Matrix - The Game: Kombajn bez švihadel

Loni jsem psala, že Matrix se mi líbil nejvíc ze všech dosavadních ročníků. Letošní The Game nezůstala ani o krok pozadu. A přitom byla úplně nová.

Už jen ta motivace. Koukat se na filmy mě teď moc nebaví, ale The Game mě zaujal. V noci před hrou jsme si ho dokonce pustili podruhé, a to je úplně jiný film, když předem víte, o co jde. Bylo před půlnocí, všechno nachystáno (jen ráno ještě vyřešit klasický problém “nemám co na sebe”). Natáhla jsem si budík v mobilu a omylem jsem přitom stiskla multimediální tlačítko “play”, evidentně rok nepoužívané: “Spatřil jsem kometu, oblohou letěla, spadne nám na hlavu, berme to zvesela...”

Před hrou jsme se s částí abpopy zastavili k Davidovi domů. V 13:50 přišel domů i on, ve 14:00 se začal balit, ve 14:10 vesele konstatoval, že ještě stihne dokoukat tu zbylou půlhodinu The Game. Všichni čtyři jsme se váleli u něj na letišti a sledovali Douglase na Mexickém hřbitově. Pak byl v ZOO. Zajímavý, to jsem v obou předchozích verzích musela prospat.

Ve tři se na Parukářce začaly týmy stahovat do jednoho chumlu. Taky jsme se přiblížili. Aha, demonstrant s nějakými klíčovými postřehy. První slovo po buzzwordu říká tak výrazně, že princip nelze neodhalit. Na první pokus něco jako: “BVITKOVHRISTEJVROH” To “B” nám tam vůbec nevadilo.

Kolečko šlo hladce, tedy až na hodinové hledání šifry u “sochy” na mostu Legií. Později už míň hladce, tak jsme zabrali lavičku uprostřed Nového Smíchova a jednotlivě vyráželi na výpravy pro další šifry. Nejdéle odolávaly Ovečky a vlci, ale taky u Kamenných keltů dlouho trvalo, než jsme vyzkoušeli správný způsob tvoření duelů. V sekvenci A - N už nám chybělo jen “A”, “B” a “G”. Anděl a Gretzky. Až vyluštíme Vlky a ovce, získáme “B”. Binfo myšlenku potvrzuje, na stanovištích “A” a “G” je nula týmů. Hezké zapojení předstartovních šifer.

Kolečko přece musí být lousknutelné bez kompletního řešení všech 12 šifer. Dávno pod sebou máme sepsané všechny klíče včetně Anděla a Gretzkyho, druhý řádek “B” je stále prázdný. Řadíme kromě abecedy i podle pečlivě sestaveného grafu.

Na Ovce přišla nápověda a později i řešení. Jedeme vyzvednout poslední klíč, jenže zrada: nezačíná na “B”. Klíč je Grafika. Teorie Anděl-Gretzky padá. “A” bude přece jen ta Abeceda, ale kde jsme mohli prošvihnout “B”? Jedině z Parukářky nemáme klíč. BVITKOV! A v zápiscích dohledáváme, že tomu B odpovídá Bojkot. Aha, vždyť ho demonstrant vyslovil tak výrazně.

S kompletní řadou A-N trčíme pořád na tom stejném Novém Smíchově, ani o krok dál. A pak se tlučeme do hlavy, jak jsme naletěli, a nechápeme, jak jsme si těch drážek mohli nevšimnout. Ty šifry jsme měli seřazené pod sebou, několik z nás se na ně dívalo!

Na noc jsme se museli rozdělit, Evka s Daliborem jeli do tepla. S Alčou a Járou jsme za tu dobu vyřešili jen pár šifer. Hoke9ka byla ještě v pohodě. Notová osnova v lese vypadala zpočátku taky jasně: 12 taktů, stejné tři písničky jako ve vstupním testu: Na tom pražským mostě, Skákal pes přes oves, Na tom bošileckým mostku. A to nám tak nějak stačilo. Ta Rozmarýnová na vzdálenost 1,5 km prostě sedí a louku s mostkem tam najdeme. Ano, zpětně jsme si vybavili, že tam byly i klíče od aut. Orgové vedou 2:0. V noci jsme ale důkladně spolu se Sešlostí, Jádrem a Jmelím pročesali Rozmarýnovou, než jsme zkusili interpretaci číslo dva: Most na ulici Pražská.

Nejhezčí moment na mostě: Klíč na zemi. To nebude odpadek. Zvlášť když je přilepený k zemi. Vyzvedli jsme si sudoku a popošli s ním na slehlou mokrou louku. Byla tam neskutečná kosa, minimálně pár stupňů dolů oproti sídlišti. Mít tak aspoň Majkovu deku s losem. Za náš zákys na této šifře může mimo jiné i vynikající autor sudoku Vladimir Portugalov a jeho úloha, v níž je cílem vyplnit každý řádek, sloupec a oblast čísly 111222333. Funguje to. Že to má nejednoznačné řešení zjišťujeme snad až po pár hodinách polospánku na louce, v tramvaji a Mekovi, kam jsme se jeli ukrýt se před mrazem (půl hodiny do centra a pak zase zpět, ale pomohlo to). Ukázková neschopnost opustit myšlenku. Polský kříž nám byl od začátku jasný, to zase až tak úplně jsme u toho nespali. Taky jsme v tabulce měli vepsaných všech 27 permutovaných písmen abecedy. Mezitajenku "cislaprvniqwx" jsme nepochopili a jen nás odvedla na zcestí "dosadíme čísla za první Q, W a X a dostaneme kótu/autobus...". To se stane. Ale tohle mi není jasný: Co dávají v Mekáči do čaje, že jsme zvládli tak dlouho hledět na velký tučný kříž, který má v každém chlívku svoje tři jedinečná písmena z abecedy, a neprokouknout, že zadává alternativní polský kříž?

Rozednilo se. Jak jsme se propadli? Těžko říct, Binfo má zrovna výpadek, v cíli je podle smsky nějaký nounejm a my přitom vedeme. V rohu ulice Poslední nás Alča svolává na místo, že tu není žádná šifra. Co teď? Ulice hokejová kvůli Gretzkymu? To je haluz. Zapojíme neřešitelnou? Ježkovy oči, ta smska přece. :-)

Nasedáme do autobusu, kterým přijíždějí odpočatí Evka s Daliborem, a vezeme se až do Dubče. Po cestě na hráz jsme nechtěnými svědky únosu konkurenčního týmu. Na hrázi nám dali čaj a hned nám ho zase vzali i s tím pěkným hrníčkem. Ale my jsme na ně vyzráli, čaj jsme si přelili do víčka. Stopli jsme auto CRS, nechali si zavázat oči šátkem a odvézt se na supertajné místo. Sundáme si šátky a tam nádraží s obrovskou cedulí “Běchovice”.

“Zábavná kremace s housenkou demoluje prsa” - stoprocentně “Kouření způsobuje rakovinu”. A zábava na další hodinku. Hráz Počernice. Tady je mi to povědomý, nevyzvedávala se tu na Bedně ta legrační mapa se sjezdovkou, pramenem na vrcholu a podobně? Jejda, další mapa! Řešení máme hned a zůstává teoretická šance dojít do cíle, pokud okamžitě vyluštíme poslední šifru W. Jenže W máme hlavně problém najít. Není u soutoku, ale ještě před tůňkami, za nimiž se teprve potok vlévá do Rokytky. Ústřední topení soucitně pozoruje naši marnou pátrací snahu. Za chvíli kolem běží Index do cíle. Taky jsme nakonec zadání našli, ale brzy poté hra skončila. Čtverný semafor jsme si mimo hru doluštili ve 12:20.

Nejvíc mě mrzelo, že jsme pak v cíli nezastihli skoro žádné týmy, všichni už odjeli. Konec hry byl hrozně rychlý. Cíl, metro, žlutý autobus a šmitec. Ani jsme nezvládli pořádně poděkovat a gratulovat, a přitom rozhodně bylo za co a k čemu.

Hra nás sama krásně naváděla. Žádné umělé aktivity, museli jsme “sami” přijít na to, co udělat. Všechno na nás bylo narafičené jako ve filmu. Připravit takovou hru mi připadá jako napsat dobrou detektivku. Vážně se mi víkend moc líbil a velkou zásluhu na tom má i celý náš tým, kde jsme si bezvadně sedli. Tak hurá do nové sezóny!

PS.: Teď po hře jsme se ještě dost nasmáli těm polopatickým dopisům pro týmy, které stále neznají start.

PPS: Fotky nemáme, což mě mrzí, protože Alča měla hezkej účes. Minimálně večer.