Matrix 4 Revolutions: Prahory

Hrabosh ve fóru zopakoval, že se snažili Matrix připravit tak, aby Prahory nevyhrály. Nevím, co si o tom mám myslet a jestli jsme teda něco udělali špatně :), ale nevyšlo jim to. I přes rozpačitý závěr hry jsme z toho měli radost a hru jsme si moc užili, haleluja.

Náš tým na Matrix vznikl víceméně náhodně. Dalibor se mě ptal na Sendvič, na ten se mi nechtělo, ale domluvili jsme se i s Alčou na Matrixu. Dál jsme zapátrali v okolí, já jsem přivedla Honzu, Dalibor se ptal mezi organizátory Bedny a z nich se k nám připojil šnEk. Je to pěkná směsice, ale čtyři z nás už hráli za Prahory, tak jsme se zase pojmenovali Prahory, jelikož jsem hrozně konzervativní a jelikož na Matrixu je to docela osvědčený název. ŠnEka jsme sice znali kromě Dalibora jen od vidění, ale tím víc nás na hře překvapil. Aspoň mě. Je vážně dobrej. O ostatních už jsem to věděla :). Já jsem byla letos v týmu za největšího lůzra - co si tak vybavuju, tak jsem v chaotické části hry vyzvedla spoustu kódů a procestovala třičtvrtě Prahy, ale v lineární už jsem pak byla ráda, že jsem ráda, a můj největší přínos spočíval asi tak v rozpoznání tanců.

Před hrou jsme si všimli několika věcí v Matrix-news nebo v diskusi, takže jsme získali tři nápovědy: že na některých CD opravdu nemá smysl hledat šifru, že HOHO se skládá ze dvou H a dvou O (hm, to abychom si s sebou opravdu vzali ten peroxid) a že by se nám mohl hodit metr a lupa. Usoudili jsme, že to nejsou nijak zásadní nápovědy, takže se tím nemusíme moc trápit a trávit hodiny hledáním dalších. Dalibor ještě zkoušel zadávat jednoduchá hesla do administrátorské sekce (Zkusil vůbec někdo heslo456? My teda ne.) a Honzu v autobuse napadlo prozkoumat logo, ale to už bylo pozdě.

Po vysílání rádia v jednu jsme se každý vydali pro dvě stanoviště, která jsme měli zrovna nejblíž. Pak jsme se s osmi díly mapy sešli u Národního divadla a vykoukali z toho ulici Kunešovu. Nesedělo to ideálně, takže jsme se vydali naproti šnEkovi, který čekal i s Petřínskou částí mapy u německé ambasády, ale po rozdělení chaotických čar do dvou map už z toho Kunešova koukala tak jasně, že jsme tam s Alčou vyrazily pro Betu. Tím pádem jsme se minuly se šnEkem a já jsem ho až do večera ani jednou neviděla. Kluci pak z ostatních papírů získali umístění Alfy a jeli tam.

Chaotickou částí jsme postupovali tak nějak přirozeně, jak to zrovna vycházelo. Žádná centrála, kam by běhač odesílal šifry - taková představa mi připadá trochu mimo. Ne že by mi tým, který to takhle dělá, připadal divný, to vůbec ne. Každý má svoje metody a může to být i zábava. Ale myslím si, že představa, že tohle je optimální nebo preferovaný postup a týmům v jeho provozování brání jenom jejich neschopnost rozchodit v mobilu GPRS, se nesetkává s realitou.

Konec reakcí na reakce v chatu. My jsme na to obecně šli tak, že jsme paralelně řešili všechny čtyři větve. Když jsme na místě do deseti minut nevěděli, co se šifrou, šli jsme se setkat s někým jiným z týmu, nebo spíš v drtivé většině případů jsme byli odesláni na Omikron nebo jsme šli občas vyzvednout jiné stanoviště.

Co mě ještě zaskočilo, bylo upřesnění pravidel o vítězství na Alfě a Betě. Psalo se tam, že závěrečné pořadí se odvíjí primárně od počtu získaných bodů, a dost dlouho mi trvalo si připustit, že jde o zásadní pravidlo celé hry a není to jen hříčka chaotické části. Že se dále pořadí mělo odvíjet od počtu získaných bodů ve scorelaufu už se mi vůbec nelíbí, protože úkoly v cíli byly neporovnatelně jednodušší než ty před serverem, vzpomeňme třeba Omikron, že. A vůbec - s výsledky čtyřiadvacetihodinové hry už by podle mě nemělo závěrečných pár desítek minut hry zásadně míchat.

Moc se mi líbilo CD Tady_nic_není - zhudebněná šifra akordy, Hráááz u Kolibý a připomínka dalších šifrovaček. U fotbalu/bible nás zmátlo, že tam je 26 výsledků. To bylo nečestné a nesportovní. Kluky to ale naštěstí nezmátlo a jeli si půjčit bibli k Aleně domů. Hoho jsme polili peroxidem, a když jsme ho dostali do ruky podruhé z opačného směru kolečka, tak znovu, čímž se nám na papíru neukázalo vůbec nic. Ve vlakové šifře jsme udělali chybu a jeli na nádraží Dejvice. Tetris nám dal pěkně zabrat, předali jsme si to postupně v prostojích mezi Omikrony snad všichni z týmu, až na to šnEk přišel - to je moc pěkná šifra. Kamenní kelti padli hrubou silou - morseovka je jasná, pokud to teda není trojský kůň jako reminiscence z loňska, ale co je tečka a co je čárka, Honzu napadlo až poté, co šnEk uhodl první řádek. Málem jsme zapomněli jet do bazénu, Dalibor se šnEkem tam vyrazili každý odjinud na poslední chvíli. A kázání u Anděla bylo naprosto boží.

Mezitím jsme se pořád rozestavovali na Omikron a neměli jsme na něj štěstí. Tom v Tmou.org ztratil svůj batoh včetně peněz, dokladů a klíčů od našeho bytu, což mě jednak rozladilo, a taky jsem měla trochu strach, jestli nás někdo nevykrade, když nikdo není doma. Ale naštěstí se nic nestalo a batoh uz je doma. Omikron jsme chytli až na poslední pokus. Bylo to hodně o štěstí, což při zásadním vlivu dvou bodů na postup k serveru nebo na závěrečné hodnocení považuju za špatný prvek (nezištně, protože my jsme ty dva body dostali). Vzdálenosti Omikronu i rozmístění celé chaotické části po všech čertech byly přehnané. Většinu času jsme procestovali a pročekali na přestupních uzlech, což byl promarněný čas z hlediska noční zábavy i z hlediska prokazování/vylepšování jakýchkoliv schopností. Ale aspoň jsme fakt dobře využili 24h jízdenku.

Jako poslední šifra z chaotické části nám zbyly ty mosty. Ostatní s nimi odjeli na koleje, zatímco mně se před půlnocí podařilo bezmyšlenkovitě si splést východní a západní konec ulice U trati. Než jsem pak z východního konce došla dva kilometry na ten západní, přestalo jezdit metro, byla tma jako v pytli, homeless na opuštěné cestě u garáží prohrabával popelnici, cesta kolem trati pak už zdaleka nevypadala jako ulice a necítila jsem se tam vůbec dobře. Na konci v kolejišti se pak přece jen objevilo pár nadějných semaforů a brzy taky kluk z jiného týmu, který mě varoval, že jede vlak. Bylo to zkrátka strašidelné. Posvítila jsem si čelovkou na kód, vyfotila ho mobilem a zmizela co nejrychleji pryč. Šifru jsme nepotřebovali.

Pro poslední kód jsem musela do Michle, poté, co jsem ostatním předala v Holešovicích všechny dosud získané kódy. Ten poslední z vyhlídky u jihovýchodního rohu plotu (světové strany už umím) jsem jim popsala telefonicky někdy ve třičtvrtě na tři a oni jej rovnou zadali do serveru. Uf, tak máme všech třináct kódů. Prý jsme devátí, týmy tam chodily už od půlnoci, ale nevíme, s kolika body.

Vydala jsem se zase nočními rozjezdy honit svůj tým, což se mi podařilo až poté, co vyluštili blikátko. Cestou jsem potkala Chlýftým a Tmou.org - oba s kompletním počtem bodů. Máme na ně tedy jenom půlhodinový náskok a kdoví, kolik takových je ještě před námi. Zaslechli jsme něco o Popocatepetlu. Ze záhadných důvodů jsme ale u serveru neviděli Proudové Krtky, kteří v chaotické části předtím vypadali, že jsou na tom líp než my.

Sotva jsme se tedy u hvězdárny sešli s celým týmem, vydali jsme se na další dlouhý pochod do Čimického háje. A co jsme tam našli? Chodící aktivitu. Už jsem toho chození začínala mít tak akorát a odpočívala jsem. Šifru jsme vyřešili až za světla, kdy byly lépe vidět celkové pozice písmen v lese, ale především kdy Šnek s Daliborem prolomili posun hrubou silou.

Zase jsme kamsi odpochodovali, dokonce jsme se i kousek svezli autobusem. Vyhráli jsme pražce hned napoprvé nad Lamami na Varanech, což je s podivem, když jsem to koordinovala já, toho času mírně mimo. Hned prvním tahem jsem promarnila šanci sestavit jednoduchý obrazec, ale pak to nějak vyšlo. Dlouhá procházka údolím k zámku nás ale všechny probrala, začalo být i tepleji a vůbec to začalo všechno vypadat dobře. Cestou nás Dalibor bavil tím, že mají v Bohnicích originální dopravní zákazovou značku, takže jsme si jí pak u točny celkem brzy všimli a vydali se do kopce k opidu pro známou logickou úlohu a dál k pomníku u mostu Barikádníků, který jsme si doluštili v autobuse.

Dobrá zpráva je, že jsme tu první, což jsme moc nečekali. Špatná zpráva je, že stanoviště ještě není připravené. Ale koho by to trápilo, když svítí sluníčko. Od té doby jsme celou hru už brali nějak v pohodě - nebyli jsme si jistí, jestli vůbec máme ještě něco plnit nebo luštit, přišel k nám Lexa s týmem, užívali jsme si pocit blížícího se konce a tak jsme si po půlhodince ani málem nevšimli, že zpráva už na mostě je a že můžeme začít. Lákalo mě zkusit si lano, ale v zájmu jistoty bezproblémové akce jsem tam pustila Honzu, kterého kluci vyzvedli loďkou. Z poklidného rozhovoru s Lukášem Kučerou a dalšími lidmi nás vyvedl až příchod namotivovaného Popocatepetlu. Mají také celých 13 bodů (už od půlnoci!) a loďku připravenou. Takže se rychle pakujeme a jedeme do Vysočan do cíle. Těšíme se na dort a na deskovou hru.

Cíl je ale ze všeho nejdivnější. Nejdřív jsme byli zavedeni do zaprášených paintballových místností, kde jsme si jakože měli udělat pohodlí. Pak jsme dostali dvě zprávy a pochopili, že to jsou asi šifry. Nějak nám to nešlo dohromady s tím, že nás tu měla čekat cílová aktivita. Cílová aktivita prý taky přijde, ale ještě nejsou instrukce. Tak jsme se přesunuli ven, protože v tom prachu se pobývalo dost nepříjemně, vyluštili jsme ty dvě šifry (vlajky a tance mixnuté s hudebními styly), ale Jeníček Karel nám řekl, ať na vyluštěná místa ani nechodíme, že tam ještě nic není. Zato jsme dostali instrukce k nějakému celotýmovému úkolu (nebylo v pravidlech, že stačí, aby do cíle došel jeden člověk?), tak jsme šli k lanovému centru všichni přelézt z jedné palety na druhou pomocí tří prken. Máme to hned hotové, ale org nemá, co by nám za to dal. Prý to zatím ještě nedostal. Mezitím se přihnal Popocatepetl a přemýšlíme, jestli dostane taky tak zmatené instrukce jako my, a nebo jestli hned dostane zadání a bude nás ještě moci předběhnout. Kdoví, co nás čeká dál. Protože se začíná podezřele blížit půl jedné, do kdy jsme si mysleli, že se musí dojít do cíle, tak jdou kluci rychle vyzvednout výsledky těch dvou cílových šifer. Když jsou oba asi sto metrů před svým místem, Karel nám ostatním říká, že tam pořád nic není a kdoví jestli bude. ŠnEk a Dalibor se ale odmítají otočit těsně před cílem a oba si demonstrativně na svoje stanoviště nezávisle na sobě došli.

Pak jsme seděli na trávníku venku a nevěděli jsme, jestli ještě něco bude, nebo nebude. Nikdy nenastal moment, že bychom splnili úkol a někdo nám řekl, že to je všechno. Další tým se hnal vyzvednout jedno ze stanovišť a my jsme nevěděli, jestli je máme zastavit, ať neběží zbytečně, nebo jestli už tam pro ně něco je. V jednu hodinu už nám ale bylo jasné, že žádný zásadní úkol nedostaneme, a považovali jsme hru za uzavřenou. Po vyhlášení jsme s Popocatepetlem deaktivovali Matrix a Hrabosh řekl, že se snažili hru připravit tak, abychom nevyhráli. Zdá se mi, že na konci se snažili docela hodně :-) Toho zmateného cíle je velká škoda - podle mě hra měla končit právě příchodem do cíle nebo nějakou lehkou aktivitou v něm, místo aby v Sionu posílala účastníky, kteří si právem myslí, že už mají všechno za sebou, ještě na nějaký scorelauf, navíc nepřipravený.

Ale to je jedno, jen jsme si o dvě hodiny míň užívali cíle a ostatních týmů. Škoda, že nebyl dort a hra. Pak už to bylo fajn, když všichni přišli a odpočívali jsme spolu venku. Do Brna jsme jeli vlakem, abychom si mohli s ostatními povídat, ale místo toho jsme usnuli. Rozhodně máme z letoška zajímavé zážitky a stálo to za to. Haleluja. Díky za celou hru!