžká. I bez toho jsme ale měli výraznou převahu, skončili jsme po pár minutách a pak už jen sportovně počkali na konec dvanáctiminutového limitu, aby si to druhý tým mohl taky doluštit.

Ze startovních aktivit mám rozpačité pocity. Byly krásně společenské, všechna stanoviště navíc šlapala jako hodinky, všechno bylo perfektně připravené. Naše disciplíny nás bavily a štafetové luštění by taky určitě bylo super. Balma sice moc lákavě nevypadala, ale jako nenápadné zařazení balónku do Bedny to je šikovný nápad. Na druhé straně jsou tu naráz dlouhatánská pravidla a spousta čekání. Přímá konfrontace s jiným týmem je suprová zábava, pokud víceméně o nic nejde a není potřeba spravedlivé poměření sil všech týmů. Tady celkem o něco šlo, protože každá prohra znamená další 20minutovou ztrátu, ono se to nasčítá a pak to chybí. Ale my si vůbec nemáme na co stěžovat, vyšlo nám to bezvadně a užili jsme si to, jinde taková příležitost k setkávání není.

Při průchodu branou jsem ostatním kladla na srdce, ať si zapamatují ten míček, že se nám ještě někdy bude hodit.

Jala jsem se vypsat si řešení úvodní směny písmen, kdybychom jako náhodou došli k semílačce a bylo to potřeba. Loni to u nás sice byla ztráta času, ale co kdyby. Ostatní si v šifře zatím vybarvili jedničky a divili se, že to nic nenakreslilo. Mrkla jsem jim na to a říkám, jestli by to nešlo po sloupcích. Hurá, nejsem tady zbytečně.

Podle smsky jsme šestí a kolem vidíme šest týmů, tak se toho pořád nějak nemůžeme dopočítat. Ale zřejmě odsud ještě nikdo neodešel, Tučňáci tu sedí a my jsme si dost pomohli. Dílky šifry mi hned připomněly míček a seděly na něj dostatečně přibližně na to, abychom se shodli, že to bude ono. Všichni hádali písmena, polepili jsme míček Alčinou speciální hmotou a pochopili jsme šipky, najednou dávaly smysl. Kolem prošli Tučňáci. "Hned jdeme za vámi!" zavolali jsme na ně. A opravdu už nám šifra žádné další překážky nekladla. Po použití šipek jsme na každé stěně dostali čtyři slova a chtěli z nich vymyslet společnou asociaci. To se nepodařilo. Ale synonyma těch čtyř slov měla společný začátek, takže jsme si ho poznačili a bylo to, následovali jsme Tučňáka. Moc hezká šifra.

Víťa pořád někde zapomínal igelitku s jídlem a já tužtičku a přeli jsme se o to, co je horší. Bylo krásné dopoledne, šli jsme po návrší a odněkud zdola se rozléhala hudba jako na letním festivalu.

Sadu otázek jsme vyzvedávali spolu s Pralinkami, Tučňáci zrovna odcházeli. Usadili jsme se před garáž, hleděli do šifry a do mapy a vymýšleli nesmyslné konstrukce o tom, že z každého logického celku otázek bude platná jen jedna, a to podle nějakého systému, který musíme odvodit. Vlastně to nebylo tak úplně mimo, ale pořád to moc nešlo. Pralinky už dávno odešly a taky všechny ostatní týmy, které sem přišly po nás, zmizely do pěti minut i s řešením. Zjevně jsme zabednění a něco nám uniká. Teprve po dlouhé době úvah o tom, proč tady tu nesmyslnou větu vyškrtnout, jsem si všimla, že je v ní slovo ne, a ve spoustě ostatních taky. Skrývačky jsme předtím hledali už několikrát, ale dvoupísmenných jsme si nevšimli. Takže tady jsme moc nezazářili. Ale jdeme dál.

Přes Barrandovský most, když už jsme na něj objevili po chvíli bloudění vstup, jsme přešli pěšky. Krtek si vyprosil hlavolam, že prý nemůže mluvit, a tak by si radši skládal sám. Šifra nebyla těžká, stačilo vyzkoušet všechny možnosti a směry čtení (vyšly vždy ty poslední). Alberti odjeli tramvají, tak jsem myslela, že se taky svezeme, ale Alča nám vysvětlila, že tu všechno po kolejích jezdí do strašnýho kopce a že pěšky po rovině to bude lepší. K viaduktu jsme přišli skoro současně, i s Tykadly (s těmi jsme prakticky současně vyzvedávali pětku až desítku).

Tučňáci na osmičce. Zrovna se setmělo, viadukty měly atmošku, taková místa mám moc ráda. Jedině bych tomu snad vytkla nepřesný výsledek předchozí šifry, protože stanoviště nebylo na Holyňské, ale na křížení viaduktů, což je samozřejmě hezčí místo, jen se to mohlo v předchozím výsledku říct. Šestka mě nijak neuchvátila, ani nevím proč, ale nic proti ní, šla nám rychle, Víťa poškrtal závorky a bylo to.

Tučňáci stále na osmičce. Sotva jsem stihla poslat smsku, Honza prostě jen přečetl řešení. Podobnou šifru už dělali na hru Lhota Trophy. Nedovolili bychom si ale hodnotit ji jako primitivní. I takovouhle šifru může nešťastný tým analyzovat pěkně dlouho, pokud v tom ta písmena nezahlédne. Viz naše ano-ne nebo historický odSUD.

Tučňáci pořád ještě na osmičce? Podle Binfa jasný zákys. Jsme třetí, přivítaly nás tu Pralinky a tvářily se, že už tu asi zůstanou po zbytek noci. Šifra ale vůbec nebyla tak strašná. Víťa udělal histogram. Naším cílem bylo zjistit stejnou frekvenci všech písmen, což se nepodařilo, takže jsme histogram zase zahodili, trubky. Honza hned zkraje zmiňoval tři krychle, na které se taky brzy zapomnělo. Dál jsme pracovali s teorií Bedna - Edna: doplníme čtveřici pátým písmenem na slovo a něco s tím uděláme. Pak jsme ale museli uznat, že čtveřice ZTLK se doplňuje těžko. Nakreslila jsem si krychli 4x4, že v ní spočítám všechny strany, úhlopříčky a podobné úsečky, jako když se hrajou 3D piškvorky. Bylo jich nějak moc, to se mi nehodilo. Ale! Když vezmu jen ty základní, nešikmé, tak jich je 48! A je to jasný jako facka, Krtek s Víťou to jdou skládat do krychle. Honza prvních pět minut nechápe, co to provádíme. Ale je to stoprocentně ono. Z kompletní krychle jsme rovnou přečetli tělesové úhlopříčky - jestli k tomu vedla nějaká nápověda, tak tu jsme neviděli. Je to krásná šifra. Nejvíc mě na ní fascinuje myšlení celé šifrovací komunity. Zkuste kolegům v práci vysvětlit, že jste dostali 48 nesmyslných "slov" a na beton jistě přišli na to, že se různými směry zapíšou do krychle a že to dává perfektní smysl.

Přiblížili jsme se Tučňákům, přišli sem teprve před dvanácti minutami a brzy odchází. Ne tak my. Hned za námi přišli i Alberti s Tykadly. Alberti se usadili na druhou stranu našeho křoví, viděli jsme je prosvítat.

Dá se říct, že za tři hodiny, které jsme pak nad šifrou seděli, jsme s ní vůbec nehnuli. Tučňáci řešili devítku možná dvacet minut, tak co děláme špatně? Měřili jsme úhly, azimuty, vzdálenosti a přikládali na mapu, zejména na mapu terénu. Divili jsme se, proč jsou písmena S, J, V, Z šikmo. Nic zajímavého jsme neobjevili. To přece není možný, to musí být ono, šifra á čtyři, mapa á čtyři, trvali jsme si na svém a postupně mapu prohlédli snad všichni ze všech stran. A pořád nic.

Z druhé strany křoví k nám od Ivoše slabě dolehlo: "...řekni, kde ty kytky jsou, kde mohou být, dívky je tu během dne otrhaly do jedné... já to nepochopím, já to nepochopím!"

Dařilo se nám asi podobně, takže chvíli po vyzvednutí 9T a při hledání 10 (protože 9T byla jednoduchá a popis umístění 10 záludný) jsme se s Alberty i Tykadly setkali znovu.

Nevím. Na trojce se mi použití míčku líbilo. Šifra byla sice docela těžká, ale dílky měly stejný tvar jako oblasti mezi dírami na míčku. Míček na startu viděl každý. Křivka tady na devítce už na míček takhle přímočaře nevede. Jediným vodítkem jsou písmena SJVZ, kterých si ale na trojce nemusel každý všimnout, zvlášť pokud ji vyřešil hladce jako my, nebo dokonce bez míčku. Jediný další důvod k použití míčku vidím ve snaze pořád dokola zkoušet aplikovat všechno, co si neseme s sebou. To jsme udělat měli, naše chyba, určitě se na to dalo přijít.

Zase se jednou vyplatila Víťova snaha zaznamenat všechny výskyty toho, co se v šifře vyskytuje. Tak na nás hned vyskočila síť krychle a mohli jsme si po ní kreslit. Zobrazili jsme si krychličky ve volném rovnoběžném promítání v nadhledu zprava a v tom už ta písmena Honza uviděl. Byli jsme v útlumu, trochu se divím, že jsme to v polospánku na lavičce vůbec vyřešili.

O jedenáctém stanovišti moc není co povídat, Krtek tu jen sepsal svá dosavadní řešení Wintertimu, ohlédli jsme se za Alberty a zamířili ke škole. Když tady tak píšu, kde jsme potkali Toma s Alberty a Tykadla a jak daleko jsme za Tučňáky, asi to zní suše, ale já jsem si společenský charakter téhle Bedny hodně užívala. Nebývá běžné, že bychom s někým během dvacetihodinové hry tak dlouho postupovali stejně. Kdyby to byly šifry průběžky, neřeknu. Ale přijít na stanoviště pět minut před nimi, luštit hodinu a půl skládačku a za pět minut je mít zase v patách, nebo řešit tři a půl hodiny robotka, sedět tři hodiny na devítce a synchronizovaně odejít je zajímavé. Trochu jako když jsme oba loni úspěšně po pěti šesti hodinách zdolali pexeso.

Roboti mě od první chvíle odrazují, nebaví mě to. Konstrukční úlohy na šifrovačkách nemusím a zase to mělo dlouhý návod. Vypadá to na dlouhou práci, dolaďování, placatění se, strašnou ztrátu času. Využívám toho, že tu nejsou potřeba všichni členové týmu, a snažím se odpočívat. Mám teorii, že na to jdou kluci zbytečně složitě, když zkouší zvukové i optické čidlo. Navrhovala jsem nepárat se s tím a udělat tupého robota, který bez jakýchkoliv podmínek zatočí po přesně odměřených vzdálenostech. Kluci ale poznámky někoho, kdo tu polehává a čistí si zuby, samozřejmě právem nepokládají za relevantní. Ani Alča nemá s podobnými návrhy moc úspěch, je dost těžké současně zkoušet dva nesourodé postupy. Kromě toho má náš robot nezávisle na systému ovládání problémy ostře zatočit.

Po několika hodinách se dostáváme k ostrým pokusům. Jako totálním looserům nám byly postupně odstraněny dvě překážky a v takovém bludišti už je trapný robot bez čidel a podmínek docela úspěšný. Jen se nám v rohu při zatáčení většinou rozsype. Střídáme se v pokusech s Alberty, bavíme se nad Ivošovými povely "Hajzle zastav!" a ke konci už se na svoje pokusy vzájemně i díváme, ať máme nějakou zábavu.

Náš předposlední pokus byl velice nadějný. Robot zvolna dojel k zatáčce, přesně se otočil, vyhnul se srážce s rohem, krásně přímo pokračoval do čtecí zóny... a deset centimetrů před ní se zastavil!

Ke svému poslednímu pokusu jsme na robotka přidali panáčka - řidiče, což byla zjevně klíčová součást stroje a pokus vyšel. Albertům hned po nás.

Určitě nebylo nutné plácat se se stavbou čtyři hodiny, to uznávám. Předchozí zkušenosti by asi dost pomohly a i bez nich jsme mohli být svižnější, ale i tak se mi zdá tahle aktivita nepřiměřeně náročná a od věci. Pokud týmy, které měly konkrétně s touto stavebnicí zkušenosti, řeší úkol dvě hodiny, jak se má potom dařit týmům, které zkušenosti a třeba ani robotické nadšení nemají? Mě tyhle aktivity nebaví. Když pravidla některé šifrovačky naznačují, že součástí hry budou nešifrovací úkoly ve vyšší než symbolické míře, ošívám se. A tady jsem je ani nečekala. Byli jsme hrozně rádi, že můžeme jít konečně dál, a Krtek s Víťou vyběhli napřed - na (jak říká Index) nepochopitelné stanoviště 12B.

Co jsme ztratili na robotcích, to jsme dohnali na skládačce. Byli jsme nadšení z toho, že jsme se zase dostali z tělocvičny ven do hry. Foukal nepříjemný vítr, ale snažili jsme se nevšímat si ho, nikam jsme se nepřesouvali a bušili do šifry. Hlavně Víťa bezvadně povzbuzoval. Snažili jsme se poskládat útvar, kde by byl mozek pohromadě, Víťa začítoval a jeden složil. Nebylo to ale ono, podél černé linie morseovka zatím nedávala smysl. Líbilo se nám, že skládačka šla převrátit, ale zpráva z ní nevznikla, ještě jsme neměli finální tvar. Alča taky začítovala (prostě jsme to vždycky přešmikli, někudy provlékli a slepili) a složila perfektní mozek, který šel převracet donekonečna. Přesně to jsme potřebovali! Šipky zase začaly dávat smysl, jako na trojce, převraceli jsme skládačku a žasli nad tím, jak dlouhá zpráva se do ní vešla.

Bylo jasné, že hru už nedokončíme, Tučňáci kysli kodvíjak dlouho na čtrnáctce a i kdybychom ji dali v letu, a i kdyby hned za ní byl cíl, už bychom se tam nestihli dostat. Ale stejně jsme byli rádi, že můžeme jít dál, zamávali jsme Albertům a nadšeně se ke čtrnáctce rozběhli.

Přiběhli pět minut po nás. Tunel a lom byl nádherný, to bylo vyloženě místo za odměnu. Prý je za lomem ještě jeden takový. Škoda, že jsme to nevěděli a nepodívali se tam taky. Jinak ne nadarmo na téhle šifře strávili Tučňáci čtyři hodiny a ne nadarmo tu ještě sedí Pomocná škola. Vytáhli jsme míček a na nic zásadního nepřišli. Šifra má podle mě hezkou myšlenku s tím díváním skrz zeměkouli, ale je nešťastně provedená. Horizont by byl lepší vodorovně, mohlo tam být víc známých míst (kdo to má v terénu googlit) a pohled by mi připadal přirozenější z místa, kde stojím, než z místa následující šifry. Ale to už je úplně jedno, třeba by z toho mého taky vznikla nějaká blbost. Zpětně si vlastně můžeme čtyřhodinovou ztrátu v relativně teplé tělocvičně na robotcích jen pochvalovat, bez ní by nás totiž zákys tak jako tak čekal, jen venku u lomu.

Takže jsme získali neoficiální třetí až čtvrté místo. Jsem ráda, že jsme se ještě k té čtrnáctce proběhli a snažili se do konce hry. Víťa chtěl hlavně nevyhrát a za tímto účelem si při registraci založil tým "Kdo se přidá". Nikdo se nepřidal, takže šel s námi, ale cíl jsme mu hladce zvládli naplnit taky. :-) Přes několik jednotlivostí, které tu Bedně vytýkám, se mi celkově moc líbila a vlastně nám krásně vyšla. Krychle ADSV AKZT, převracecí mozek na třináctce, pokrytí míčku na trojce nebo kreslení po hranách krychle na desítce se mi moc líbily, taky bych chtěla umět takové šifry vymýšlet. Kromě toho se mi moc líbil terén, krásná příroda, rozumně dlouhé přesuny, žádné prasení. Po tmě nám jistě leckteré krásy okolí unikly a vůbec by mi nevadilo, kdyby se tam brzy nějaká další šifrovačka vrátila.

To jsem se zase rozepsala. Takže stručně a jasně DĚKUJU za další hezký víkend, příležitost se potkat a zaluštit si. :-)