Osud 3: Prahory

Tom si od začátku myslel, že jít na Osud ve dvou je nesmysl, a šel do toho jen proto, že jsem ho přemluvila. Slibovala jsem, že budu běhat (to mi samozřejmě nevěřil), ukazovala jsem, že se umím dívat do mapy a že takové ty věci, které jindy dělají ostatní členové týmu, hravě zvládnu, a vůbec jsem se snažila vypadat děsně samostatně. Koupila jsem si svoji první buzolu a čelovku. On teda Tom svoji buzolu ztratil a čelovka mu už půl roku nesvítí, tak se taky musel dovybavit. Šlo prostě o to, aby každý z nás v případě dělení zvládl fungovat 100% jako celý tým. Na nikoho jiného jsme spoléhat nemohli.

Něco málo k naší motivaci: nejsme blázni, dobře víme, že každý člověk v týmu je posila a vyplatí se sehnat si další lidi. Už jsme si tím prošli mockrát. Když celý tým šlape, všechno funguje a když se nám navíc daří, je to pohoda a svět je krásný. Sotvakdy se mi ten pocit omrzí. Ale chtěli jsme prostě zkusit zase něco jiného. Jít do toho naplno a vyzkoušet si, co ve dvou zvládnem. Nejvíc jsme se báli toho, že se zasekneme na nějaké šifře, budou nám chybět nápady ostatních a dál se nehneme. Taky jsme se báli dohledávání šifer na stanovištích, ani jeden to nemáme rádi. Osud se nám ale pro tento pokus zdál ideální. Především start dvoučlenného týmu povoluje v pravidlech. Kromě toho jsme slyšeli, že na předchozích ročnících bylo prvních šest sedm šifer jednoduchých, takže aspoň část hry bychom snad projít mohli. Mým tajným snem bylo dojít do cíle, ale nahlas jsem to neříkala, protože jsem nechtěla být za ufona.

Osud 3 splnil naše očekávání na 200%. Hra byla skvěle připravená - od startu s letadlem přes klobásy v půlce trasy po (prý) komfortní cílové stanoviště s koláčky. Potěšily nás i povzbuzující smsky od orgů. Hrát ve dvou nebyla žádná pohodová romantická procházka, spíš opravdu silný zážitek - mákli jsme si. Ale ani na chvíli jsme nelitovali toho, že jsme to zkusili. Aby nebylo těch silných zážitků málo, celou hru vytrvale pršelo. Bez jediné přestávky. Kdo to nezažil, tomu stejně nemá cenu to psát, a ostatní ví svoje. Obdiv si zaslouží všechny týmy, které to vydržely a pokračovaly dál. A že my dva jsme celou dobu drželi krok s čelem hry je pro mě doteď trochu neuvěřitelné. Do cíle nikdo nedošel. Ale nejlépe hra vyšla týmu Albert Stallone - gratulujeme :-)

Společenskou akci jsme udělali už z cesty do Zlína - z Brna nás jelo na hromadnou jízdenku 25, přestupy bez časové rezervy byly dobrodružné, ale klaplo to a přijeli jsme včas. Těsně před startem začalo pršet, ale co, nějaké srážky jsme podle předpovědi čekali, lidi se schovali do pláštěnek a deštníků a pohoda.

"Já myslím, že se za chvíli dozvíme, proč jsme platili čtyři stovky startovného," říkal Tom, když jsme na kopci uvažovali, jak hra začne. Letadlo všichni pozorovali už při prvním průletu a po druhém začali jako malé děti pobíhat po louce a chytat papíry padající z nebe... paráda. Poodešli jsme do lesa a začátek zprávy Tom odhalil dřív, než jsem se vrátila s pěti písmeny z burzy... no aspoň jsem se ještě pobavila s ostatními.

Naštěstí jsme sem přišli ještě ve chvíli, kdy byl šifer dostatek, takže jsme nemuseli čekat. Zadání jsme nejdřív pochopili špatně, pak už dobře, pak jsme na jistotu zapsali všechny možnosti (prý se to jmenuje Dijkstrův algoritmus) a vyšlo jediné řešení. Vyhlídka 2 km jižně? To je nějak daleko, ne? No nic, jdem. Vypadá to, že hra začíná terénní částí... proč ne.

Klasická "průběžka", kde se člověk pobaví nad srandovními obrázky a šlape dál. Jednoduché šifry na začátku hry jsme čekali, takže nám to nevadilo. Navíc kolem potkáváme staré známé - Krtky, Iontový stabilizátor, Jeníčky... takže to vypadá, že pole se stejně nějak rozhodilo, i když jsou šifry jednoduché.

Usadili jsme se pod zjevně soukromý přístřešek se dvěma pěknými auty. Ono totiž nějak nepřestává pršet. Šifru máme rychle, jdeme na to jeden od začátku a druhý od konce, řadu přísloví známe a ta ostatní jdou taky hned poznat. Ty jo, ta kaple je zas celkem daleko! Tak jdem. Raději po silnici, jistota je jistota.

Cestou ke křížové cestě nás povzbuzuje jeden z orgů, že jsme dobří. Zdá se to možná jako banalita, ale hodně to člověka potěší. U kaple nebo kostelíka pod křížovou cestou je krásná krytá plošina s lavičkami. Neodoláme, rozbíjíme základní tábor a pro šifru jde jen Tom. Brzy mi zavolal, že jsme to moc nedomysleli, protože se to musí řešit na místě. Už má půlku hotovou, ale ať jdu raději taky nahoru. Tak jsem mu vzala věci a jdu. Pak zas Tom řekl, že už to má a jde dolů. Potkali jsme se někde v půli cesty, vrátili se do přístřeší, dlouho měřili, jestli fakt jako máme jít k tomu pomníku kamsi do lesa (přece jen jsme si nebyli jistí, jak je to s tím magnetickým a geografickým pólem a na kterou stranu máme ten azimut posunout oproti čárám v mapě), ale pak jsme usoudili, že to bude určitě ono. Identifikování skladeb prý bylo jednoduché, Pata a Mata jsme interpretovali shodně a na kružnici se správným poloměrem stejně nebyl žádný jiný zajímavý objekt, než ten pomník.

Tohle byla náročná orientační zkouška. Jdeme lesem, ne přes chaty. Každých pár desítek metrů jsme kontrolovali mapu, buzolu a terén, cesty nebyly takové, jak bychom čekali, ale nějak jsme na vrchol dorazili. K pomníku jsme časem taky dokonvergovali. Pořád ještě se snažíme udržet trochu v suchu, takže u brodu si vyzouváme boty. Jsme tu třetí, zhruba stejně s Iontovým stabilizátorem trochu s odstupem za Proudovými krtky. Hodně mě překvapilo, že se tak celkem držíme v čele, a chtěla jsem v tom pokračovat - spěchat při přesunech a tak. Tom se tvářil, že chtít udržet krok s nejlepšími týmy je naivní, a shodli jsme se asi na takovéto strategii: když to půjde a šifry budou řešitelné, budeme se snažit, když to nepůjde a zasekneme se, tak s tím se nedá nic dělat a jsme s tím smíření.

S deskou jsme si moc nevěděli rady. Tom zkoumal drážky (co kdyby v tom byla morseovka?), mně se na jednom okraji ze předu i zezadu jevil nějaký nečitelný jakoby text, ale nechtěli jsme riskovat a raději jsme zašli pro tu nápovědu. Uvažovali jsme, jestli pro ni nemá jít jen jeden z nás, ale raději jsme šli oba, přece jen jsme sem k pomníku dorazili s lehkými obtížemi a hledat pak případně cestu lesem novým směrem už pro jednotlivce není žádná sranda. Nápovědu jsme vyzvedli o půl dvanácté. Řekla nám něco, co jsme si jinak neuměli připustit. Že by opravdu šlo poslouchat desku jen s jehlou a papírovou rourou?!

Tady musím vyzdvihnout dobrou morálku týmu. K čistému poslechu jsme se probojovali přes řadu postupných zlepšováků, neúspěchů a nových pokusů. Dali jsme desku na propisku a zjistili, že ji tak ani náhodou neudržíme v rovině. Tak jsme ji izolepou přilepili k hrotu verzatilky opačně a verzatilku zabodli tuhou do papíru. Pořád nic moc stabilita. Tak jsme do verzatilky k tuze dali jehlu. Nedržela. Omotali jsme ji izolepou - nevlezla se tam. Ostříhali kus izolepy - dobrý, už to jde. Otáčíme deskou a snažíme se udržet čtecí jehlu v jedné drážce. Zvuková roura zmokla a mění tvar. Verzatilka už se zas neotáčí pravidelně - aha! Kde je jehla? Zmizela do verzatilky a nejde vytřepat. Tak znovu. Máme další jehlu. Omotáme ji nití a narveme do verzatilky. Chvíli drží, pak taky zajede dovnitř a nejde vytřepat. Další jehlu nezkoušíme a otáčíme na hrotu bez tuhy i bez jehly. Pořád slyšíme jen nějaké samohlásky. Při troše dobré vůle i text "úkoly ...". Vylepšujeme techniku otáčení, aby byla plynulejší. A po hodině techto pokusů najednou slyšíme "hráz u Koliby"! A hned na to ještě jednou. Tak jsme to zvládli. K hrázi to pak bylo pět kilometrů, ale to je daň za to, že jsme šli pro nápovědu.

Hned u hráze se nabízely luxusní zastřešené lavičky, kterých jsme samozřejmě využili, i když jen na pár minut, protože šifra byla jednoduchá. V mapě jsme si naštěstí všimli toho správného Kamence a dostali jsme se na něj celkem snadno, i když s nečekaným krosnutím jedné ohrady.

Tady začala krize. Obálku jsme prosvěcovali, stereogram Tom taky zkusil - já takové obrázky nikdy neuvidím, ani kdybych se rozkrájela, a ani Tomovi to nejde snadno a nic v tom neviděl. Překládali jsme to, opalovali papírek (máme přece hřbitovní svíčku) a tak. Pořád dost pršelo a byla zima. Po chvíli jsme usoudili, že tady na kopci na dešti to asi nedáme, a vyhledali jsme na mapě blízkou civilizaci - Horní Paseky nebo tak něco. Chtěli jsme jít spíš směrem do Zlína, ale tak, abychom se nevraceli z Kamence stejnou cestou. Byli jsme smíření s tím, že si zas možná zbytečně zajdeme, ale dali jsme přednost lepším luštícím podmínkám a vybrali si na mapě jednu křižovatku s několika baráky, že tam půjdem. Při odchodu jsme viděli tým, který šifru vyřešil sotva přišel.

Jaké jsme měli štěstí nám došlo hned pod kopcem, když se odněkud z lesa vynořili Krtci, kteří zrovna vyřešili osmičku a vydali se za námi. Hned nato je dohnal Albert Stallone (teprve teď jsme je identifikovali; nemějte mi to za zlé, když oni všichni v těch čepicích a kapucích vypadají tak nějak stejně...), tak se Krtci rozběhli a zmizeli. Drželi jsme se svého cíle a poctivě se zastavili na vytipované křižovatce. K našemu zklamání se zdálo, že všechny domy jsou důkladně oplocené a vně plotu žádnou stříšku nemají. Jeden z baráků měl dost chatrný plot, tak jsme vešli na zahradu a zjistili, že dům je zbořený a neobydlený. Nad částí domu jsou ale zbytky střechy. Našli jsme dveře a dvě zastřešené místnosti. Interiér žádný luxus, ze stropu občas upadl kus omítky a všude ležely zbytky cihel, tak jsme měli trochu strach, jestli nás něco nezasype, ale vidina toho, co padá venku z oblohy, nebyla o nic lákavější. Já jsem se usadila v předsíni, Tom v pokoji na kanapi (čas 2:47). Pokračovali jsme v překládání, opalování a stříhání obálky podle rozměrů papírku. Později jsem se omezila v pravidelných intervalech na dotazování, jestli se v tom opravdu nedá něco uvidět jako ve stereogramu.

Po jednom takovém dotazu to Tom důkladně vyzkoušel, ať máme jistotu, a bylo to ono!!! Vůbec jsem se nezlobila, že jsme to neměli dřív, a byla jsem ráda, že se pohneme dál. Jen teda doufám, že když už se stereogram objevil na dvou hrách, tak na další už nebude. A ještě jedna zajímavost: když jsme odcházeli z Kamence, zaslechla jsem ten tým, který přišel po nás, jak v mapě hledají nějakou vyhlídku. Ignorovala jsem to. Když už jsme osmičku vyluštili, řekla jsem to Tomovi - s tím, že jsem mu to nechtěla říct dřív, abychom se tím nenechali ovlivnit. A Tom mi odpověděl, že to slyšel taky - a taky mi to ze stejného důvodu neřekl.

K vyhlídce jsme to měli od křižovatky kousek. Potkali jsme Urnu a další týmy. Kupodivu jsme tu ještě viděli i Krtky - byli zrovna na odchodu a vyměnili jsme si dojmy z osmičky. Tuhle šifru si prý taky užijeme. No jo, měli pravdu. Snědli jsme klobásy a šli zase hledat přístřeší. Uvažovali jsme o návratu do zbořeného baráku nebo o posunu směr Zlín, ale místo toho jsme začali trochu drze zkoumat blízká stavení. Našli jsme stodolu a zjistili, že je otevřená. Nevím, co to do nás vjelo, zkoumat, jestli je takové evidentně soukromé stavení přístupné, ale ono těch deset hodin deště už se na nás podepsalo. Stodola byla naprosto luxusní. Tom luštil u žebřiňáku, já jsem seděla/ležela na seně. Bylo tam sice chladno, ale sucho. Na této šifře má větší zásluhy Tom, přestože jsem ji nakonec vyluštila já. On prostě vydrží delší dobu analyzovat a zkoušet všelijaké možnostli. Mně když dojdou nápady, můžu se rovnou na seně vyspat a užitek je stejný, jako kdybych dál zírala do šifry. Po dvou hodinách jsem naznačila možnost zabalit to a jet domů. Tom říkal, že už o tom taky uvažoval. Strašně nás lákala vana a suchá postel. Představovali jsme si, jaké to bude dál - i kdybychom tohleto vyluštili, dostaneme se akorát tak na další šifru do deště, mokřejší než teď už být nemůžeme, ale lepší to taky nebude. Vždyť jsme zatím vyluštili jen osm šifer, čeká nás ještě jednou tolik, jsme teprve v půlce. No jo, ale přece nevzdáme to v půli, když noční ptáci řvou. Tom jen tak v mapě zjistil, jak by se odsud šlo do Zlína.

"Ono je to dost daleko, ještě tak šest kilometrů, podívej," ukazoval.

"Co to tady je?!" Ukázala jsem na klikyhák u lesního hřbitova. To snad není možný!!! Byl to přesně jeden z těch na šifře. Ne že by se Tom dřív do mapy nedíval, zkoušel v ní hledat něco na 7 nebo 12 písmen, ale nevšiml si toho. Nálada se nám během pár minut radikálně změnila. Ke hřbitovu jsme spěchali, odhodlaní pokračovat dál a zase do toho dát všechno. Cestou došla od orgů povzbuzující smska. V půli cesty mi docvaklo i to kolečko se šipkami a trochu jsme opravili svůj cíl na kótu u hřbitova.

Po předchozích zkušenostech nejdřív hledáme střechu a teprve potom luštíme. Tady to bylo zbytečné, ale nijak jsme si nezašli, takže v pořádku. Šifra byla jednoduchá, máme dvě kóty, takže se dělíme a dáváme si sraz na okraji Zlína. Já jsem vyfasovala tu bližší a vyšší a celkem mě to bavilo, jít tam sama.

Šifra z Tlusté hory se dala vyřešit za chůze a už cestou jsem se po telefonu ptala, jestli někde ve Zlíně není ulice Nerudova. Když jsme se s Tomem sešli, řekl že to druhé je jasný Jirásek a šel to tam vyzvednout.

V osmisměrce si z nás orgové akorát dělali dobrý den, samostatně to prolomit nešlo, i když jsme to občas zkoušeli, zatímco domino tak odolávalo.

Tak tohle nám dalo zabrat. Třetí krize se nedostavila jen díky tomu, že jsme v 9:30 kousek směrem do Zlína objevili v obchodní pasáži šikovnou kavárničku. Vypili jsme několik čokolád a čajů, snědli Marlenku, ale moc to nepomáhalo. Po dvou hodinách v kavárně jsem prohlásila, že už z toho nic nevykoukám a když 12 2/2 leželo od 11b zhruba na sever na okraji Zlína, mohlo by to být s 11a podobně a že se jdu projít k nějakým významným objektům. Cestou jsem prohodila pár slov s MUPY MUP! (asi), kteří 11a zrovna vyřešili a čekali na další lidi z týmu, kteří už šli pro dvanáctku. Povzbudilo mě to. Venku jsem toho moc nenachodila - přece jen nohy už tak neposlouchaly, ale aspoň jsem se provětrala. Vrátila jsem se k Tomovi, podívala se na domino s novou energií a v jedné správné chvíli, kdy jsem byla současně naladěná na číslo 26 a na nízkou frekvenci dvojitých čar jsem na to přišla. Evangelický kostel. Platíme servírce nějakou divnou sumu, doklad nám nedala, ale neřešíme to, je nám to úplně jedno a jdeme dál.

Tohle jsme měli hned, asi jako všichni ostatní, co se sem konečně dostali. Na Smetanovu jdeme pěšky, nějak jsme si nekoupili jízdenky.

U pultu se zapisujeme a zjišťujeme, že jsme třetí s nijak dramatickou ztrátou. To je podle mě fantastický úspěch, máme upřímnou radost. Ujala jsem se role gamblera. Pořád to vypadalo nadějně, ale trvalo mi to půl hodiny - nic moc. Ale co byste chtěli u hry na postřeh po takové noci... Mezitím teda v jednu vypršel limit na hru. Jen tak mimo soutěž jsme si pak vyluštili další dvě jednoduché šifry, což zpětně hodnotím spíš jako špatný nápad - měli jsme jet do cíle na koláčky, hra už prostě skončila. Ale protože jsme si celou hru prošli tak individuálně, chtěli jsme v tom ještě pokračovat do úplného vyčerpání sil. Zabalili jsme to ve tři.

Tak asi takhle nějak to celé bylo.

Závěrem: dva ze tří našich nejdelších záseků by asi byly kratší, kdyby nás šlo víc. Těžké je taky to, že si dvoučlenný tým během hry neodpočine. Není možné nechat někoho jiného, ať otáčí s deskou, něco luští, sleduje buzolu nebo zajde pro nápovědu - všechno musí ti dva udělat sami. Ale zkušenosti dělají hodně a dalo se to, asi hlavně díky lehkým šifrám. Dvoučlenný tým má paradoxně i výhody: nemusí se přizpůsobovat pěti lidem, ale jen dvěma. Snáze se rozhoduje. Mohli jsme jít přesně tak rychle, jak nám to vyhovovalo, byli jsme stejně naladění atd. Kdyby vás to lákalo, seberte odvahu, dobře se psychicky připravte a jděte do toho. Budeme vám držet palce.

A ještě několik zjištění: