Svíčky 2011: Prahory

Složení: Marťa, Lexa, Dalibor, Honza a Alča (z domu).

Poslední den Bezvíčku, konečně. Bezvíček je dobrý k tomu, že poskytuje společné téma kamarádům, kteří nad úlohami taky strávili nejednu volnou chvíli. Straší jim teď v hlavě podobné věci: červené plechovky, sám jako kůl v plotě celý den a celou noc. Sdílená marnost má taky něco do sebe a dobrovolně bych se do ní nehnala. Procvičili jsme si kosinovou větu, ujasnili plán rulety a zjistili zajímavé vlastnosti brněnských čtvrtí, ale dál nevím.

Jdu hledat, kde se dá podepsat petice za zrušení Bezvíčku. Každý rok je to stejné: chci si užít Svíčky bez handicapu, ale do Bezvíčku nemám nejmenší chuť. Nechci trávit krásné letní dny důkladným googlením a nekonečným přemýšlením nad těžkými šiframi. Taky se mi nelíbí bodování - že někdo může “sebrat” body jinému týmu. Bezvíček je dlouhodobý, většina lidí má na začátku prázdnin i jiné aktivity, takže logičtější by mi přišlo dávat za každou úlohu bod, a luštěte si kdy chcete. Co takhle (když už potřebujete body a chcete, aby si je tým zasloužil) nabídnout osm relativně jednoduchých šifer, každou za bod? Všichni, kdo se trochu snaží, budou mít stejné startovní podmínky, neznepříjemní si tím půl června, výrazný převis poptávky nad nabídkou letos nevidím...

Balím si věci. V rekordních vedrech je dost těžké se chystat na noční bouřku. Neumím si ani sbalit svačinu do práce, když jsem nasnídaná. Deštník je jasný, v náhlém osvícení balím i punčochy a větrovku. Rukavice - to je úlet. Ale co, tak už je tam nechám, tolik místa nezaberou.

Volá Alča. Že prý ji nebudu mít ráda. Měla jsem ten telefon hned položit. Ale nedá se nic dělat, je to tak, Alča onemocněla a nepřijede. Vlak z Prahy na Svíčky odjíždí za 40 minut, z Brna za hodinu a půl, přesto cvičně volám Myslivcovi a Honzovi s neodolatelnou last-minute nabídkou nebo spíš prosbou, kterou samozřejmě odmítají. Napsala jsem to ostatním, že teda jdeme jen v pěti, načež Dalibor odpověděl: “A nezkoušelas Járu nebo Karla Tesaře?”

“Který jste tým?” zeptal se nás se zájmem Kotelník, když jsme na startu seděli na louce a ze zadání nám začalo něco lézt. Zepředu viděl jen Honzu, já jsem byla skloněná, Dalibor a Lexa k němu seděli zády a chyběla nám Alča. Lexa z toho měl záchvaty smíchu po celý zbytek hry, že zrovna Kotelník nás zasklil. Už prostě nejsme aktuální. Jinak jsem se konečně naživo seznámila s vrchním spisovatelem Přizdisráčů Derem, u jehož reportáží jsem se už dost nasmála a který mě zase předběhl.

Dalibor by sice ten start vyřešil do půl hodiny i sám, ale připadal mi dost těžký. Následující šifry byly lehké: zapisování písmen podle světových stran, čtení v puntících dominových kostek i římská čísla v pospojovaných pohádkách. Parné léto a pot na přesunech.

V 17:19 jsme přišli na pětku, jako obvykle s Vlhkou jámou, se kterou jsme se potkávali během celé hry. Bez Alči to bylo smutné, ale pomohla nám na dálku po telefonu - přišla na to, že rotací tvarů se některé dvojice čísel vždycky dostanou k sobě. Pak jsme strávili dost času s jednou cestou spojující všechna čísla (a to ani nemluvím o předchozích desítkách minut ztracených jednoznačným vepisováním vystřižených tvarů do zbytku mřížky, za které může Jeníček, ale on to pak napravil, když nakonec přišel na správný systém čtení).

Ani nevím jak, najednou jsme na sobě měli všechno oblečení včetně punčoch a rukavic. Seděli jsme tu dvě hodiny a teplota za tu dobu spadla snad o patnáct stupňů. Jára a Kája už jsou pár hodin ženatí a někdo se místo nás láduje na hostinách.

Dořešili jsme pětku a vydali se dolů ze srázu do hospody pro šestku. Právě odtamtud odcházela Tykadla. Síba nás přátelsky přivítal: “A vy jste kdo? Vás jsem ještě neviděl.”

Dlouhý seznam otázek nám šel moc hezky. Typografii máme v oku, takže dvojité mezery byly otázkou prvního pohledu. Pak si někdo všiml, že dvě slova vpravo začínají vždy na P, L, H, S, D, chvíli jsme na to zkoušeli aplikovat polský kříž, ale brzy jsme ho opravili na Braillův rastr. Počet řádků je dělitelný šesti - bezva. Každá ze šesti pozic je použitá právě osmkrát - ještě lepší. Jenže jak řádky seřadit? Žádný nápad nevycházel, tak Dalibor našel v mapě kótu Slunečná. Přepsali jsme si ji do Brailla a zjistili, že počty puntíků na všech šesti pozicích sedí. Takže jsme si byli jistí, že řešení je správně (až na Lexu, ten tomu úplně nevěřil), sice jsme se chvilku ještě snažili přijít na autorské řazení, ale pak jsme to vzdali a vyrazili za Sešlostí na kótu.

Osmisměrku jsme luštili v závětří u smrčků a připravovali jsme se psychicky na to, že to každou chvíli přijde. Už byl slušný vítr a blesky nedaleko. Šifra je lehká, klasická pěkná svíčková týmová. Při přesunu na osmičku se strhla bouře. Deštník byl z poloviny na nic, foukal silný vítr, takže kalhoty jsme stejně měli mokré, o bazénu v botách nemluvě. Zapomněli jsme na upřesnítko a hledali na špatném místě, přímo u pramene Sprchového potoka. I přenést zadání do fólie tak, aby se nerozmočilo, pak byla výzva. Usoudili jsme, že s trojúhelníky na dešti nic nevykoumáme, a šli hledat úkryt. Nedaleko vpravo po silnici měla být autobusová zastávka. Bohužel když jsme se přiblížili, zjistili jsme, že je obsazená. A nepřiblížili jsme se dostatečně, abychom si všimli, že je za ní benzínka. Místo toho jsme v mapě našli další zastávku opačným směrem, v Lipině. O tom, jak moc pršelo, si asi uděláte nejlepší představu podle toho, že jsme tam opravdu ty víc než tři kilometry šli, jen abychom mohli luštit v suchu.

Zanedlouho se k nám dobývala Bazinga, že to máme rychle vyluštit a zmizet, ale pak zjistili, že luštíme teprve osmičku, zatvářili se tajemně a šli si svou devítku luštit jinam. Zdrželi jsme se hrozně moc - nejen tím přesunem do zastávky a následným vyzvednutím devítky (“Do prdele, tamtudy jsme před chvílí prošli!”), které realizoval dobrovolník Jeníček, ale taky luštěním osmičky samotné. Pomohla až naše jediná nápověda za čtyři body, že se všechny ty trojúhelníky mají vepsat do jediné kružnice. Já jsem si zatím procvičila Braillovo písmo a dvojkovou soustavu ze Šternberské fáze Bezvíčku a trochu se vyspala.

Luštění devítky mě nějak minulo, vybavuju si, že někdo říkal něco o žluté ponorce a pak že bychom měli probudit Marťu, asi to bylo jednoduché. Když jsme měli vyrazit z luxusní zastávky ven na desítku, na vysílač, který ani nevíme kde je, moc se mi nechtělo. Ale kluci vylepšili můj tepelný komfort ze záporných hodnot na ideál: Dalibor mi půjčil suché rezervní kalhoty, Jeníček ponožky, poradili mi metodu “ponožka, igeliťák, bota” a to bylo blaho. Navíc se brzy rozednilo a to se hned hraje líp. Takže výprava dobrých deset minut a jdeme dál.

U vysílače jsme zmatkovali - teda nechci ukazovat na nejmenovaného dobrovolníka, který tam šel vyzvednout šifru, ale nenapadlo ho, že by si mohl přečíst polohu turniketu, nebo nám ji snad dokonce zavolat, a místo toho jen popadl zadání a seběhl s ním k nám dolů po silnici. Pak jsme přemýšleli, kde tak asi bude gymnázium, až jsme se raději všichni vrátili nahoru k vysílači a pokračovali po zelené, kde jsme náhodou na gymnázium objevili i šipku.

Během půlhodiny na turniketu jsme si vyluštili sudoku a pokusili se znovu interpretovat zhulený text z binárních čísel, ale to už nebylo potřeba. Dostali jsme balíček finalisty - grep prý chutná jako pomeranč, ale je to grep, a pak tam ještě měla být jitrnice, ale chybí, protože se zkazila. Propadli jsme se na deváté místo se čtyřhodinovou ztrátou na vedoucí Tykadla a Sešlost, které jsme počítali že už uvidíme leda tak v cíli.

Ranní Šternberk se mi moc líbil, je to hezké město. Lexa chtěl cestou sníst grep převlečený za pomeranč, nebo burák, teda vlastně arašíd, už nevím. Dalibor se mu pochechtával. Lexa: “Ty se nesměj, na tebe zbude jitrnice!”

To by nás nenapadlo, že Tykadla potkáme tak brzy, ještě tu sedí (luštili už dvanáctku, ale to jsme nevěděli). Jedenáctka nám taky dala zabrat, už její dohledání u plotu, který je uvnitř jiného plotu. Sice jsme si dali jedna a jedna dohromady, nebo spíš patnáct a patnáct, ale nevěděli jsme, co s tou abecedou a tunelem dělat (protože parabola to není, to Dalibor přeměřil). Až Alču napadlo, že to je jazyk.

Dvanáctka byla kousíček odsud v Tyršových sadech a luštilo se tam moc hezky, protože vyšlo pořádně to slunce a začaly nám schnout věci. Ne že bychom řešilii úplně bleskově, trvalo to dvě hodiny, ale nakonec se nám podařilo ignorovat přeškrtnutí až do samého konce, objevit v tom nové pětice jedniček a teprve v nich přeškrtnuté jedničky změnit na nulu. Nadšeně jsme zavolali na Chlýftým, že to má řešení, a svištěli jsme dál.

Sešlost jsme potkali na třináctce, na pavouku z ulic. Oni už sice luštili čtrnáctku, ale to jsme taky nejdřív nevěděli, takže nás tam příjemně překvapili. Strávili jsme tu pak celý zbytek hry. Nejdřív jsme přes hodinu “luštili” třináctku. Vyhledávat tolik ulic v mapě, zvlášť bez rejstříku, to po nás přece nikdo nemůže chtít. Ne že bychom se nepokoušeli, ale brzy jsme to zabalili, protože to nic nedávalo a přitom jsme mimochodem rozhodně nenašli všechny, které v mapě byly. Na reálný duel s výsledky 0, 2 a 5 jsme přes veškerou snahu nepřišli a vymýšleli jsme různé systémy, jak by souboje mohly pokračovat dál - co přiřadit vítězům (třeba třetí, chybějící skóre, různé součty a rozdíly). Minimálně dvakrát jsme se takhle dopracovali až k remíze ve finálovém souboji, jen kdyby se ty ulice aspoň tak trošku křížily... Okolo se mihnuvší Síba nám na náš dotaz, zda můžeme obejít víc míst, řekl, že si běhat můžeme kam chceme a určitě nebudeme první. Jeden z nadějných výsledků byl blízko, tak tam Honza skočil, tím se nic nezkazí.

Brzy přiběhl zpátky, kolem Tučňáka nebo koho, samozřejmě s prázdnýma rukama. Dělal si z nás srandu, že to má. Našli jsme mezitím další perfektní nadějný výsledek, kam by se mohl proběhnout, ale on nad náma pořád stál, že to má. A opravdu za chvíli vytasil zadání čtrnáctky, že jenom hned nechtěl napovídat ostatním. Tak to byla klika. Kámen-nůžky-papír jsme pochopili až v cíli.

Zůstali jsme u osvědčené lavičky, nechala jsem si dál sušit boty a věnovali jsme poslední hodinu hry čtrnáctce - proužkům, které obsahovaly části pí nebo části řady prvočísel a občas na sebe hezky s mezerou navazovaly. Víc jsme z nich ale nedostali a skončili hru na neoficiálním čtvrtém místě. Orgové musí být ryzí optimisti, pokud věřili, že někdo hru s tolika těžkými šiframi dojde.

Tak jsem se obula (normálně bych to ani nezmiňovala, ale potkali jsme v protisměru jednoho, který takhle na další šifru vyběhl bez bot a pak je tři dny neviděl) a šli jsme na zmrzlinu a do cíle. Svíčková zbyla kromě Vlhké jámy a Sešlosti i na několik široké veřejnosti, takže jsem se přihlásila hned o první porci a snažila se tvářit, že nejsem hamoun, že teď jen musím hodně jíst.

A svíčková takhle v neděli koncem srpna, to je ta nejlepší snídaně...

PS: Ztratil se svítící hlíst. Podezírám z toho číču, kterou jsem před týdnem viděla, jak ho zakousla. Od té doby je hlíst v celém bytě nezvěstný. Zkoušeli jsme ho hledat po setmění, ale marně. Tak bych ho chtěla reklamovat, že nesvítí.