Sešlost 2010: Tykadla

O Sešlosti jsme uvažovali spíš nezávazně - když budeme mít volno, mohli bychom se přidat k někomu, komu budou chybět lidi. Vyšlo to ideálně. Volno jsme měli a zároveň týden před hrou zjistili Kodyn a Peťa z Tykadel, že nemůžou jet. Tykadla znám hlavně z přeborů v logice a sudoku, šifrovačku jsme s nimi ještě nehráli a delší dobu jsem to chtěla zkusit. Nasadila jsem si na hlavu žlutá tykadla s pacičkami, abych se k hostitelům hodila. Tu a tam jsem si na nádraží a ve vlaku všimla, že se na mě lidi dívají a usmívají se. Nejdřív jsem se taky usmála a pak jsem si uvědomila, že vlastně vypadám jako úchyl. Janka, Zdeněk a Robert nám na startu půjčili tyrkysová tykadlí trička a byli jsme akomodovaní.

Co si budeme vykládat, na hru, jejíž první a dosud jediný ročník dokončil vítěz jen díky šesti absolutním nápovědám, jsme odjížděli spíš s vidinou příjemného výletu a setkání s ostatními, než že bychom čekali exkluzivní šifrovací zážitek.

Na startu nás tudíž vůbec nerozházelo, že fotbalový tým C zvládl dvakrát prohrát a současně v celém turnaji inkasovat pouze jeden gól. Doplňující informace o bodech, výhrách a prohrách jsme kvůli nesrovnalostem raději ignorovali a přečetli tajenku jen se znalostí konkrétních skóre. Prý přišla opravná smska, ale té si Robert všiml až v druhé půlce hry.

Obdivujeme, jako pak ještě několikrát, Vlhkého racka v černé jámě, kde se tu vzali tak rychle s kočárkem. Vůbec se mi líbilo, jaké vznikly zajímavé kombinované týmy: Jaderný MUP!, Kolalok a tapüři na varanech nebo netradiční posily v jiných týmech.

Jízdní řád pořád ještě odpovídal šifrám, jaké jsme od Sešlosti čekali - bylo potřeba nahodile vyzkoušet správnou variantu přičítání nebo odečítání čísel k písmenům a ještě provádět modulo 26. V polovině práce jsme to zabalili, že v aleji patnácti dubů už tu ohradu z upřesnítka najdeme. Tušili jsme, že druhá polovina zprávy ukrývá alespoň správný konec aleje, ale zrovna jsme netipli vzorový způsob přičítání a odečítání a naštěstí to nebylo potřeba.

Důležité je, že odteď se šifry výrazně polepšily a příjemně nás překvapovaly.

Tak ano, mohli jsme si počet písmen v doprovodném textu spočítat dříve, ale teprve se rozjíždíme, tak co. Pak jsme se ještě chvilku drželi svých obdélníčků, než jsme dvojice čísel protnuli a šli dál.

Pomalu končí drobný déšť, měli jsme štěstí. Ještě před pár dny se zdálo, že nejlepší výstroj na hru budou plavky, protože tak jako tak po minutě promokneme na kost. Našli jsme slova dlouhá pět a sedm písmen. Když pak Robert objevil správný způsob řazení a čtení, úplně jsme koukali - takový sofistikovaný princip jsme nečekali.

Nakreslili jsme si 26 trojúhelníčků a dokonce ledabyle i některé středy kružnic opsaných, snažili jsme se po papíře nějak podle čísel cestovat a přitom protnout a přečíst jiná čísla, nebo přečíst čísla, která se ocitnou uvnitř jiného kruhu. Dobrovolník Honza se proběhl pro nápovědu, která obrátila naši pozornost zpátky ke kružnicím a bylo jasno. Nechápu, proč jsme to v tom neviděli už na začátku.

Bahno. Dole u potoka jsme se chtěli podle pravidel vyhnout táboru, ale po lese se potulující táborníci sotva nás viděli mířit k potoku, zavolali na nás a poradili, že přes potok se dostaneme nejlíp po jejich lávce. Měli moc hezký tábor, hned bych tam na pár týdnů zůstala. Jinak šifra byla jednoduchá. Naplánovali jsme si předem, že to jen přečteme a půjdeme, přece se nebudeme s každou šifrou drbat hodinu, to bychom nikam nedošli. Tak jsme to přečetli a šli. Své místo na kládách jsme přenechali Drahošovcům a ti ho vůbec nepotřebovali, protože čtverečky přečetli snad za chůze.

Tady nastal nejsvětlejší okamžik naší hry. Odolali jsme prozatím hospodě, aspoň většina z nás, a luštili jsme venku, ať se nezdržujeme a můžeme se nerušeně bavit. Přesto nápad s hospodou oceňuju. Kdyby nám luštění nešlo, rádi bychom zavítali dovnitř, pokud bychom se tedy vešli. Kolem prošel dobrovolník Vlhkého racka (Dort). Chtěli jsme dát šifře pár minut a vyrazit taky. Ale co se nestalo, šifra se začala úplně hladce řešit. Souřadnice byly zřejmé (alespoň pro ty z nás, kteří si jich všimli) a vedeni nějakou šťastnou rukou nepřestali jsme zapisovat písmenka do grafu dříve, než byla zapsána úplně všechna, bez ohledu na to, že zdánlivě nedávala smysl. Jevila se tam taková jakoby písmena v morseovce. Zkusili jsme si v grafu trochu pospojovat písmena podle pořadí zapsání a při tom Honzu napadl morseovkový scrabble. Přečetli jsme si něco o dělení souhlásek do tří skupin, vybarvili měkké, pak tvrdé a pak obojetné a vyšlo 424. Včetně přesunu na následující stanoviště krásných 47 minut, o parník před osmi dalšími týmy, které šifru vyřešily. Zbylých 23 týmů si vzalo záchranu. Ze 7.-8. místa jsme poskočili na třetí, skoro druhé, protože Alberti prošli kolem teprve před chvílí. Pomocní ponocní jsou daleko vpředu.

Usadili jsme se na žebřiňáku a zazářila jsem jako to sluníčko s brejlema. Navrhla jsem napsat písmena Braillem a převrátit. Zamávali jsme Albertům a dostali se na druhé místo.

Zrovna se stmívalo a text u parkoviště nás poslal k nočně nasvícenému hradu. V poslední době, vždycky když jsem někde na dovolené nebo na pěkném místě, napadá mě, že bychom tam mohli uspořádat šifrovačku, klidně i spojenou s nějakou tou dovolenou. Jeník navrhl třídenní hru v letním Norsku, která by celá byla denní. Každopádně navštívit nebo vidět v rámci šifrovačky pěkné místo, ať už hrad, Sázavský klášter nebo pěknou louku a čistý les, potěší. Neméně potěšil pod mostem u hradu teplý čaj a koláč. Jen nám chvíli trvalo, než jsme se od nich odtrhli a šli konečně luštit.

Nejdřív našel Robert nápovědu o kružnicích, ze které jsme nebyli moc moudří. Pak jsme zahlédli tvar řeky podobný jednomu obrazu, chtěli v mapě najít osm dosavadních stanovišť a vyrazit na deváté podle devátého obrazu. Pak jsme si v mapě všimli souřadnic, našli kóty, přemýšleli, na kterou jinou kótu jít, a nakonec se nám zdálo, že střed kružnice opsané těm třem čtverečkovým černobílým kótám je na značce bojiště nebo čeho. Že bychom si byli řešením nějak zvlášť jistí, to jsme si teda nebyli. Aby taky jo, když nám unikly další dvě potvrzující kružnice. Nálepka Sešlost na očekávaném místě vyloženě potěšila, tolik radosti na jedné šifře, to se hned tak nevidí.

Na Pí jsme vyzkoušeli kde co. Robert brzy objevil skrytá pí i desetinný rozvoj v délkách slov, ale dál jsme se nehnuli - snažili jsme se vybírat písmena, slova, cifry a kde co, ale bez úspěchu. Pro terénní nápovědu šel Honza až po víc než hodině, protože jsme se báli, že nám nic nového neřekne, což se po Honzově telefonátu potvrdilo.

Ve dvě ráno jsme zhodnotili, že nám zbývá deset hodin hry na sedm šifer a sedm přesunů (o jedno stanoviště jsme se spletli, viz dále) a jestli budou šifry v druhé půlce hry těžké, máme co dělat. A taky jsme slyšeli ty historky z loňského ročníku. A taky už nás to Pí moc nebavilo. Takže jsme docela lehkomyslně požádali o záchranu a posunuli se dál. Když nad šifrou zpětně přemýšlím, tak vzorový způsob výběru cifer je hezký. Jen je zdlouhavý, šifra nabízí moc možností a je škoda, že tolik týmů přišlo na skrytá Pí a rozvoj a k ničemu jim to nebylo. S lepší nápovědou by to bylo úplně ok.

Některé týmy člověk pozná už z dálky i potmě. Třeba když Ivoš něco vesele vypráví a nebo, jako v tomto případě, když kdesi v lese svítí lucernička. V zadání řada čárek. Chvilku jsme nad nimi seděli, pak se Janka s Robertem začali smát a říkat docela smysluplná písmena. Stačilo pásek přeložit a přečíst římská čísla. Předběhli jsme tu Pomocné ponocné a dostali se do čela, tedy jen opticky, protože už jsme měli vybranou tu záchranu a Alberti ne.

Dál už jsem moc k užitku nebyla. Část předchozí noci jsem totiž doma strávila oscilací mezi dvěma stavy oken (“dusno v bytě” vs. “přívalový déšť v bytě”), málo jsem spala a ve vlaku jsme se místo odpočinku bavili s Alberty. Od jedenáctky jsem tak měla tendenci usínat po cestě (sedm kroků se zavřenýma očima, mrknout na cestu, další úsek se zavřenýma očima atd.) a k řešení jsem přispívala jen detaily, například že vlajková abeceda by se mohla lépe číst, když bude panák hlavou nahoru, a nebo že sedm je kromě pádů, divů světa a trpaslíků také písmen ve slově Sešlost (“Naše poezie” - Čí poezie? Přece poezie Sešlosti.)

Na dvanáctce, zatímco Robert a Honza faktorizovali čísla, lehla jsem si na suchý kus asfaltu u jedné odbočky, že už se ani nebudu snažit být bdělá, chvilku si odpočinu a pak bude líp. Asi jsem byla hodně unavená, protože mi ten asfalt bez jakékoliv podložky, jen s hlavou na batohu, připadal úžasně pohodlný. Po chvilce jsem zaregistrovala, že mi Honza zhasnul čelovku, kterou jsem si svítila do spaní, a Zdeněk pode mě dal karimatku. Za dalších pár minut mě probudili s tím, že jdeme dál. Spánek značně nedostatečný, ani na dalších stanovištích jsem nebyla odpočatá.

Na třináctce nebylo co zkazit - vůbec jsme se na ni totiž s Jankou a Zdeňkem nedostali, než ji Honza s Robertem dořešili. Stalo se to tak, že jsme šli po té hezké hlavní cestě, která je vyznačená v mapě, ale místo k řece jsme došli na vyhlídku sto metrů nad ní. Pokoušeli jsme se prasit dolů, zodpovědnější část týmu to nad skalami vzdala, vyprasila zase nahoru a dlouho hledala lepší cestu, přičemž jsme v protisměru potkali Alberty, nenápadně se podivující nad naší trajektorií slovy: “To jsou věci.” Určitě si myslí, že se vracíme od třináctky. My si zase myslíme, že když jdou tak sebevědomě a zabočují mezi chaty cestou, kterou jsme ještě nezkoušeli, tak asi vědí, co dělají. Ale zkoušíme jinou cestu, tentokrát správnou, a za chvíli po ní scházejí i Alberti.

Na čtrnáctce jsme po chvíli zavolali o třetí telefonickou nápovědu s tím, že když ji na patnáctce budeme potřebovat taky, tak doluštíme šifřičku Graf. Alberti přišli a odešli a my pořád nic, Jeníčkovi hrozně trvalo, než to doluštil. On je hroznej pomalouš. Ale tak hlavně že to dorazil dřív, než Pomocní ponocní, kterým jsme v polovině luštění přenechali místo ne zcela prosluněné, ale aspoň závětrné, jak jsme později na slunci a větru zalitovali. Vyšlo nám, že heslo je “smělost”, což nás na předposlední šifře překvapilo.

Žádná patnáctka už ale nebyla, uniklo nám, že stanovišť je sice 16, ale první šifra, kterou jsme dostali, byla označená nulou. Vždycky jsem si myslela, že první objekt v řadě se označuje obvykle jako první: moje první láska, první výplata, první středa v měsíci, první písmeno v abecedě, dům číslo jedna atd., nikoliv jako nultý. A dále že velký polský kříž má 3x3x3, tedy 27 písmen včetně CH, aby byl krásně zaplněný. Zkuste si to zadat do Googlu.

Jsme v cíli, čtyři hodiny před koncem hry. Mohli jsme se ještě čtyři hodiny bavit nad Pí, ale kdo to mohl tušit. A komu by se chtělo. :-) Stejně bychom zůstali druzí, protože Alberti nás nakonec kromě ušetřené nápovědy předběhli i na čas. Dostali jsme další čaj (jak málo člověku stačí ke štěstí...), pobavili se s ostatními a šli se vyspat do vlaku.

Sešlost mě příjemně překvapila, byla to hezká hra a navíc “uživatelsky příjemná” - léto, zajímavá krajina, čaj, reflexní samolepky, upřesnítka, hospoda, nápovědy. A hostování v Tykadlech jsme si užili, je to špičkový tým. Děkuji Tykadlům i Sešlosti a také konkurentům za příjemnou atmosféru.