Po škole 2011: Černý racek

Než jsem si ujasnila priority ohledně víkendu, zbýval do hry týden. Černý racek byl zaregistrovaný ve čtyřech, tak jsem se zeptala, jestli náhodou nehledají pátého, že bych se přihlásila do konkurzu. Znala jsem z nich vlastně jen Ondru, i to spíš od vidění, ale přišli mi vždycky sympatičtí. Dokonce jsem do reportáže z Bedny 2007 napsala, že kolem prošly Pralinky a můj oblíbený tým Černý Racek. Takže jsem měla velkou radost, že mě přijali, a těšila jsem se na víkend. I když trochu s tíhou odpovědnosti, abych jim vůbec k něčemu byla. A pořád je to krok do neznáma. Byla jsem zvědavá. Napsali si mě do sestavy pod jménem Posila Tajná.

Hned cestou na autobus do mě uhodilo léto. Dvacet devět stupňů, ty bláho. V Praze totéž. To bude noc. Seznámila jsem se s Racky a pozdravila nejbližší známé. Všichni byli dobře naladění a vydrželo to tak až do konce - toho si na hře vážím snad nejvíc. Žádné soupeření, lidi si upřímně přáli štěstí a rádi se viděli.

Prvních deset šifer byla blesková akce. Někdy při vyzvedávání devítky jsem ani nevěřila, že už to je opravdu devátá šifra, všechno šlo tak rychle. A jak říkal Ondra, fakt by nás takhle o půlnoci nenapadlo, že nedojdeme.

V parku jsme našli většinu obrázků a paralelně odhadovali písmena (1). Obíhací strategie byla efektivní, na (2) jsme přišli druzí a na (3) už první. Kovboje a indiána jsme u stromu v parku nasimulovali naživo. Plus mínus, některá gesta jsme pak museli převrátit nebo tu a tam pozdvihnout paži, abychom dostali vrchol a ne krchov. Proužky papíru (4) jsme skoro od začátku překládali nebo kreslili správně, tak nevím, proč to vycházelo tak ztuha, ale aspoň jsme mohli pozdravit ctěné soupeře.

Miny (5) nám sedly: 36 minut i s přesunem na další stanoviště. Je to rozhodně zásluha mých mininůžtiček, za které se mi Zdeněk kdesi smál: “Některé nůžky jsou roztomilé a jiné stříhají.” Nezdržela nás ani dadaistická báseň (6), ani první seznámení s čárovým kódem (7). Bulvár (8) jsme si vyloženě užili - zase půlhodina i s přesunem, luštili jsme na voňavé pokosené louce a uniklo nám jenom jedno přísloví, zato to nejvypečenější - jak premiant dostal u maturity z deskriptivy trojku, protože si koupil levné pomůcky a prasklo mu pravítko.

Tímto jsme se zase na chvilku dostali do vedení. Knihovna (9) i sčítání čárových kódů (10) byly ještě v pohodě. Teda dobře, ve sčítání jsme měli dvě chyby, takže výsledkem KUSEHOJ jsme si nebyli úplně jistí. Vyplnili jsme moje směrovací číslo, Alešovu velikost bot a Ondru jsme jakožto nejkrásnějšího přiměli k podpisu. Keplík šel ulici Kusého prozkoumat a vrátil se bez úspěchu. Že prý nikde nic a na konci ulice už ani nepokračoval, protože tam spí houmles. Jenže to už jsme měli součet přepočítaný a trvali si na jižním konci ulice Kusého. Keplík si vzpomněl, že houmles měl vlastně kolo, což je divný.

Org se probudil a dal nám do formuláře razítko. To už nás doháněl Vlhký tučňák a na (11) jsme málem běželi, abychom si ji ještě stihli vyzvednout jako první. To bylo velice prozřetelné. S krychlemi jsme totiž zažili ukázkový zbytečný čtyřhodinový zákys, jak to má na správné šifrovačce být. Kostky jsme k sobě hned spojili do útvaru o půdorysu kříže nebo dalších podobných sítí krychle. Na jedné ploché stěně vyšla pěkná písmenka, jen jich bylo na přesmýkání moc. Z druhé strany škaredá písmenka. Tím skončila konstruktivní fáze a začali jsem se motat v kruzích. Tříštili jsme síly - chtěli jsme stanoviště přeskočit, k tomu nám chybělo doluštit vitamíny, nebo přesněji řečeno nám chyběl někdo, kdo jí dost mrkve, aby ve správně obarvené tabulce uviděl výsledek. Vždycky když jsme chtěli vyrazit pro nápovědu, zjistili jsme, že to zrovna časově vychází hrozně špatně, a luštili dál.

Přesto jsem se nakonec rozhodla pro nápovědu vyrazit - hlavně proto, že jsem cítila, že se šifrou nepohnu a jsem tu teď na nic. Ostatní byli aktivnější. Tak mi i přišlo škoda, že se Keplík rozhodl jet se mnou. Mohli by přece dál luštit ve čtyřech. Ale nakonec z toho byl jeden z nejhezčích zážitků celé hry. Došli jsme na autobus, vyčistila jsem si zuby, popojeli jsme metrem, pohyb na čerstvém ranním vzduchu nám prospěl, čekali jsme na tramvaj a když jsme tak rekapitulovali, co máme zjevně vyřešené dobře a co ještě zbývá dořešit, Keplík říkal, že ta škaredá písmenka na zadní straně jsou dvakrát. A já na to, že nejen ta škaredá, ale všechna. Tak jsme to vyřešili bez nápovědy a nadšeně volali Ondrovi, Ivě a Alešovi, kam mají vyrazit.

K Haltýři ke korálkům (12) jsme tím pádem přijeli se zpožděním. Po osvěžení v potoce došlo i na luštění šifry a ta byla tak krásná, že jsem ji pak v Brně musela všem ukázat. Dívám se na válce a hranoly shora, a najednou zjistím, že se na ně dívám z boku! Tak pěkně využitý Möbiův list.

Za odměnu jsme se dostali do ekotechnického muzea (13), kde to tajemně hřmělo. I my jsme se naučili hřmět a užívali jsme si to. Tramvajová šifra ve Stromovce (14) je snad jediná, kterou bych označila za mírně zhulenou. Odhalit správné názvy zastávek bylo zábavné. Dál děcka našli takovou pěknou trasu, z níž tyhle zastávky byly jen odbočkami. Teprve po nápovědě ty odbočky odfiltrovali a jako 22. zastávku dostali Palmovku. (Schválně se z podmětu vyčleňuju, protože k trasám pražských tramvají jsem neměla moc co říct.) Na nepřesvědčivě vzdálených hřištích žádná šifra nebyla, navíc se nám to zdálo moc daleko od Stromovky. Překontrolovali jsme trasu a jasně, počítali jsme jednu křižovatku dvakrát. Takže to bude Balabenka. Taky nic. Přepočítali jsme znovu, spíš asi metodou “přání najít hezké hřiště je otcem myšlenky”, a vyšla Poliklinika Vysočany, kde šifra skutečně byla. Logika “nezastávek” mi připadá podobně divná jako loňská Podpraha a řešení tramvajové šifry nejde ověřit jinak než zkoušením, tak mě to moc nenadchlo.

Na čárové kódy (15) jsme přišli o čtvrt na dvanáct jako pátí a zděsili se, že podle binfa je cíl až za osmnáctou šifrou. To bych na sedmnáctihodinové hře nečekala. Šli jsme na to dobře (jak slepováním proužků, tak přepisem podle čísel), ale než jsme vydolovali řešení ze zmatené druhé půlky kódů, uplynulo dost času. Po vyřešení jsme usoudili, že už ani nemá cenu chodit nahoru nad bobovou dráhu, protože bychom to nestihli.

Než jsme se rozloučili, chtěli jsme si celý tým aspoň vyfotit. Ale měli jsme jen mobily a hlavně jsme poblíž neviděli nikoho, kdo by nás vyfotil. Tak si to musíme jenom zapamatovat. Jeli jsme se pobavit do cíle se Seš-Drahošem, šnEkem, Aldou a dalšími, celá hra s nimi byla fajn. Černý racek je milý tým, cítila jsem se u nich jako adoptovaná dcera a vážně mi tam bylo dobře. Jsou šikovní, rychlí, chytří, ochotní, nikdo v noci nespal. Tak jsem moc ráda, že jsem s nima mohla jít.

PS: Možná bych se mohla přestat tvářit, že píšu reportáže, a založit si blog, že...

PS2: Původně jsem chtěla znovu zavést řeč na téma Polský kříž, 27 polí, google a spol. Přece celý kříž nerozhodím, přece nesmažu z morseovky čtyři čárky jen proto, že jsem zamilovaná do anglické abecedy. Ale teď jsem zmatená. Rosicrucian Cipher? To vážně existuje i s tím prázdným políčkem za Z? Přesto pořád hlasuju pro sjednocení na 27 písmenné variantě. Zvlášť pokud šifra zároveň obsahuje asociace na Polsko a ne na Rosikruciány.