Svíčky 2010: Prahory

Složení: Marťa, Lexa, Alča, Myslivec, Majk

Ačkoliv by se mohlo zdát, že před Svíčkami jsme měli poměrně nadějnou pozici (z předchozích šesti ročníků Svíček první ročník nikdo nedokončil a z ostatních pěti let máme tři první a dvě druhá místa), letos byly karty rozdány jinak. Počítali jsme s tím, že na Alberty posílené o Toma a Krtka prostě nikdo z nás nemá. Ivošovi to sice před hrou jasné nebylo, ale ono se mu to objasnilo. :-) Nicméně zaseknout se může kdokoliv kdekoliv, a tak jsme nepolevovali v úsilí - sice pokorně smíření s tím, že před sebou (ano, kde jinde) máme špičkový tým a zřejmě to tak zůstane, ale o nic méně motivovaní využít všeho, co je v nás, alespoň tu a tam se jim dostat na dohled a kdo ví, třeba i využít jejich zaváhání. Jako by věděli, že si žádné takové nemůžou dovolit - nebylo čeho využít. Ale Svíčky nás moc bavily a když vidíte na fotkách Ivoše, jak se raduje v cíli, musíte se radovat s nimi - předvedli fantastický výkon. Ale my taky. :-)

Dlouho jsme neúspěšně hledali pátého člena, než nám spadlo štěstí do klína a přihlásil se Majk z Drahoše Forever. Ačkoliv jsme ho předtím znali skoro jen od vidění, do týmu perfektně zapadl, rozuměli jsme si a kdybyste to nevěděli, je fakt hodně dobrej.

Rozdělili jsme si úkoly - já jsem sledovala pantomimu, Alča hádala jeřáb, Lexa šel na vlastivědnou procházku a Majk s Honzou luštili papírové šifry. Když jsem za nimi přišla a viděla je hledět do prázdné křížovky, divila jsem se v duchu, že tam ještě nemají ani čárku, zatímco Lexa už proběhl půlku Okrouhlice a my s Alčou už máme každá svůj úkol se vzájemnou pomocí hotový. Pak z ničeho nic řekli heslo králík. Prý museli luštit zpaměti.

Měli jsme tedy tři hesla a čekali na čtvrté, protože tři klíče ze sedmi se nám zdály málo. Doplňovačka s jídly se nám nedařila - princip jsme sice měli správně, ale neuhodli jsme některá jídla a tedy ani jejich přísady. Alča šla na ochutnávku a dostala fernet. Ještě že jsem tam nešla já, abstinenta by nepotěšili. Slyšela jsem i o lžičkách soli a chilli. Nevím, v některých situacích asi ztrácím smysl pro humor, sadisti jedni. Když zavolal Lexa z prohlídky Maltu, sebrali jsme se s Majkem a šli směnit čtyři úkoly za pět klíčů s tím, že Alča, Honza a Lexa budou radši ještě luštit gastronomickou doplňovačku. Na travnatém hřišti jsme ale s Majkem hned zjistili, že pět klíčů bohatě stačí, a že by nám vlastně byly stačily i dva, a během minutky jsme to vyřešili.

Tenhle princip se mi nelíbí. Hráči nemůžou tušit, kolik ze sedmi klíčů budou potřebovat. Jestli absence jednoho z nich znamená, že budou muset vyzkoušet 26 nějakých možností, nebo budou mít jen o jednu indicii méně k asociacím, jak těžká zkrátka bude úloha bez všech dostupných klíčů, a dokonce ani nevědí, že než přijdou s vydřenými klíči, už tam třeba budou viset jiné. Nechat hráče rozhodnout se, kdy už jim klíče stačí (aniž by klíče i úlohu znali), je zbytečně náhodný prvek. Ještě že ta možnost postupu skrz kiosek byla dvojí. Další, pro mě nepochopitelná náhoda pak byla v losování klíčů. Proč dostal každý tým jiné klíče? Ne všechny byly srovnatelně jednoznačné a poznatelné, u některých nebylo potřeba přesáhnout 26 a u jiných ano, a hlavně vyvěšované klíče pak pomohly jen těm, kteří si ten stejný nevylosovali. Náhodu bych asi nechala radši deskovkám a snažila se v šifrovačkách v rámci možností o rovné podmínky. Poslední kritickou poznámku mám k samotnému principu první šifry: sečtení dvou prvních písmen mě moc nezaujalo.

Ale konec teoretizování, nám start žádné problémy nedělal, vyrazili jsme z něj jako třetí těsně za Čumáky. Můžete hádat, kdo byl před nimi. Vyšlo nám “Velké Ožkoty ostrov” a chvíli jsme ty Ožkoty nebo vůbec nějakou vodní plochu s ostrovem marně hledali na mapě, než nám to v duchu přepnulo.

Šifru vyzvedáváme spolu s Čumáky, Alberti luští opodál. Majk má perfektní deku s losem. Takovou bych taky chtěla. Sotva jsme se na ní rozložili, všimli jsme si stejných řetězců, brzy i “pochodem vchod” a pustili se do kreslení trajektorie. Jenže nám ty čáry přesahovaly obrazec o jedna vlevo i nahoře. Aha, takže musíme kreslit po hranách. A máme bludiště. A je to. Pěkná šifra. Necháváme tu Čumáky a vyrážíme na třináctihodinové více či méně úspěšné stíhání Albertů.

Věnečky jako odpolední svačinka potěšily. Než jsme všechny snědli, Honza je spočítal a Majk zase zjistil, že mají dvanáct zoubků. Krásně nám to tedy pasuje na šifru, která má navíc v každém řekněme sloupci právě jeden černý čtvereček. Přepsali jsme tabulku tak, aby byly černé v řadě, a přečetli morseovku.

Příjemně krátké, vycházkové přesuny. Škoda, že na aktuálnější doporučené mapě lomík nebyl, museli jsme chvíli přemýšlet o významu divného slova a dělit se při hledání v terénu. Než mě pak k sobě ostatní donavigovali, měli vyluštěno. Ještě tu viděli mihnout se štvanou zvěř. Bertíky, jak jim Alča začala důvěrně říkat.

Barevná šifra je ukázkově krásná, čistá, jednoduše zadaná a přitom zajímavá. Určitě by se v ní daly hledat i různé slepé cesty, ale Lexa si všiml, že písmeno se vždy vyskytuje v názvu barvy, kterou je napsáno, a bylo jasno.

Přísloví byla vtipná. Alča si v nich brzy všimla pádových otázek, jen řešení jsme pak přečetli až na druhý pokus, když jsme naporvé zavrhli výsledek “koa”. Až dodatečně nám došlo, že v jednom přísloví jsou ty pádové otázky dvě.

Ušetřím si práci a zkopíruju sem MišoFovy postřehy, pod které se podepisuju:

Najít na šifrovačce takovýto orienťák je pro mě podobné, jako najít stereogram. Stokrát kritizovaný prvek, a kdy už si s ním konečně orgové dají pokoj? Dlouhý přesun na kótu, po něm další přesun do oblasti závodu, a pak netriviální samoúčelné běhání v bahně, pro většinu týmů za tmy. Neřeknu, když na poslední Tmou symbolický orienťák ukázal hráčům pěknou čtvrť Brna. To bylo něco jiného. Tady spousta hodin a žádná šifra. Znovu nutnost tipnout si, jak moc informací musíme z orienťáku získat. Ne, opravdu není samozřejmé myslet si, že nám bude stačit pár znamení. Vzpomeňte si na loňský start a mraky mřížek, které jste museli sehnat kompletně všechny, protože podstatná část jejich výsledků byla k určení druhého stanoviště nutná.

Za nás to oddřel hlavně Lexa, který se proběhl už na tu kótu, a Honza, který se k němu pak přidal na orienťák. Oběhli většinu měst a smůla byla, že tam měl Lexa špatný signál, takže nám nemohl průběžně volat výsledky - kolikrát se o to snažil, ale spojení bylo nesrozumitelné. My zbylí tři jsme zatím aspoň vyluštili jeden pracný Bezvíček, čímž jsme si zvýšili počet bodů na devět. Téměř od začátku jsme zvažovali cílené přeskočení orienťáku, prostě jen proto, abychom se vyhnuli vopruzu a ušetřili čas. A k tomu myslím záchrany sloužit nemají. Navíc nevíte, kolik toho máte ještě před sebou a jestli náhodou už nejste u cíle, další náhodné rozhodování...

Když se setmělo, Lexa s Honzou se vrátili. Během okamžiku jsme v osvětlené autobusové zastávce vyluštili brouka i Pelestrovskou hospůdku a byli jsme rádi, že to máme za sebou.

Hospůdka byla příjemná a s rychlou obsluhou, hned jsme toho využili a dali si něco na zub. Šifra byla jednoduchá, odpíchli jsme se od oteplování a holocaustu a luštili jsme nahlas, ať z toho orgové taky něco mají. Vůbec bylo fajn se s nimi párkrát na trase potkat. Z ničeho nic přede mnou přistál panák něčeho tvrdého. Prý to mám támhle od toho pána. Místní strejda zamával, jakože na moje zdraví. To si teda vybral tu pravou. Poděkovala jsem mu a panáka s úsměvem vrátila, ať si na to zdraví připije za mě.

Zvěř svítí očima opodál. Máme radost, mysleli jsme, že už jsou za humny. Využili jsme právě vydělaných devíti bodů (na které oni zapomněli) a brzy po příchodu jsme si zavolali o nápovědu, která hodně pomohla. Kdyby člověk věděl, jak silné budou letos nápovědy, vyplatilo by se popřemýšlet na začátku hry o Bezvíčku ještě chvilku, že? Tedy další haluz s nedostatkem informací. Někdo tomu říká taktika. S nápovědou už byla šifra snadná a přitom pěkná.

Alberti 5 minut před námi, další tým tři hodiny za námi. Popošli jsme do vsi a proběhla jsem se k turniketu, ostatní po doluštění desítky, která byla s nápovědou taky snadná, zamířili do města. Prý mám propíchnout slovo “slouží”. Propíchla jsem a vyšlo někam do pole na koleje. Blbost. Chvíli se dohadujeme po telefonu, než mi řeknou upřesnítko a začne to dávat smysl - asi tam bude nějaký v mapě nezakreslený tunýlek. Vyrazili tam ze severu, já sama po ranveji - v noci zajímavý zážitek. Za každým divným zvukem vidím letadlo.

No vida, Alberty tu máme před sebou dokonce celé, živé a viditelné, ne jen jako světla opodál nebo jako mlhavou představu po slovech orgů “před chvílí odešli”. Na sudy já mám od jistého ročníku Svíček talent, Diogenův sud a podobné antické artefakty bijí do očí. Alberti se mezitím proženou kolem, vžum. Mysleli jsme, že chodíme rychle, ale jak se tak dívám na srovnání přesunů, jsou tu i větší rychlíci. A nebo naděje není tak silný hnací motor jako strach.

Nevěděli jsme, kudy přejít trať, a “na jistotu” zvolená trasa se ukázala být terénnější než terén - potmě jsme se lekali bagrů a doufali, ze se cesta skrz díry probojuje a nebudeme se muset vracet.

Utábořili jsme se na autobusovém nádraží a pro šifru jsme zaběhli jen s Honzou. Normálně by šel Lexa, ale ten už si dnes zaběhal až až. Zajímalo by mě, kolik měli s Honzou v nohách kilometrů. “Už jsou taky tady?” slyšeli jsme orgy poznamenat na naši adresu, když přišli sledovat naše pokusy na pilíři. Ještě tedy cítíme čerstvé stopy. Honza mě vysadil na první stupeň, po chvíli bezradnosti jsem vyšplhala i na ten druhý (super zážitek) a Honza pak šifru rychle doručil týmu.

Než jsem se vzpamatovala a převlékla, ostatní už počítali znaky (ze záhadných důvodů jim vyšlo jen 21 různých), analyzovali a přemýšleli nad systémem. Pořád mi připadalo, že šifra má jakoby strukturu normálního textu s normálními délkami slov. Vyprosila jsem si jedno zadání a čmárala si do něj. Myslela jsem, že mi nic nevyjde a že bych ostatní jen zdržovala od užitečných analýz, tak jsem nechtěla, aby mi do toho koukali. “Tato šifra”... hmm, nebýt tady toho dvoupísmenního slova začínajícího na “i”, docela to vychází. No nic, to potom opravíme. “Pro”, “několik”, další hezká slova... aha, vždyť to je “IQ”! Byla jsem nadšená ze své první brute force obejité šifry a ukázala to ostatním. Alča sepsala abecedu. Pak mě trochu zklamalo, když nám došlo, že hrubá síla bylo vzorové řešení a substituce žádný systém neměla. Tedy zklamalo v tom smyslu, že jsem neudělala naprosto nic výjimečného. Šifra nezklamala, ta se mi líbila moc.

Havlíčkova socha bylo jediné stanoviště, kdy jsme si připouštěli teoretickou možnost, že jsme tu první. Bylo to dost naivní, protože Alberti vyřešili substituci ještě rychleji než my a navíc s ní nemuseli nikam běhat. Krátce po vyzvednutí šifry jsme také opodál viděli, jak po ceduli šmejdí světlo baterky a mizí pryč. Opilci ani turisti baterkou ve tři ráno nešmejdí...

Po chvilce analyzování vedlejších vět i nám došlo, že ve výsledku předchozí šifry jsou další skrývačky - to bylo moc hezké. Chlebíčkovou snídani jsme nevyužili - než jsme v nich našli všechna písmena, byly tak rozdrbané, že nás přešla chuť. Ale příště si snad ani nemusíme brát jídlo s sebou, když na svačinu byly věnečky, večeře v hospodě, na snídani chlebíčky a na brzký oběd... hm, už jsme skoro v cíli. Bude zase dost svíčkové i pro druhý a další tým?

Přiletěli jsme ke kostelu, Alberti nás viděli, ale my je ne. Odnesli jsme si šifru za blok a začali nad ní poprvé za celou rychlou hru usínat. Všimnout si ha-tatitly (atatitla nás všechny bila do očí už předtím) a ro-sinanty jsem stihla tak tak před tím, než se mi zavřely oči. Hurá do cíle.

Patery boty narychlo odhozené v předsíni nade všechnu pochybnost potvrzují, že jsme tu pozdě. Alberti už spokojeně polehávají na žíněnkách a postupně usínají, zatímco my se předháníme v poznávání českých turistických atrakcí (Alča vede). Pak někdo poznamenal, že Hluboká už tu byla i zasněžená, Majk začal sledovat roční období a sklidili jsme stříbrnou medaili, obrazně řečeno takovou hodně lesklou, protože získanou za skvělý výkon.

Pak jsme spali, snídali svíčkovou, o půl desáté jsme přivítali třetí Bazingu a zanedlouho i čtvrtá Tykadla. Další týmy v 11:20 ještě meditovaly nad chlebíčky, takže jsme měli za to, že je dohráno. V poledne, když už většina hráčů odešla na vlak a v tělocvičně s orgy zůstaly jen zbytky Albertů a Prahor, pak ještě nastal nečekaný dramatický závěr, když se do cíle přihnala abpopa. Na cílový úkol jim zbyly šibeniční čtyři a půl minuty. Drželi jsme jim všichni palce, byli dobře rozjetí (poslední šifru po zákysu na chlebíčcích vyloženě proletěli) a určitě na to měli, ale nestihli to.

Co říct na závěr? Svůj postup hrou jsme si rozhodně užili. Alberti se nám postupně vzdalovali a přibližovali, jako bychom byli jejich jojo - dvakrát jsme byli pouhých pět minut za nimi, mezi tím nám o hodinu utekli na orienťáku a hned ji zase ztratili na hospodské šifře a potvorách. Majk sečetl naše celkové časy luštění: Prahory 507 minut, Albert Stallone 509 minut. Ivoš popisuje jejich týmové útoky na šifry, pocity, že je nemohlo nic zastavit, a u nás to bylo podobné - přišli jsme k šifře, řekli pár postřehů a šifra hned padla. Málem ani nestihla přijít únava, málem jsem si ani nevšimla, že prší. Tak asi že jsme zaspali na startu a už to nešlo dohnat. :-)

Hru samotnou taky hodně chválíme, byla tam spousta elegantních šifer, pěkná místa, přátelská atmosféra, žádné problémy. Jen orienťák byl přehnaný - u nás tvořil třetinu celého “luštění”, a to na něm pořád ještě máme lehce nadprůměrný výsledek, za světla. Je škoda nechat jeden nešifrovací prvek výrazněji rozhodovat o výsledcích. Díky moc za celou hru. Za svíčkovou a super fotky. Ahoj za rok.