Složení: máma, táta, strejda Ondra a strejda Manec.

Máma říká, že podobnou akci chtěla už několik let zažít. Tohle já sice sotva mohu tvrdit, ale na víkendu, kde potkáme spoustu známých šifrovacích existencí, jsem samozřejmě nemohl chybět a moc jsem si to užil.

Týmovou šifru jsme vytvořili asi na pátý pokus. K prvnímu nápadu měl strejda Manec drobné výhrady ("Buď vyřaďme tuhle šifru, nebo mě"), tak ho nahradil druhým nápadem, který se ale shodoval se šifrou na nedávném Matrixu, atd. Zvítězila citoslovcová šifra. Ve středisku nám ji otestovali Hrošíci, zatímco my jsme skoro vyřešili jejich hrocha na kole ("To jsou takový ty ozubený kolečka, který má Tobiášek z kindrvajíčka"). Venku bylo večer krásně, rozhodně líp, jak v Brně, tak jsem si lebedil v kočárku, křenil se na tety a strejdy a spokojeně šel spát.

Ráno mě dost zaujala výzdoba na zdi u postele.

Ale koukat na obrázky mě moc dlouho nenechali, musel jsem na snídani, kde byli zase strejdové a tety a žádný obrázky, a pak už byl start. Vyjel jsem si optimisticky v kočárku, že když se terén pokazí, odložíme ho a večer se pro něj vrátíme. Tak trochu jsme to chtěli otestovat kvůli Svíčkám. No, v kočárku jsem ujel zhruba 50 metrů. Při pohledu na strmou pěšinu jsme kočárek nechali rovnou na parkovišti a všechny přesuny jsem absolvoval v ergu.

To bylo hrozně dobrý. Můžu se tulit, mám odtamtud dobrý výhled a taky tam můžu spinkat nebo okusovat popruhy. Báli jsme se vzájemného zahřívání, ale jednak byly přesuny krátké a jednak bylo v lese snesitelné teplo, takže to bylo bez problémů. Možná by mně někdo mohl vytknout lehkou nadváhu (mám ve čtyřech měsících 8 kilo), ale to není můj problém.

Na stanovištích jsem vystoupil. Máma mě položila na zem a říkala, ať se koukám na stromy. Tak jsem koukal. Mě stromy fascinujou. A taky jsem si šusťal se šusťavou dečkou, nebo spinkal, nebo koukal na trávu a na strejdy, byli legrační. Strejda Ondra s sebou nesl alumatku, ale většinou tam na něj nezbylo místo. Jednou, když jsme překonávali takovou rokličku, tak si mě předávali jako štafetový kolík. Prostě dobrodružství.

Taky bych mohl říct něco o tom, jak jsme luštili ty šifry. Šlo to jako po másle, protože jsme jich vždycky měli na výběr víc. Na začátku jsme asi řešili stejné, jako Hrošíci, protože jsme je každou chvilku potkávali. I ostatní týmy jsme tak různě potkávali po lese a křížili si s nimi cesty, trochu jako bychom vlastně celý den trávili pohromadě. Nikam jsme nespěchali, nesoutěžili, na čase moc nezáleželo, prostě mámina vysněná hra. Do cíle jsme přišli dvě hodiny před koncem se šesti nevyluštěnými šiframi. Po chvilce zbyly dvě poslední: bible a spirála. I tu bibli jsme časem dali, ale spirála odolávala. Roflcopter i další týmy se tvářili, že ji taky nemají, a už se ani extra nesnaží - chodí k řece, hážou si talířem a tak podobně. Taky jsme se osprchovali, ale přece jen jsme se ke spirále pořád vraceli. Vrátil se taky strejda Manec, který si odpoledne odskočil do Brna, a nakonec to dorazil. Deset minut před koncem hry jsme tím pádem měli vyřešeno kompletně všechno.

A zase bylo mejdlo a ještě před ním vyhlášení, kde se ukázalo, že jsme těsně vyhráli. To jsem teda nečekal, v konkurenci takových šikovných týmů a pěkných šifer.

Až přijedu příště, budu už za sebou tahat toho kačera na špagátku, co jsme vyhráli. Doufám, že to bude hned příští rok!