Palapeli 2013: Ratkaistava viipymättä

Složení: Majk, Lydka, Kesy, Marťa

Palapeli jsme letos netestovali, jednak že zrovna testujeme NaPALMně a jednak kvůli těm vrátkům vzadu. V lednu pak bylo celkem jasné, že s Toníčkem to nedáme - pořád chce lozit a kolem něčeho chodit a měla být velká zima. Ale týden před hrou mi napsal Majk, jestli bychom náhodou já nebo Honza nechtěli jít s nimi, že Anka asi onemocní. To je něco jako být volný programátor a dostat nabídku na projekt v Googlu se sídlem v bydlišti. No prostě odmítnout se to nedalo a když Majk dva dny před hrou napsal znovu, že Anka vypadá nemocně a jestli bychom teda někdo nešli, nemohla jsem odolat. V neděli zas jeli jiní kamarádi lyžovat, tak jsme si doma pěkně rozdělili směny a na sobotu jsem dostala propustku.

Na start jsem přijela na poslední chvíli a nestihla se tak s nikým vyfotit. Bod v háji. Pak jsme dostali kartu týmu s čárami, písmeny a písmenem Q. Kdo má tušit, že Q je název jiného týmu. Tým Q měl pravděpodobně zase problém název našeho týmu vyslovit, což se jim ani nedivím, taky jsem pro jistotu do formulářů psala jen iniciály. Ale brzy jsme se s týmem Q taky našli a zamířili proti směru Krtčí nory na vyhlídku k Žebětínu.

„Bereme totálku?“ ptal se Kesy po pěti minutách, jako by tušil, že delší luštění se ve sprintu neodpouští a že přijde nejdelší (asi dvacetiminutový) zásek naší terénní hry, který doženeme až na posledním stanovišti, abychom vše v cíli zpečetili dvouhodinovým zatměním. Ale popořadě. Jen jsme se tady trochu zamotali do pádů a názvů vlaků, pak nás napadlo použít otázky a šlo se na Kočku.

Kromě trasy v periodické tabulce jsme zase dostali puzzlíkové perníčky, to bylo od orgů moc pěkné. Ani jsme se nezdrželi, zamířili k severnímu mostu Masarykova okruhu a od něj na stezku k Helenčině studánce, kde jsme první půlku odpovědí hádali nebo googlili, než nám došlo, že mapa má i druhou stranu. Z čísel nic nevyšlo, ani z příslušných písmen otázek, a že jsme chtěli pořád něco dělat a neumrznout, došlo brzy i na součet všech čísel, který k našemu překvapení odpovídal výšce nejbližšího Lipového vrchu. Nemohli jsem tomu uvěřit, tak jsme to sečetli ještě jednou a řekli si, že asi jo, že to tam teda asi bude a když ne, aspoň nezmrzneme.

Nechoďte tam, tam nic není, jenom zima, vítali nás protijdoucí, tak jsme tam just šli a byl tam ohýnek a pěkná šifra, zase rychlá, tak jsme jen poposouvali písmenkové pásky a šli k nostalgickému (Tmou 3) soutoku potůčků. Majk šifru přinesl rovnou s tím, že má 26 sloupců, tak jsme jen přečetli řešení a pokračovali k rozcestníku u Ríšovy studánky. Tam jsme zase potkali celé čelo a dostali obrázky států v rastru tak akorát na vykreslení písmen, plus další obrázky, a Kesy umí všechny státy zpaměti, tak jsme hned získali 03.11., to by tak mohl být Hubert, a taky že jo. Nejlepší byl obrázek kosa s bublinou „Moje!” (Kosovo).

U Huberta jsme ohraničili čtverečky, použili zhuleného autistu a pokračovali na Chvalovku. (V cíli jsme zjistili, že spíš než autismus bylo potřeba otočit papír na druhou stranu, kam se propila jen fixa a výsledek byl vidět na první pohled.) Když jsme čekali na Kesyho se šifrou, shodli jsme se, že takové závodění o minuty nás nebaví (odstup od prvního Krutýmu a druhých Albertů jsme měli 5 resp. 4 minuty) a že by to chtělo, aby na téhle šifře byly rozdíly aspoň půl hodiny. Alberti a Krutým se vzápětí zvedli, my jsme zatím byli mimo, vypisovali si asociace a teprve když už se s tím nedalo dělat fakt nic jiného, než to přečíst, s uspokojením jsme konstatovali ztrátu téměř té půlhodiny a vyrazili do cíle.

Tam už byli Alberti v těžké pohodě, protože cílový úkol luštili už po cestě, a my s Krutýmem jsme se oddávali vyhledávání skrývaček a tupému hledění do dvojic dvouciferných čísel, která pomalu rostou. My jsme hleděli dýl než oni a štvalo nás, že se s nimi nemůžeme jít bavit. Předběhly nás i Roflškrkny. „A nepojedeme radši domů do vany?” „Ne, vyluštíme to.” A za chvilku zase: „Zeman asi vyhraje.” Haha. „Zahoď to a pojď luštit!” „Ne počkej, vážně? To si dělají...” Přišlo nám to tragický. Nejen že nemáme heslo, ale ještě budeme mít za prezidenta hulváta. Ale času dost, že, přišli jsme sem čtyři hodiny před koncem hry, to bychom mohli stihnout doluštit. “Já myslím, že taková pauzička nemůže uškodit,” radil Ivoš, tak jsme si dali výborný medovník od Albertů a zase zkoušeli všechno možné. Taky teplý čaj byl v cíli dokonalý. Orgové, díky moc. Přijelo mi děťátko s tátou na svačinu. „Hele, a nejsou to prezidenti? Třeba 89 - 03 že by byl Havel, 03 - 13 Klaus...” „No jo, jsou, takže heslo bude Zeman.”

Asi poprvé v historii šifrovaček jsme si přáli, aby naše cílové heslo bylo špatně, ale nestalo se, takže jsme sklidili brambory. Kamarádi byli už dávno fuč, tak jsme se taky pomalu sbalili a vyrazili domů.

Ale ta cílová hádanka byla krásná, to jen my jsme byli natvrdlí, přes veškerou správnou analýzu dlouho míjeli poslední nápad a strategicky jsme si jediný zákys celé hry vybrali v teple. :) Díky za pěknou sobotu!