Složení: David, Halík, Martin, Honza a Toníček s asistentkou.

Když máma otestovala všechny letošní hry až po Matrix a o Osudu prohlašovala, že si raději nechá otevřená zadní vrátka, táta to přešel se shovívavým úsměvem. Bylo mu jasné, že na Osud pojede sám, a to kdoví jestli vůbec. Bude se přece muset starat o mámu a o mě. Pak jsem se narodil a máma Osud zmiňovala čím dál tím častěji. Považoval jsem to stejně jako táta za dobrej fór. Trochu jsem znejistěl, když mi pár dní před hrou navlíkla pruhovaný tričko. A byl jsem nahranej. Teda napsanej. V sestavě. Jedu na na svoji první šifrovačku. Přesně pět týdnů od noci, kdy jsem se narodil.

Dlouho to vypadalo, že jsem v týmu užitečný jen k tomu, že se na nás ostatní týmy usmívají, a máma jen k tomu, abych neječel. Ale počkejte si do konce, bude happyend! Každopádně ostatním týmům jsem se líbil. "Ty vole on má i pruhovaný triko!" "Můžu si ho vyfotit a poslat ženě?" "Jestli ten kočárek potkáme ještě na jedenáctce, tak končím se šifrováním."

Na start jsme to stihli tak tak a bylo tam lidí, že to jsem v životě neviděl. Strejdu Davida zavřeli a my ostatní jsme šli do parku. Jelikož jsem tu novej, tak zatím nevím, jak se zapojit. Radši se tvářím, že jsem týden nejed, a tím pádem se po mně nic nechce. Strejda David je hrozně ukecanej a ostatní si sedí na vedení, takže řetězec ulic jsme identifikovali dost pozdě. Kupodivu se ale zdá, že ostatní týmy jsou na tom podobně, kromě Čumáků, kteří to museli mít vyřešeno snad ještě když jsem ležel v kupé s Jádrem a poslouchal, jak se teta Zuza učí morseovku.

Na dvojce jsem musel hlídat batohy, než strejdové s tátou prozkoumali přilehlý blok domků. Nevím, co je na nich zajímalo, když jsou všechny stejný. Strejda Halík si hned všiml, že domky jsou rozmístěné stejně jako klapky na psacím stroji, a šlo se na trojku ke střední škole. Byla to taková dálka, že mi z toho vyhládlo. Strejdové a táta zatím obkreslili sochy, zbylo jim pár neobkreslených písmen a šlo se na čtverku. Strejda David strašně chtěl jít do hospody na alžírskou kávu. Křičel jsem, ať tam jdeme, že tam na ty obrázky líp uvidíme, ale nepochopili to. No, aspoň jsem dostal najíst. Různě šedých pozadí jsme si tím pádem venku vůbec nevšimli, dokud nepřišla nápověda. Odešli jsme odsud s těmi stejnými týmy, se kterými jsme sem přišli.

Táta mě vytlačil do kopce kolem impozantního schodiště. Na pětce se toho ale moc luštit nedalo, že prý jsme na správné ulici, ale ve špatným městě, tak jsme sešli zase dolů k nejbližšímu trolejbusu a po půl jedenácté odjeli do Otrokovic pro druhou půlku pětky. Tam jsem se jenom trochu najedl a šel jsem pěkně spinkat, jak jsem měl nařízeno. Táta s mámou a strejdama napsali písmena na sešlápnuté dřevěné C, což je tím pádem první písmeno abecedy, který umím. Ono se mi to ještě bude hodit, když se vyskytuje ve slově "Toníček".

Osmisměrku na šestce jsem prospal, prý byla jednoduchá. A na sedmičce jsem se vyspal úplně nejlíp. Už nebylo horko, tak jsem tam tak ležel zachumlaný do deky, díval se na nebe plné nádherných hvězd a pak už vím jen to, že strejdové vyrazili dopředu na osmičku. Máma se se mnou taky trochu vyspala a pak s ostatníma hrála perfektní vzpomínkové kvarteto. Táta byl Olda, máma byla Standa, strejda Martin byl Ulrich a strejda David byl David. Strejda David je frajer, nakonec na to přišel, předběhli jsme spoustu týmů a poskočili na druhé místo.

Máma s tátou měli co dělat, aby mě vytlačili nahoru k vysílači na osmičku. Zrovna se to moc nehodilo, protože strejdové nahoře potřebovali baterku a řezák z tátova batohu, aby si mohli sestrojit mechanickou televizi. Tak nám strejda Martin přišel naproti. Televize vypadala z dálky hrozně zajímavě, ale já už jsem dost dlouho spal, takže tady jsem dal přednost jídlu.

Na devítku do žlutavské hospody jsme přišli zase druzí. Que frio tu ještě sedělo, takže to asi nebude žádná průchodovka. Za chvilku přišly i Pralinky zvlášť se strejdou Síbou. Strejdu Síbu já znám, u toho jsem si před týdnem zakládal stavební spoření. Nebudu to protahovat, v hospodě jsme zkejsli pěkně dlouho a potkali tam ještě spoustu dalších strejdů a tet. Občas jsem se najedl a přebalil a jinak jsem tam spokojeně spinkal. Ostatní mi to dost záviděli. Máma taky pospávala, chudák se se mnou doma moc nevyspí. Co jsem tak pochytil, největší problém byl, že sedm písmen a sedm čísel našim ani strejdům nepřipomínalo nic, kam by se dalo pokračovat. Asi v životě neslyšeli o azimutech. No ale hlavně měli jeden z dřevěných dílů špatně popsaný - zrovna ten vnitřní pásek tam táta umístil opačně, než jak řekla máma. Takže texty na obalu dávaly krásně smysl, jenže uvnitř pořád ne a ne dostat výsledek. Kolem chodili strejdové orgové, včetně Toma z Opravte to. A já na abpopu taky pořád: "Opravte to!" Ale oni ne. To jsem zase dostal dvakrát najíst a čisté plenky, ale opravili si to až po šesti hodinách. Propadli jsme se na desáté místo. Tak ale aspoň že tak.

Venku se mezitím z nočních deseti stupňů oteplilo na tropy. Podle mapy se nezdálo, že by na desítku vedly cesty se správným rozchodem kol, a hlavně jsme se blížili k jedenáctce a já bych nerad, aby kvůli mně někdo musel seknout se šifrováním. Tak jsem se přeměnil na klokánka, máma si mě dala do šátku a kočárek jsme nechali v hospodě. Strejdové orgové byli moc hodní a dovezli mi ho do cíle. V šátku se mi líbí, pokud se se mnou jde. Tak jsem se u posedu ozval, že je potřeba šifru vyřešit za chůze. Ale zas to nepochopili a dostal jsem místo toho najíst. Tak to už jsem se naštval, zavolali jsme na tátu, ať nám ke krmení přinese zadání. Odstavce s 49, 64, 81 a sto písmeny, narážky na mřížku, kartézský systém souřadnic a dvouciferná čísla, to je přece jasné. Tak jsem to s mámou vyřešil. Konečně jsme byli k něčemu užiteční! Strejda Síba, který tam tou dobou už tři hodiny roztával, nestačil zírat. "Vzdávají to," pokoušeli se za námi nenápadně volat, když jsme odcházeli.

Cestou do kopce na jedenáctku už jsme s mámou a tátou mluvili jen o bazénech a zmrzlině. Přišli jsme tam jako sedmí a to je taky naše finální umístění. Na šifru jsme měli poslední půlhodinu času a nevyluštili jsme ji. On ji vlastně nevyřešil bez nápovědy nikdo. Tak jsme šli ještě pěkný kus cesty do cíle. Kdybych uměl plavat, hned bych skočil do štěrkoviště. Pokoušel jsem se to mámě naznačit, ale pak jsem se na to vykašlal, už tak jsem byl dost přejedenej.

Nakonec jsme se omluvili strejdům z abpopy, že jsme zdržovali. A strejda Martin prý že už jenom za ten pohled Pralinek na desítce to stálo.

Ještě se mám co učit. Ale hra to byla takhle napoprvé fantastická. Venku bylo hezky, orgové byli moc hodní, to se hned pozná, když se snaží o hráče hezky starat, vychytat šifry, pomáhat jim a krmit je koláčky. A máma byla taky nadšená. Ona z nějakýho důvodu Osud pojímá jako zážitkovou akci. Určitě ještě nejmíň patnáckrát uslyším historku, jak u Zlína se strejdou Tomem za nekonečného deště v noci točili gramofonovou deskou, aby z papírové roury na jehle zaslechli "hráááz u Kolibýýý". Tentokrát to bylo taky zajímavý. Včetně toho odpoledne a noci po hře, kdy jsem nechápal, proč chtějí naši spát. Já jsem byl po Osudu vyspinkanej do růžova. Takže za celý tým děkuju za hru a těším se na všechny strejdy a tety zase někdy příště. :)