Sešlost 2011: Tykadla

Sešlost byla moje čtvrtá letošní noční šifrovačka. Každou jsem šla s jiným týmem (Kombajn bez švihadel, abpopa, Černý racek, Tykadla) a všechny pro nás skončily stejně - vyluštěním některé z posledních šifer, po kterém vypršel čas na hru a my se nestihli dostat do cíle. Na Sešlosti to bylo obzvlášť těsně. Kdybych měla říct, co se pokazilo tentokrát, že jsme hru nedotáhli do cíle, tak na vině je určitě to, že jsme půlku noci prospali. Zvlášť já mám teď na hlavě slušnou hromadu popela. ;)

Ale nijak mě to netrápí. Sešlost byla i bez té třešničky na dortu moc milá hra. Všechno běželo hladce, orgové na nás byli stejně hodní jako loni a užili jsme si tolik krásných šifer, že opravdu stálo za to tam jet.

Hra začala v poklidu. Start se odložil kvůli zpožděnému vlaku, týmy posedávaly na louce, Aleš a Vítek s Černým rackem, Dero a Rasťo v Jádru a další ukázky šifrovací postmoderny. My s Honzou jsme se stejně jako loni přidali k Robertovi, Jance a Zdeňkovi z Tykadel. Rychle jsme přišli na všechna čtyři hesla: Rus, dobrovolnice, operace a kost. Ale ne a ne z nich vykoumat společnou asociaci, kterou bychom mohli přičíst k deseti divným písmenům ze zadání. Zdeněk sice spočítal, že délky hesel mají součet 26, ale většině z nás to zatajil. Takže jsme se stejně jako ostatní odrazili až po nápovědě.

Na křížovce mi připadá nejvtipnější, jak se na ní skoro na tři hodiny záhadně zaseknul Albert Stallone. A přitom taková přímočará sympatická šifra. Ale my se Ivošovi a spol. nesmějeme, my víme, že zaseknout se člověk může i na triviálním rébusu, když v tom začne hledat složitosti. Zákuskové obrázky jsme vyřešili vestoje, barevný čtverec u Padrtova mlýna nám šel taky svižně, protože jsme si všimli bílého čtverečku, tedy dvojice písmen s rozdílem 25, a pak už stačilo jenom vyzkoušet dvě varianty: A, Z a Z, A.

Bludiště u kostela v Krahulově se nám moc líbilo a taky jsme ho měli bleskově – nejdřív co mají společného K, G a W, pak že je tam polský kříž a pak že se řadí od vchodu. Byli jsme skoro v čele, vždycky tak 5–20 minut za prvním týmem, i když první byl pokaždé někdo jiný (my nikdy). Kotouče jsme považovali za součet dvou mocnin dvojky – jako dvojkovou soustavu jsme si to nepředstavovali, takže se nám pak semafor hůř četl a zkoušel, ale taky to šlo.

Při přesunu na další stanoviště se mě nějaký pán v náladě ptal z auta, jestli tu máme pochodový závod. „Jo jo,“ odbyla jsem ho. Ale vlastně to nebylo až tak od věci, protože čtyři a půl hodiny po startu hry jsme měli nachozeno 13 kilometrů (v šesti přesunech). Tak jsme hned skóre trochu vyrovnali u zastávky Hvězdoňovice na divné skvrně a zrcadle. Zrcadlo jsme k papíru přikládali všelijak, obtáčeli jsme papír kolem něj, ale nic z toho. Měli jsme vyřešené šifřičky sudoku a rastr, přišly nám lehké, celkem máme šifřičky čtyři, terénní nápověda je strašně daleko, tak jsme si jednu tu šifřičku vyplýtvali a dozvěděli se, že na světě nejkrásnější je kužel. Hm, zajímavá myšlenka. Ale jak jsme byli zabraní do hledání textu, ani s kuželem jsme výsledek neviděli snadno a spíš se nám tam jevila taková jakoby písmena A, T, O a při troše fantazie i K. Až po dlouhém zkoumání zadání i názvů okolních kót padl dotaz, jestli by se z toho nedal vykoukat třeba obrázek oběšence, a taky že dal.

Stanoviště Šibeničník se vyznačovalo tím, že se k němu přes pole těžko dostává a že tu byl příjemný večer s romantickým západem slunce. (Ale dojmy se dost liší. Když jsme si pak o hře povídali v Brně, Ivoš říkal, že tam v ty tři ráno hnusně pršelo.) Krychle z morseovkových znaků byla moc hezká a vyřešili jsme ji co by dup.

Pak přišly budíky v Heralticích, čaj a výborná buchta. Určitě si můžeme sami za to, že jsme se množstvím informací nechali otrávit a dlouho přehlíželi, že stejně barevné budíky na sebe ukazují alarmovými ručičkami, ale ono už jen zaznamenání 51 budíků a posunutí jejich časů o šest, sedm, osm hodin zpět bylo dost pracné. Tak jsme si vzali další nápovědu, která nám neřekla vůbec nic nového. Až nejmíň po dvou hodinách si Zdeněk všiml řetězců alarmových ručiček a dostali jsme se dál.

A to už byla noc. K šesti hvězdám s Braillovým písmem žádný zásadní poznatek nemám – snad jen že to byla jediná šifra, ze které jsme vyslali dobrovolníka pro terénní nápovědu, ale ještě než pro ni Jeníček došel, ostatní to vyřešili. Zato piškvorky a binárku mám zapamatované jako šifrovací lahůdky s nefalšovaným zákysem.

Šla jsem brzy spát, tak trochu cíleně. Sice poprchávalo, ale v lese to skoro nebylo znát a na jehličí se leželo tak pohodlně... Když jsem se probudila, Jeníček zrovna hleděl do šifry a řekl, že Janka objevila slovo „správně“, ale že jinak z toho nic nedostali. A jestli to může být náhoda. Takových náhod už jsme chybně zavrhli dost, tak jsem se zeptala, jestli by to takhle nešlo hrát i dál. To byl asi tak můj nejzásadnější přínos k šifře, protože ono to vážně šlo odehrát až do konce, dalo to 26 přeházených písmen abecedy a pomocí nich už se snadno převedla ta zbývající písmena na řešení. Suma sumárum skoro dvě hodiny řešení.

Ještě marnější pak byl náš postup na binárce. Převedli jsme binární čísla na desítková a dostali dvě řady číslic 1, 5 a 0. Nula je vždycky jen za jedničkou, to vypadá spíš jako desítka a tím pádem římská čísla. Takže jsme dostali řadu římských čísel a po vzoru původního zadání jsem si její část nadepsala nahoru i zrcadlově. Perfektní postup, že? Vypadalo to takhle:

Ale jestli si myslíte, že jsme řešení prostě jen přečetli a trhli na této šifře časový rekord, tak to my ne. Dvojitá řada nám nic nepřipomínala, tak jsme analyzovali ta římská čísla, snažili se je převést na morseovku, jenže tam vznikala i pětiznaková „písmena“, a pak už nevím. Zaznamenala jsem v polospánku, že ostatní vyřešili šifřičku potrubí, napsali si o nápovědu a ta nám řekla, že z pohádky do pohádky přes Arábii a Řím. Což v této fázi spíš naštvalo, když jsme arabská a římská čísla měli dávno hotová. Na hlubší analýzu zpět „do pohádky“ už nedošlo a tak se ostatní po střídavém spánku usnesli, že stanoviště přeskočíme. To mě ale teda probralo, protestovala jsem a řekla, že se na to ještě podívám, že to přece už musíme vyřešit. Jeníček se na mě mračil, což se mu ani nedivím – někdo si tady spí, neřeší a přitom nechce záchranu. (On navíc byl čerstvě popíchaný hejnem vos, protože si šel odskočit a nevybral si úplně ideální místo.) No ale zafungovalo to. Řekla jsem, že na to jdeme určitě dobře, že prostě máme řadu 33 římských číslic a v tom to musí být. Robert si všiml, že za každou desítkou je jednička, což je zásadní poznatek, který jsem docenila za dvě minuty cestou na následující stanoviště. Znovu vyzkoušel převod zpět do binárních čísel, tentokrát místo Íček použil jako oddělovače Xka a vyšlo celkem předvídatelné rozcestí Na Kříži. Teprve později nám došlo i to, že zrcadlené „V“ vypadá jako nula. Rozednilo se, strávili jsme tu čtyři hodiny.

U R2D2 jsme to měli bez nápovědy náročné. Škoda, že jsme si už všechny tři vyplýtvali a že byla čtvrtá šifřička neřešitelná. Slova v okýnkách i písmena s čísly jsme sice měli dobře a i jsme si ty souřadnice nakreslili na papír, ale přeměřit zadání nás za tu hodinu a půl nenapadlo, takže jsme si vzali řešení skoro hned, jak to šlo. Čas pro hru se krátil.

Kruté hádky jsme vyřešili celkem hladce, možná u Metra jsme se pak kochali víc, než bylo nutné, a když jsme získali polohu cíle a heslo, bylo tři čtvrtě na dvanáct. Kostel v Okříškách je víc než tři kilometry daleko. Bylo jasné, že to do dvanácti nemůžeme stihnout, ale zkusit se to musí. Navíc jsme si nebyli jistí, jestli náhodou hra neskončí později, když začala se zpožděním (v pravidlech Svíček je třeba čas na hru daný jako start + 22,5 hodin) a než bychom ztráceli čas hledáním pravidel, prostě jsme se s Honzou do toho cíle rozběhli, tím se nemůže nic pokazit. Ani nás v tom spěchu nenapadlo nechat ostatním batohy. Tak jsme ke kostelu doběhli ve 12:04, navíc skutečný cíl byl ještě o něco dál v sokolovně a hra podle pravidel opravdu končila v poledne, takže jsme to nestihli. Škoda.

V cíli už skoro nikdo nebyl. Vepři ve při vyhráli tak dávno, že už je tam asi nebavilo čekat.

Zbývalo vyzvednout Corsu v Třebíči a odřídit hodinu do Brna. Cestou je silnice na několika místech zúžená do jednoho pruhu se střídavým provozem na semafor. U jednoho z nich svítí odpočítávadlo, za jak dlouho naskočí zelená. 2:43, 2:42, 2:41 - můžeme dvě a půl minuty spát! Byla jsem dost unavená. Na druhou stranu o probdělé noci se hovořit nedá, takže jsme do Brna dojeli bezpečně.

Těším se na Svíčky. Konečně s Prahorami.