Bedna 2014: Prahory

Složení: Martina Pomikálková, Honza Pomikálek, Lexa Jevsejenko, Alena Kruisová, Aleš Podolník a Kristýnka.

Z uplynulých let mám rozepsaných několik reportáží. Došla jsem v nich většinou do půlky až dvou třetin hry a nikdy se nedostala k tomu hlavnímu - do cíle, k poslednímu zákysu apod. Proto to tentokrát zkusím napsat od konce. Autorem podstatné části textu je taky Aleš. Aleš v týmu se prostě vyplatí.

Deset večer, snažíme se uspat děti a pořád se mi vybavuje jedna věta kdoví odkud, snad z některé staré šifrovačky nebo reportáže. Zněla nějak: “Tuhle noc nikdy nedospíš, ta už ti bude pořád chybět.” No nedospíš, to se prostě nedá. Ale užili jsme si ji. Díky moc.

-----

Zpoza zástěny se najednou vynořil Aleš, že je to správně a jsme čtvrtí. Že už to poslal a slyšel, že Popocatepetl už taky dolušťuje. Zatímco my ostatní jsme zmateně prohledávali batohy, šel se sám podívat na vystavená zadání a rovnou to i poslal. To bylo o fous.

Takže jsme čtvrtí jako loni, a jako hokejisti. A kdyby to vypadalo, že na čtvrtém místě s kočárkem jsme drsní, tak vůbec ne - druhá Pomocná škola a třetí Roflcopter měli kočárek taky. Pátý byl teda Popocatepetl, na šestém místě dodriftoval Černý racek a minutu po nich Bednu dokončil ještě Tučňák s tučňákem, za který hrála jak Monča, tak tentokrát i Zuzka. Gratulovali jsme Přizdisráčům, seznamovali Kristýnku s Roflcopterovic Honzíkem a taky obhájce Seš-lost jsme pochválili, jak jim to zase letos šlo. ("No jo, ale včera!" posteskl si Tom Kuča, protože posledních 10 hodin jen driftovali.)

-----

V sokolovně se téměř srážíme s Popocatepetlem a snažíme se poskládat cílovou aktivitu dříve než oni. Osvícení orgové přinesli jeden hlavolam navíc, aby nám Kristýnka moc nebrala ty pravé. Vyšlo “název hry svahlisky”. Nesmíme používat internet. Svoje zápisky ano, věci v tělocvičně taky ano. Ani jsme si nevšimli, že zmizel Aleš, prohrabáváme Lexův archiv šifer, do toho zmatečně řešíme, kdo pak pošle smsku, ale stejně ty instrukce ze startu, kde prý svahilské slovo bylo, nenacházíme.

-----

Time-out má přijít až 13 minut před koncem hry - to už do cíle s cílovým úkolem těžko stihneme a bijeme se do hlavy za pozdě odeslanou sms. Vedle luštící Černý racek to má nadějnější - do konce hry jim po time-outu bude zbývat 50 minut. Hned po nás se odněkud z největšího bahna vynoří a docela rychle odchází Pomocná škola, nejdrsnější tým z naší kočárkové trojice. Hm, matematici, říkáme si nahlas. Ty torusy, ty torusy, říkám si pro sebe, protože nahlas už by to nebylo úplně košer. Časem odchází/odjíždí i Roflcopter. Přichází kde kdo. Naštěstí potom, co si Lexa trochu schrupl, ta slova konečně spočítal správně a postrčil nás směrem k mřížce. Po přesunu proti trudomyslnosti (do stínu; království za zmrzlinu) nakonec Alča i správně posouvá mřížkou. Půl hodiny před time-outem spěcháme do cíle.

-----

Ta dohledávka byla asi fakt zbytečná. Když jsme pohromadě s vyzvednutou šestnáctkou, ptáme se Aleše, jestli poslal smsku. Prý smska bylo to poslední, na co myslel. Tak ji poslal až dodatečně. Jsme tu třetí, Přizdisráči už vyhráli a Černý racek tu ještě sedí. Šifra nás málem zastavila. Vedeme kolem ní několik zbytečných sporů. Jestli je důležité, že je všechno torus nebo že to má z nějakého pohledu víceméně kulatý tvar. Jestli využijeme celý text a přeskládáme ho do slohovky “kam ne a kam pak jo”, nebo vybereme jen pár slov do stručného řešení. Jestli hraje roli to, že jsou všechna písmena velká - máme řešit tvary písmen, topologicky podobné torusu? “Já to chápu, jak to myslíš, ale nesouhlasím s tím,” zaznívalo celkem často. Každopádně - jak ta slova přeřadit nebo vybrat? Jak nám torusové slovo může vybrat jiné slovo? No když máme v textu napočítaných celkem 54 (!) slov, tak hodně těžko, to nám mřížku nijak neevokuje.

-----

U černého pěšáka dostáváme zlomky. Nakonec je vyluštíme, ale vlastně ani nevíme, jak, protože z půlky spíme a z druhé nám to přijde spíš jako haluz než výsledek. Nevadí, jdeme ke hřbitovu dohledávat stanoviště kdesi uprostřed lesa. Muži přímo, ženy honí poslední kilometry další oklikou. Ačkoliv v Kosoři už byl jasný den, směrem k Radotínu jsme vešli do hustých mlh nad Berounkou a na několik hodin zase ztratili slunce. A teprve někdy během tohoto přesunu jsem si vzpomněla, že za Přizdisráče jde vlastně ten Majk, čímž se leccos vysvětluje.

-----

Kromě podstatné informace, že Suchoguzov byl vojín Rudé armády, který padl (nejen) za vlast trochu s křížkem po funuse (v září ‘45), získáváme pod skálou u Kosoře ještě graf s barevnými kolečky, s jehož variantami jsme se potkávali na předchozích několika šifrách a schovali je do batohu, aniž bychom si barevných koleček vlastně všimli. Takže předluštěno jsme vůbec neměli. Království za teplý čaj. Není nijak zvlášť zima, ale potřebujeme nastartovat. Začíná na nás padat únava a tak musíme správný nápad zopakovat asi po hodině luštění znova, i když Honza něco o zatáčení říkal hned na začátku. Naštěstí teď už postup aplikujeme správně a můžeme popojít pár set metrů k pěšákovi na zastávce na kraji Kosoře.

-----

Šifra s šedivými písmeny je pěkná, naštěstí neodolává dlouho, jen nám vrtá hlavou, kdo to tak asi je ten Suchoguzov.

Přesun na čtrnáctku byl obzvlášť špatný. Zdržela jsem se krmením právě probuzené Kristýnky a s Honzou jsme tak vyrazili až kus za ostatními. Tím pádem nás předvoj stihl varovat, že lesní cesta vzhůru je hrozná. Zrovna jsme na ni chtěli odbočit a bylo to těžké dilema: 250 metrů strašnou cestou klouzat bahnem vzhůru, nebo si zajít dalších dva a půl kilometru po asfaltu? A jak se rozhodnout, když strašného terénu i dlouhých zacházek už za sebou máme dost? Vyměkli jsme, zvolili okliku a nechali zbylé tři členy na delší dobu napospas šifře samotné. Cestou jsem si ještě přes všechen spěch musela vyfotit překrásné svítání s měsícem, což jistě pochopí miminálně autoři těch deseti skoro stejných fotek.

-----

U věže nejdřív nacházíme tečku za zde (všechny tři dámy přichází jen chvíli potom, co vyzvedávají šifru pánové), pak ostatní mapová místa a nakonec propichujeme kamsi do Slavičího údolí. Pod mostem okruhu jsou nezavřená vrata, která vedou na cestu přímo k červené tyči. Kočár by tam sice asi projel, ale jistota je jistota, dámy jdou opět okolo. Před námi prudkým korytem klesá s kočárkem i ROFLCOPTER! a po zdolání nejhoršího úseku se na nás galantně obrací Ondra, jestli nepotřebujeme pomoc. To bylo fakt hezký, díky. Ne že by nám silná mužská ruka nepomohla, ale zvládáme to i samy, takže nám připadalo nefér soupeře brzdit a hrdinně pomoc odmítáme. Už jsme koneckonců byly skoro dole a došly na smluvené místo téměř současně s pány.

-----

U Pecoldovy vápenky u rakety jen přeházíme závaží mezi háčky, bezkočárová půlka vyráží trasou, kterou Alča označila jako “Tamtudy bych teď jít nechtěla” napřed, já s Alčou po silnici. Docela jsme se prošly, byly to 4 kilometry, ale Honza říká, že jsme dobře udělaly, že ta jejich cesta byla pro kočárek regulérně nesjízdná. Moc si to nedovedu po těch schodech představit. Ale odvážná polovina se mohla pokochat výhledem na Prahu zalitou mystickou mlhou, skrz kterou občas prosvítají osvětlené ostrovy zástavby.

-----

Poskládali jsme schodiště, hladce přečetli mezitajenku a pak už jen zmotali kreslení rohů. Tajenka se nám pořád nezdála, nevycházelo nám požadované písmeno K a nevěděli jsme, jak interpretovat číslo 1, takže jsme se v tom radši plácali dost důkladně, ať nevyrazíme na špatné místo, třeba na ulici K Vápence. Ale líp už to nepůjde, takhle už je to určitě dobře, jde se k vápence v údolí.

-----

Příští zastávka: sv. Jan Nepomucký v Chuchelském háji. Všechny šifrovačky, které jsme tudy šli, zatím volily postup od kostela dolů, ale Bedna šla tentokrát naproti a tam, odkud se většinou klesalo, jsme dostali nejtěžší šifru hry. Tři tlusté Á trojky. BInfo hlásí, že první tu byla Seš-lost před víc než hodinou a půl. Momentálně jsou ale o šifru dál jen Přizdisráči, které určitě ještě doženeme. Ostatní týmy svítí všude kolem. “Počkat, vždyť to je Seš-lost!” A potmě asi poznávám další tým: “Nebyli to Tučňáci?” Honza mi odporuje: “To ne, podle mě to bylo íkvé tykve, to byla ta…” “Zuzka Komárková?” “Jo.” “Nene,” trvám na svém, “podle mě to byla Monča Pospíšilová…” No houby vidíme, zvlášť když si na nás dotyční posvítí.

-----

Šifru u Mariánského pramene jsem kvůli dobrodružnému přesunu vlastně ani neviděla, naštěstí ostatní ji mají rychle, takže můžeme Kristýnku vyvézt ještě o pár vrstevnic výš. Chci volat Roflcopterům, ať tudy nechodí, ale jednak na ně nemám číslo a jednak už jsou určitě dávno před námi. Lexa volá týmům s vozíčkem. Binfo říká, že první sem přišla Seš-lost a před hodinou už byli o šifru dál.

-----

Přesun na devítku byl přesněji řečeno naprosto šílený. Je tu příkop a vedle něj dejme tomu schodiště. Třiceticentimetrové improvizované schody - betonové kvádry ledabyle položené napříč strmou cestou dolů. Každý čtvrtý se v blátě viklá. Aleš a Lexa jdou napřed a jejich světla se propadají se do stále většího nekonečna. Postupně nám dochází, že schody jen tak neskončí, jenže už jsme taky sešli dost daleko. Zpátky nejdu, tohleto už nahoru rozhodně s kočárkem absolvovat nechceme. Do toho telefonát od Aleše, že cesta dole končí plotem. Mám strach o Kristýnku, nesu ji raději v náruči a s kočárkem děj se vůle boží. Taky mám strach o Honzu, který ten kočárek ze schodů nese a nevidí si přes něj pod nohy. Někdo nám nabízí pomoc, ale jednak nechceme zdržovat a jednak ani nevíme, jak by se dalo pomáhat. Kdyby se v tu chvíli někdo chopil foťáku, byl by z toho hit. Spolu s námi totiž klesá i Pomocná škola s dvakrát těžším a třikrát starším Toníkem. Vůbec obdivuju, že si s ním ještě troufají na noční šifrovačku, a jsem zvědavá, kam dojdou. Schody naštěstí zvládáme všichni. Přemýšlíme, jestli o nich orgové před hrou věděli, ale pak nám dochází, že za ně ještě můžeme být rádi - bez schodů by cesta po těch deštích byla ještě brutálnější.

-----

Při skládání cubigami interagujeme s místní postavičkou, kterou nejvíc zajímá, jestli Aleše tlačí brýle, ale jinak nám to jde celkem pěkně paralelizovat. Nejdřív čtu z nerozstříhaného zadání mezitajenku, pak poskládáme jednotlivé útvary tak, aby byla mezitajenka z jednoho pohledu čitelná, a pak už jen čteme zbylé dva směry. (Odcházíme kolem Barrandovských ateliérů, kde jsem asi před devíti lety v soutěži Pálí vám to? vyhrála 48 tisíc, protože to nebyla soutěž vědomostní. Tím jsem ukončila svoji hvězdnou televizní kariéru.)

Na další šifru se evidentně nejde po asfaltce. Obejít by to samozřejmě šlo, ale čtyřikrát delší cestou, takže to zkusíme přímo, však nějaký ten terén už jsme přece s kočárkem zvládli. Cesta v lese je trochu blátivá, trochu se zužuje a trochu je klopená doleva, tak se trochu bojím, aby Honza Kristýnku nevyklopil. Ale támhle už to bude lepší. Zaráží nás značka zákaz vstupu na stavbu. Kousek se vracíme, jestli jsme špatně neodbočili, ale naopak ta druhá cesta končí u brány. Navíc nás dohání další tým a tváří se jako že takových cedulí už viděli a že to je ok. No co už naděláme, vracet se přece nebudeme, už tam skoro jsme.

-----

V autobuse nám bezdětná část Pomocné školy vysvětluje, že Toník skočil do kaluže a přijede později. U Barrandovských teras jsme většinou poprvé a místo je to opravdu zajímavé. Nejen v současném stavu, kdy si připadáme jako v postapokalyptickém světě, kdy z monumentů naší doby zbyly jen oprýskané zdi a viklající se písmena na štítu, ale nejspíš i v původním provozu. S šifrovací mřížkou v obálce chvíli laborujeme (přehýbáme papír místo obálky), ale podaří se nám to stihnout dřív, než jede další autobus, který nás zaveze k barrandovským ateliérům s šifrou u jedné z rozvodných skříní. Poznámka na šifře nás varuje, že ne všechny následující optimální pěší přesuny jsou vhodné pro kočárek nebo tak něco. Hm, ještě tak vědět, které. No snad to nějak poznáme.

-----

Království za zmrzlinu a trochu vody. U obchodního domu už pobíhá plno lidí a hlásí si písmena hexů. Naštěstí to není nic, čeho by si člověk nevšiml sám od sebe, a tak se k nim přidáváme a sbíráme písmena do tajenky. Áčko sice zrovna dvakrát nesedí, ale Terasy Barrandov z toho lezou celkem obstojně. Cestou pryč potkáváme nahulatýho Toníka z Pomocné školy. Nejbližší metro nám sice ujelo, ale autobus, co tam jezdí jednou za půl hodiny, nakonec stíháme i tím dalším.

-----

Na Římské 4 jsme vyfasovali hlavolam, zadání se spoustou křížků a plusek a vrhli se do asociování. Kolemjdoucí domorodec se zajímá, za co demonstrujeme, a jestli je šifrovačka činnost bohulibá a jestli by přece jen nebylo lepší, kdybychom demonstrovali. Po čase jsme všechno sdružili podle poloměrů kruhů, sepsali si trojice a nakonec nám došel i ten obchod. Brzda lodi, vtipný. Vyrážíme ke Kotvě.

-----

Dřív, než jsme se stihli chytnout na falešný nápad projít desku AZ-kvízu od I do V, padl správný nápad na ulici a číslo popisné, kam to nebylo daleko.

-----

Šifra v Bezručových sadech byla samozřejmě na tom vzdálenějším konci z našich dvou variant. Získáváme poslední dílek šifry 3, kterou měla Seš-lost kompletní už někdy v době, kdy jsme teprve končili náš zářivý startovní výkon. Na trojce jsme sice ztratili celkem dost času a autorský čtverec ani trojúhelník jsme nesložili ani jednou, ale aspoň nakonec ten slibovaný liják nepřišel a my jsme odešli nad Hlavní nádraží vyzvednout římskou čtyřku. Cestou míjíme Dršťkového havrana, který na zahrádce taky skládá trojku, ovšem zapomněl si při tom vystřihnout čtvrtý díl. Jenže to jsme nevěděli, tak jsme se jim ani nemohli smát.

-----

Na startu jsme dostali planety, přečetli tajenku a vyrazili k Riegerovým sadům. Tam jsme dostali pomíchaná zvířata, přečetli tajenku a vyrazili k vysílači. U vysílače to bylo podobný, jen jsme neuhodli ulejváka v dešti. Protože se k tomu druhému zmíněnému schylovalo, raději jsme s tím, že to bude buď SZ nebo JZ, vyrazili do Bezručových sadů.

-----

Aha, Jonatán! Plácá se do čela jeden ze dvou spoluhráčů ve hře o J, když mu druhý tým prozradí řešení, a tím pádem získáváme šedé J. Do háje. Dalibor Šmíd nás pobaveně informuje, že Bedna ještě pokračuje i dál, že nemusíme strávit celou noc tady na startu. Půlka týmů už je dávno pryč a nám se nic nedaří. Vyhráváme, když chceme prohrát, a naopak. Týmy vytahují fligny s diakritikou a pokládají divné otázky. U posledního písmene, kde už je nám skoro jedno, jestli díky němu všechno propojíme nebo zablokujeme, pak máme problém vůbec sehnat někoho, kdo by o to X chtěl hrát. Nakonec jsme tam soupeře nahnali za odměnu, že si s nimi zahrajeme o něco, co už nepotřebujeme zas my. Aleš si naštěstí opravdu nevzpomněl, kdo byl hlavní postavou jednoho z Arbesových romanet, získal černé X, vyměnili jsme Rodokaps z Bednářských listů za žolíka a mohli jít dál. No, už jsme měli i lepší starty.

-----

Nejdřív jsme se snažili pokládat otázky, na které odpoví správně půlka týmů. Začali jsme úspěšně s: “Jaké bylo vlastní příjmení Vladimíra Iljiče Lenina?” a “Na který ostrov se vracel Odysseus?”, kde nám přálo štěstí a dokonce jsme si ty otázky i vylosovali. Ale po třetím vyhraném hexu přišlo kritické R, kde jsme sice zase pokládali naši (“Jak se jmenoval výrobce univerzálních robotů?”), ale oba týmy odpověděly správně a pak pro nás shodou nešťastných dalších náhod začalo být výhodnější hrát na zablokování plánu. Pokládat nezodpověditelné otázky nám přišlo nefér vůči ostatním, takže nastupujeme s otázkami z druhého spektra. Jak se jmenuje pes Macha a Šebestové?

-----

Klasiku, Bednářské listy jsme dostali s klasickým menším zpožděním a v pátek z nich Honza vykoukal přísloví, které nám přineslo heslo do startovní aktivity. Narážky na AZ-kvíz jsme také pochopili a čekali ho minimálně na startu. (S Lexou jsme se kdysi AZ-kvízu zúčastnili, už nevím jak on, ale já jsem vyhrála jakousi encyklopedii na cédéčku, jejíž hodnota vzápětí klesla na nulu. Taky jsme se spolu asi před dvaceti lety zúčastnili soutěže Hip Hap Hop a obsadili krásné druhé (Lexa) a třetí (já) místo. Ze tří.)

-----

Chlýftýmákům se do Prahy na Bednu nechtělo, tak zůstal Aleš sám. Ale to už jsme na něj delší dobu číhali, tak jsme byli celí veselí, že se k nám přidal. Ještě před tím jsme si chtěli zahrát s Majkem, ale neměli jsme pro ně volná dvě místa, tak se s Janou přidali k Přizdisráčům. Aleš je, stejně jako Majk, jeden z lidí, které v šifrovacím světě hrozně obdivuju. Myslím, že kdyby na to přišlo, byl by schopný při troše štěstí tu šifrovačku dojít i sám, a samozřejmě nám hodně pomohl. Na druhou se nám asi hned tak nepodaří hrát bez Kristýnky. Když Míla a spol. na Facebooku filozofovali, jaký název bude pro jejich tým nejúspěšnější, napsala jsem, že mi něco říká, že letos bude dobré se jmenovat na Př.