Matrix 3 - Kostka: Prahory

V první řadě díky za skvělou hru. Nejde jenom o to, že jsme viděli nějakých 25 šifer a prošli kus Prahy, ale všechny ty drobné příhody a setkání zase vytvořily dohromady mimořádný zážitek. Jak řekl Honza, na konci už si člověk málem ani nevybavuje začátek, kolik se toho během noci stane. A z toho, jak to fungovalo v týmu, jsem pořád nadšená. Některé postupy jsou prostě neuvěřitelné, všechny kolegy v týmu obdivuju.

Startovní zprávu v tovární hale jsme, stejně jako asi většina z ostatních 175 týmů, mezi matoucími hlasy identifikovali minutku před úplným odkrytím, takže jsme vyrazili s davem. Dalibor: Oceňuju povedenou scénku, propojenou s filmovou předlohou a s odkazy na věci příští. Dav proudící nákupním centrem musel nasadit ochrance pěkného brouka do hlavy :-) Nad Novým Smíchovem jsme se rozdělili a šli jsme současně vyzvednout všechny čtyři šifry prvního patra. Jejich výsledky jsme si trochu povyměňovali podle toho, kdo to měl zrovna na další stanoviště blíž, ale víceméně jsme paralelně pokračovali na všech větvích kromě astrologické, kterou jsme nevyluštili a napojili se na ni zase až ve třetím patře.

Na lávku nad Smíchovským nádražím odešel Honza a na základnu u Anděla donesl konjunkce. Nejdřív jsme měli zásadní problém s tím, že jsme nemohli najít papírek "nezapomeňte". Alča si z něj něco opsala, po nějaké hodině se u někoho dokonce našel i papírek, ale s šifrou nám to nepomohlo. Dalibor jen prohledal park na Arbesově náměstí, protože kdysi kdesi četl, že tam stával románský kostel umístěný na linii mezi jinými románskými kostely. Škoda, že byl popis tak vzletný. Najít výsledné místo podle suchého přesného popisu je pořád lepší, než když ho týmy nenašly podle stylizovaného textu vůbec.

K radlickému židovskému hřbitovu se vydal Dalibor. D: Sestup nad svítící město s Rosou na kolejích znějící do uší byl parádní. S doluštěním mi ale musel pomoci Tom na základně.

Na Dětský ostrov pro desetinná čísla šel Tom a taky to sám vyřešil, snad proto, že čísla za desetinnou čárkou byla malá, nebo proto, že nedávno něco podobného vyřešil na Lamí stezce, nevím.

Na nás s Alčou zbyl Vyšehrad a "Koutek mladých historiků". Byla jsem děsně pyšná, že mě napadly pražské tramvaje, a pak už jsem jen zírala, jak Alča zpaměti hlásila kudy která jede a kde se potkávají. Ona Alča kromě toho, že je geniální, tak zná každý kout Prahy tím stylem, že: tady bydlí tchyně, sem chodím s Ádou plavat, sem jsem chodila do školky... A hned taky zvládne vybrat nejlepší spoj kamkoliv. Na Bednu už jsme si Alču taky zabrali :-)

Dvojice slov se společným písmenem asi přinesl a vyřešil Tom.

Tabulky s čísly myslím řešili Honza s Tomem, prý jim připadalo podezřelé číslo 255. No nevím, každý je asi senzitivní na jiné zajímavosti... ;-) D: Chvíli jsme na to zírali a brzo odhalili lichá čísla. Už to vypadalo doluštitelně, tak mě odeslali pod Nuselák.

U sv. Pankráce jsme s Alčou skoro půl hodiny hledaly šifru s legračními obrázky pražských čtvrtí. Moc se mi to líbilo, ještě cestou do Jezerky jsme zkoušely odhalit poslední a Malá strana nás docela pobavila.

Šifru s PÍ jsme si bohužel nevyzvedli, protože jsme nevyřešili tu konjunkci. Připadá mi zajímavá, jsem zvědavá, jestli bychom na ni přišli.

Písmena na mapě v Jezerce vycházela zprvu divně, s velkou dávkou fantazie vycházelo ZIZKOVYEZ, ale přání bylo zatím spíš otcem myšlenky. Chtěla jsem v tom žižkovský vysílač najít stůj co stůj a brzy se to jakš takš podařilo po vyzkoušení lepšího postupu: beru v úvahu jen ty části ulic, kterými postupně procházím, než narazím na další ulici. Pak už jsem si nemohla pomoct a vyrazila jsem tam, zatímco Alča se vracela do druhého patra pro novou šifru, která tam měla narotovat (nenarotovala, totéž se nám pak stalo ještě ve třetím patře a podařilo se to až na třetí pokus). Kdybychom nebyli slepí a přečetli si, že další stanoviště máme hledat na červeném mostku, asi vůbec neváháme. Stížnosti týmů na diskusním fóru chápu tak, že neobjevily správný postup čtení písmen.

Historie - D: Pod Nuselákem nikde nic, prohledávám kdejakou cihlu, až mi kolega Krtek prozradí, že šifra zmizela a orgové ji vezou. Napřed řadím podle let, až napodruhé podle dne a měsíce. Blíží se jedenáctá a přijíždějí Kelti, které beru na novou základnu na Halváku.

Nad kamennými kelty jsme se zrovna sešli téměř všichni v metru, chvilku jsme si o nich povídali, pak Dalibor řekl něco o hranatých písmenech a už jsme počítali nožičky. Vyrazili jsme někam metrem, zrovna jsme potřebovali jet na Smolenskou, Čapkovu a Soboteckou současně. D: Na Smolenskou už v té době putoval Honza, my zbylí čtyři jsme na Pavláku ve dveřích metra ztropili přímo před očima Matrixí kamery scénku na téma "Kdo, kam a s kým". Prosím vystřihnout! :-)

Diktát vyřešila Alča ještě dřív, než jsme se s ní stačili sejít na zastávce. Přestávám stíhat sledovat, odkud kam kdo z nás jede.

Úkoly čtvrtého patra byly pěkně vypečené. Já s 3D piškvorkami jsem z toho vyšla celkem snadno, protože Robert ještě neměl natrénováno (jiný tým tu zatím nebyl), ale když jsme pak řešili, kde si Tom vyzvedne svoji botu, Alča s Honzou při tom pitvali prasečí nohu a do toho Honza s Daliborem vykládali, jak luštili morseovku z elektrických šoků, připadali jsme si trochu úchylně ;-) Na kostce nám chyběla jedna stěna písmenek, ale Hamerský rybník se z toho vyčíst dal, takže jsme tam vyrazili. Až na Toma, ten honil svoji botu. Ujela mu tramvaj, takže pak zase honil nás. D: Na ohradníku jsme se poprvé na šifře potkali s Lamami na Varanech. Nejdřív jsem s jednou Lamou vytvořil obvod a šeptal Honzovi "tečka tečka čárka". Lama ale byla netrpělivá, měla pro proud jiný práh citlivosti a připadalo jí jasné, že všemi kolíky jde to samé. Tak jsme si to nakonec s Honzou museli projít sami, pěkně tam a pro jistotu ještě jednou zpátky. Labůžo!

Na mole u Hamerského rybníka jsme od orgů dostali pět medovníků, zapsali jsme se do vrcholové knihy, radovali se, že tu ještě nikdo nebyl, a než jsme se stihli z příjemného místa přesunout na lavičku, přišel další tým. Tak jsme raději šifru vyřešili strašně rychle ("možná je to úplná blbost, ale já si nemůžu pomoct, tady vidím podstatné jméno a je tu spousta pádů, proč by tady bylo to oslovení?") a zmizeli jsme pryč. Toma, opět už v obou botách, jsme navigovali po telefonu a sešli jsme se s ním u LEDek. D: Nápad s předáváním koláčků byl milý, až nás zamrzelo, že nemáme pro ty za námi něco lepšího. Snad jim chutnalo.

Kolem strašili opilci a jeden si nechtěl dát vysvětlit, že po šifrách se nešlape. Po čase jsme na deskách našli čísla, zkoušeli jsme je spojovat (nic), pak jsme podle nich přečetli písmena ze stejných barev a samozřejmě nás ani nenapadlo hledat v tom něco víc. Trochu jsme orgům spílali, že až se tu sejde víc týmů, budou to tu muset řešit současně a budou si zavazet, ale nic zákeřného netuše jsme pokračovali dál.

Na tuhle šifru jsem úplně zapomněla, možná proto, že cesta k ní byla docela krátká a že sotva jsme se na ni podívali, už Dalibor předčítal synonyma začínající na stejná písmena. Docela mě potěšilo, že se během krátké chvíle dostáváme hned o pár šifer dál a nemusíme daleko pochodovat.

Chvilku jsme tunel pod tratí hledali, byl samozřejmě na opačném konci ulice, než na kterém jsme začali. Pak jsme z něj zase po důkladném prohledání málem odcházeli s tím, že tady to asi není. Teprve v té chvíli Tom našel nahoře dobře schovanou obálku. D: LEDková baterka vydrží, ale nedosvítí. Už jsme chtěli jít hledat jiný tunel, když Tom popadl Alčinu obyčejnou žárovkovou a pořádně posvítil na roury. Na papíru byla normální šifra a pak kolečko B1 s provokativní poznámkou, že jestli ještě nemáme druhé, tak si z toho nemáme nic dělat. Venku Toma rozměry 4x9 inspirovaly k nějaké poznámce o mobilu, která mi uktvěla v mysli. Paprsky do pěkných směrů a zvláště paprsky vedoucí vpravo dolů u všech čtverek mě ale přiměly vytáhnout telefon z kapsy, že ho v té šifře prostě najdu, a taky že jo. A víte, co vyšlo? Asi víte, no. Opět louka za Botičem. Tak jsme tam vyrazili zpátky.

Výhoda je, že jsme tam napodruhé aspoň dobře trefili. U panelů jsme potkali dva další týmy a bohužel jsme s nimi nemohli moc komunikovat, aby nepřišli o fór s dvojím řešením LEDek. Setkání s Lamami na Varanech přímo nad světýlky bylo trochu nepříjemné, my jsme si na víčkách něco potřebovali ověřit, čímž jsme se jim pletli pod ruky a oni měli strach, že jim něco zhasneme. Pak jsme začali hledat chybějící písmena na vršcích, což taky není příjemné, když na vás kouká jiný tým. Ještě že nás tam nebylo víc.

Pomalu se rozednívalo. V zadání bylo docela málo různých znaků, ale podezřelé se nám ničím nezdály. Seděli jsme v autobusové zastávce a Zkoušeli nějaké blbosti, než Dalibor zašel pro nápovědu. Ani s ní jsme nebyli hned hotoví, až po chvíli dostal Honza výborný nápad přečíst okraje a mohli jsme nadšeně pokračovat dál.

Pořád v nás hlodá myšlenka, jestli nebudeme muset jít na louku za Botičem ještě potřetí, naštěstí v tom ale už nic zákeřného není. Největší problém u koleček byla zima a pracnost šifry. Nejdříve jsme s vystřiženým kolečkem ověřovali nápad s vyškrtáváním políček připadajících při různém nastavení šipky na plná pole, pak Dalibor kolečko zmenšil a pustili jsme se do překrývání plných polí. Pozic, kde se překrývá jedno, bylo moc, tak jsme je přestali registrovat a označovali jen ty pozice, kde se překrývají dvě. Výsledky "VĚT...", "VĚTŠI..." nás udržovaly v naději, posléze přišlo zklamání nad "VĚTŠIŘHE...", načež jsme to přečetli pozpátku a dokončili práci s přesvědčením, že teď už to neděláme zbytečně. Vyšlo VE SKÁLE HŘIŠTĚ VLAK.

Alča se podívala do své mapy a našla ulici Ve Skále v Kolovratech. Vlak tam jede, hřiště se taky najde, není to až tak daleko. Už v první části hry jsme diskutovali o tom, proč jsou v pravidlech explicitně povolené vlaky. Takže i když nám to přišlo jako trochu úlet, tak vlastně proč ne. Tom se podíval do své mapy a našel ulici Ve Skále někde snad v Průhonicích. Ale nejede tam vlak a snad to ani není Praha. Takže Kolovraty vypadají líp. Teprve pak jsme se zase jednou podívali do organizátorské mapy a bylo to jasné. Hřiště Ve Skále máme přímo před nosem, je to kousek pěší cesty. Konečně se ta mapa použije. Čas jsme si neměřili, ale myslím, že i s přesunem na další stanoviště to mohla být tak hodina.

Na hřišti jsme v osm ráno docela vytuhli. Ne že by byla zima, počasí vyšlo pěkně, ale byli jsme unavení po vyčerpávající noci a zrovna nám došly nápady. Nejlepší morálku tady prokázali Tom s Daliborem, když si po nekonečných analýzách přebytečných slov a výskytu písmene "o" Tom všiml nepravidelně zalomených řádků a někdo konečně zaznamenal předložky. Trvalo to skoro dvě hodiny a po vyřešení jsme rázem ožili. Cestou dál jsme se svlékli do triček, probrali jsme se, příroda kolem přehrady se nám líbila a vůbec to byl pěkný výlet. Žádný další tým zatím na hřiště nepřišel, takže pohoda. D: No ale největší gól nastal asi po hodině a půl luštění, kdy už jsme se snažili rozptýlit na prolejzkách a zbavit se stále stejných myšlenek. Náhodou na nás natrefili Jára (bydlí kousek odtud, na loňském Matrixu s námi šel místo Alči) s Kristýnou, kteří se tam šli po ránu proběhnout. Trochu nás rozptýlili a probudili a když se tudy vraceli zpět, už jsme jim jen vítězně zamávali :-) Byla to úžasná náhoda...

Dalšími stanovišti jsme prošli velmi hladce. U soutoku Botiče a Košíkovského potoka zase někdo pronesl slovo kóta, což jsem brala jako řešení. Jsou tam tři panáčci, mezera a další panáček. Jasně, kóta, co jiného. Když si očísluju panáčky vlevo (s nějakými matoucími texty, které ignoruju), vyjde 290,3. Je tu něco takového? Dalibor nevěřícně kouká, že je to zrovna výška nejbližší kóty, ale není ochotný se s tímto řešením smířit do té doby, než na kótě skutečně najdeme další šifru. Teprve v cíli se dozvídáme, že texty u panáčků popisují nenumerické znaky na těch samých klávesách, co jsou čísla.

Řešení šifry s ovocným salátem jsme přečetli hned po něčím správném dotazu, k čemu je tady ta barevná fotka. Výsledek nás posílá do druhé rokle ze tří, které jsou pěkně vidět na organizátorské mapě. Tady dostáváme dlouhý seznam údajů o vědcích, který zjevně odpovídá ulicím v Petrovicích. Naším cílem je zjistit, která ulice v seznamu není. Omezili jsme řešení na nějaké tři ulice, z nichž Dalibor vybral na první pokus tu správnou s odůvodněním, že je na ní základní škola, která se pro cíl pěkně hodí.

V cíli jsme ještě museli projít virtuálním bludištěm v krychli mezi minami a pak už jsme si jenom užívali odpočinku... Dostali jsme úžasný dort s týmem pěti marcipánových luštitelů, taky jednu deskovou hru a konečně jsme mohli s ostatními probrat, co to vlastně v první části luštili, co chtěli organizátoři kterou šifrou říci a vůbec. Mně se letošní Matrix moc líbil, rozhodně víc než loni. Byl profesionálnější, jasnější, jsem ráda, že zmizeli agenti. Mrzí mě, že některým týmům pokazila zážitek jedna špatná nápověda, ale celkově to byla prostě skvělá hra.

Dalibor: I mně to letos přišlo lepší. Matrix nešetří nápady, nebojí se být složitý a má rád své účastníky. Chce, aby mohli hrát co nejdéle a měli hru co nejpestřejší, a tohle zařídit, to chce opravdu hodně práce a odvahy zkoušet nevyzkoušené. V tak komplexní hře prostě něco občas zahapruje a všech, které to postihlo letos, je mi líto. Proti té jedné vážné chybě (a několika málo lehce nevyladěným šifrám) je ale na druhou misku vah třeba položit geniálně úchylnou prasečí nohu, velmi zdařilé propojení s filmem, dokonalé provedení "motýlka" čili druhé chaotické, medovník, koláčky a třípatrový dort (doufám, že ho někdo dojedl - my odpadli v půlce), řadu originálních šifer (namátkou vrchol, vlk, segmenty, kelti, mladí historici), elektrickou morseovku, botičku i piškvorky... Zkrátka dík a doufám, že do toho za rok půjdete znovu.

Tým, to je kapitola sama pro sebe. Jsem rád, že díky systému hry mohl být víc pohromadě než loni. Ke konci, a zejména po překonání vlka, už nás nic nenutilo závodit a mohli jsme si užít krásné sobotní ranně-dopolední procházky.