Bedna 2011: abpopa

Na skládání vlastního týmu to nevypadá. Lákalo by mě zkusit to s jiným týmem. Trochu té šifrovací turistiky si užít. Myslela jsem si na Pralinky, kdyby náhodou měli volno. Tak tajně, že jsem jim o tom vůbec neřekla (ahoj ;-)). A už jsou přihlášení v pěti.

Den velkého rozhodování nad vzácnou oranžovou nabídkou. Ale nakonec vyhrála abpopa. Už se těším. Vždycky, když se poskládá tým, noc se začíná pomalu rýsovat a začnu se těšit ještě víc.

Honza Novotný v Chlýftýmu. Víťa Kala v Tučňácích. Tom už je v Albertech jako doma. Dalších slavných týmů nepočítaně. A já jdu odpoledne zase zjišťovat, jestli si v sortimentu námořnického oblečení někdo nevšiml, že v Brně žijí i ženy. V takové konkurenci má člověk šanci zhruba jako Francie na MS v hokeji, ale to mi nebrání dohodnout se s Davidem, že vyhrajem. David souhlasí. Ale hlavně už by chtěl Bednu jednou dojít.

Tričko mám. Stačilo obejít všechny tři prodejny, co v centru máme, a hodinku si hrát se šicím strojem. Brno je zlatá loď, ale pro dámská trička jinam choď. V neděli v pět ráno má začít pršet. Strategie je tedy jasná.

Tak nevím, co jsme zase udělali špatně. K vítězství jsme měli samozřejmě stejně daleko jako Francie, o to nejde, ale nedošli jsme ani do toho cíle. Mrzelo mě to jako opravdickou abpopačku. Ale stejně jsme si to moc užili. Výsledný pocit je kromě skvěle připravené hry hodně způsobený i tím, že jsme nakonec zdolali všechny nalezené šifry. A že to někdy nebylo jen tak!

Taky byla skvělá trasa. Pravá městská. Přesuny většinou spíš symbolické a atmosféra kouzelného města všude kolem. Ty výhledy. Pršelo už před půlnocí, ale to ve městě vůbec nevadilo. Nejlepší byly ty bytovky, kde pod každým balkonem a u každého vchodu svítil tým.

Na startu jsme zvolili perfektní číslo. To se pozná tak, že stejně správně úlohu vyhodnotilo i dalších 5 týmů, v každé bráně dva. Nebeskou branou jsme na 46ku prošli se sqeakem. Nic proti náhodě, když hru ovlivňuje symbolicky, a tady to bylo vtipné. Ještě že čtení neprobíhalo v anoncovaných minutových intervalech.

V kolečku nám nejdýl trval golf. U tetrisu nebylo co řešit, to byla taková jednodušší verze šifry, kterou na Tmou navrhnul Ivoš, i bez toho otázka prvního pohledu. Jelikož na startu se mohla podle BL použít morseovka a každý dostal v bráně jinou šifru, snažili jsme se napasovat morseovku i na golf. PAR nevím co znamená, ale pokud je toho od 1 do 4, tak je to pro mě na morseovku fajn.

Dostat timeoutovou nápovědu hned na druhé šifře ve hře, to se hned tak nepoštěstí. S ní jsme golf hladce doluštili. Zbytek kolečka šel svižně (potěšila např. pražskobrněnská procházka), přesto na trojku vyrážíme až na krásném 107. místě.

Být tu sama, tak skončím na golfu a když ne tam, tak na vlajkách. Nečekala bych, že bude na Bedně potřeba znát vlajky. Souhlasím úplně s tím, že tam byly, ale při luštění by mě zastavil známý akordový syndrom. Pro abpopu byly ve skutečnosti problém ne vlajky, ale směr čtení písmen. Na další šifře byly pak zase problém rozměry 22x22 a vůbec absence nějaké hodnotné myšlenky. Pomohla až nápověda o anakondě, která když se kousne do bříška, vytvoří “P”. Druhá nápověda, a to jsme teprve na čtverce.

Pak to šlo mnohem líp. Zvířecí ulice tvoří polský kříž, sice nevíme, kam umístit puntík, ale netrápí nás to a čteme hladce z trojic písmen. Dvoukrokový semafor na šestce máme hned hotový, čas luštění rovná se čas realizace, přišlo nám to všechno přímočaré. Nad duhou v Mondrianovi taky zbytečně nebádáme a posouváme se na 16. místo.

Další zásek na sebe ale nenechal dlouho čekat. Pětipísmenná a sedmipísmenná slova jsme se v úkrytu u garáže snažili vepsat do prostorového útvaru a pořád ne a ne najít ten správný. V grafu s šestiúhelníkem si mřížky nikdo nevšiml. Při přesunu do hospody jsme si stihli říct deset slov s Tomem a Tomem ze Sešlosti - ti už ale na rozdíl od nás měli osmičku vyřešenou. Správný šestiúhelník složený z trojúhelníčků vysvitl zhruba ve chvíli, kdy se Martin s Halíkem chystali pro šifru proti trudomyslnosti. To bylo o fous.

Šifru se smysly s námi luštil otravný opilec. Naštěstí netrvala dlouho. V altánku hezkého parku Podviní jsme si krátce poseděli nad olejem, vodou a medem. Plování tekutin je nám jasné, jen chvilku trvalo, než nás napadlo posunout o příslušný počet hladin ta písmena. A pak jsme si u torza železničního mostu vyzvedli jedenáctou šifru, která mi připadá úplně geniální a nejhezčí z celé Bedny. Nic proti psacímu písmu nebo semaforu, které vyzdvihují ostatní, ono možná záleží na tom, jestli má člověk dostatek času se se šifrou sblížit.

My jsme si na obdivování kolečka se šedými ploškami vyhradili tolik času, až jsme si mysleli, že tam skončíme. Byl to náš druhý tříhodinový zásek. Zabydleli jsme se za vraty v průjezdu. Sice tam byla tma, ale zato tam nepršelo. Totiž venku už se rozednilo, kolem procházeli první ranní pejskaři. Jen jsme čekali, kdy nás někdo přijde vyhodit.

“Nechcete se sem nastěhovat všichni?” zeptala se jedna z obyvatelek domu. Opatrně jsme vysvětlili, že se tu jen schováváme před deštěm a nenecháme tu žádný nepořádek, ale ukázalo se, že to myslela dobře. A prý jestli nechceme čaj, že by nám ho uvařila. Kluci to ze slušnosti odmítli. Chjo.

Vyčerpali jsme myšlenky i sebe (hlavní myšlenka se odvíjela od rotace opísmenkovaného mezikruží podle dvojice písmen a čtení písmene na místě pomlčky, což ale ignoruje odstíny šedé, takže to nemělo naději na úspěch), Pralinky už se v cíli nudily a přišly nás pozdravit, my jsme potřebovali nový impuls, a tak jsme si zajeli do Harfy na kafe. Ano, vypila jsem svoje první cappuccino v životě, protože čokoládu neměli a kluci nevěděli, že kafe nepiju. A už cestou do Harfy přišel Jeníček se zásadním pozorováním, že na obvodu se vyskytují všechny trojmístné kombinace šedobílých polí. Pak dokonce že každá je tam právě jednou. Tak jsme rychle dopili. Bylo před desátou, zbývaly nám podle Binfa čtyři šifry (ve skutečnosti jen tři), tak jsme se chtěli posunout co nejdál.

Carcassone zhatil poslední teoretickou naději na dojití - postup byl sice jasný, jen jsme si u šnEka ujasnili bodování, ale stejně to trvalo zrealizovat. Náhodou se mi zařazení do hry líbí, mám ráda šifry, které připomínají něco známého, co ještě v šifrovačkách použité nebylo. Ale je to odvaha, věřit, že v každém úspěšném týmu hru někdo zná.

Do Hodné jsme přišli o půl dvanácté, zbývala poslední půlhodina a adrenalinové luštění přineslo ovoce. Prvně jsme chtěli kreslit graf, protože v zadání byly zjevné dvojice, ale pak jsme prostě jen kreslili nahoru a dolů a vyšlo něco jako psací písmo. Číst se to dalo. Při kreslení posledního řádku jsme dokonce doladili i princip - obloučky a hroty, a pak už to dokázala přečíst i neautistická část týmu. Takže pro nás rychlovka. Vyrazili jsme tunelem na čtrnáctku, ale už odzvonilo. Škoda, čtrnáctka byla poslední šifra hry. Určitě jsme měli šanci. Jen nebýt takoví pomalouši na klíčových šifrách. :-)

V cíli hra právem sklidila dlouhý potlesk.

A to je všechno? Jak to vždycky rychle skončí... Tak kam příště?