Svíčky 2012: Prahory

Složení: Marťa, Honza, Dalibor, Lexa a Krtek. A Toníček samozřejmě.

Jo svíčková takhle v neděli koncem sprna, to je ta nejlepší snídaně... Ale řeknu vám, že nad ránem, kdy jsme vyčerpáním usínali a ztráceli pozornost tak, že hodina nebyla žádná míra, myslela jsem, že se co chvíli kolem proženou Otevřete ihned a nám to bude úplně jedno.

K našemu milovanému Bezvíčku: nevím, proč ve hře bonifikovat týmy hyperaktivní, týmy se členem na mateřské nebo týmy s šikovnými kamarády (ahoj Alčo). Ale co už, získali jsme pěkné čtyři body a na hru samotnou jsme se moc těšili.

U registrace nás přivítaly holčičky chlebem a solí a byly v těch modrých kvítkovaných šatech tak krásné, že být Toníček o pár let starší, jdu se ptát Zbožáka na věno. Orgové se nás pokusili odrovnat už na startu, když nás tam zahltili koťátky, ale nepodařilo se. Ještě jsem zapomněla napsat o dalším záškodníkovi: Markétě z Tykadel. Probudila nám Krtka ve čtyři ráno, že prý nemůže najít klíče a ať jí jede na druhý konec Brna odemčít. To je tedy nečestné a nesportovní. Ale zpět do hry. Ze startu jsme se zvedli po hodině, jako na povel současně s desítkou dalších týmů. Krtek se cestou do kopce chopil kočárku, už to má natrénované z Bedny. Ale děťátko nám od té doby ztěžklo. Přemýšlíme, jestli se nám všem zhoršuje kondice, nebo je jen takové vedro a my jsme to po loňských zkušenostech přehnali se zásobami náhradního oblečení v batozích. Věříme, že donekonečna stoupat nemůžeme a dál už bude cesta lepší.

Skákal pes i přesun ke kostelíku byly snadné a u kostelíka zase běhaly na kopci ty holčičky v šatech, to byla krása. Přeskládali jsme text a šli si dolů pro buřty. Byli jsme svědky zajímavého úkazu, kdy venku na stoly vlevo pršelo, zatímco na stolech vpravo bylo sucho. My jsme seděli uprostřed a bylo nám to jedno, protože nad námi byla střecha. Šifru jsme utloukli soustavným opakováním toho, že „tuhle řadu jsme aplikovali na tenhle text, takže teď ji aplikujeme na tohle“. Samozřejmě s tím, že dvě čísla na buřtu jsou tečka a dvě čísla na klobáse čárka. ;) Mezitím jsme milionkrát počítali všechno možné a nakonec se kromě nějakých těch šestadvacítek dopočítali i správné jednašedesátky a mohli jsme jít dál. Ne že by těch osm teček v zadání bylo bůhvíjak elegantních, ale hlavní vylepšení této šifry bych viděla jinde: ve sčítání pěti součinů místo dvou. Čímž chci poděkovat za skvělou svačinu.

Cesta byla docela sjízdná, až na kamenitý úsek dolů k Vírské přehradě, ale pořád nic hrozného a „dál už to bude lepší“. Fangle bych označila za jedinou zhulenou šifru pěkné hry, kterou bychom bez nápovědy určitě nedali. Lexa sice mluví všemi evropskými jazyky a po delším čase jsme i zavrhli slepecké písmo, když byl Louis Braille ten francouz, ale pořád jsme chtěli obarvovat ty šedé vlajky. Dál nic. Naštěstí jsme s telefonátem neváhali. „Naštěstí“ tady nepíšu jen ve smyslu „a dobře jsme udělali“, ale i při plném vědomí toho, že včasné zavolání byla klika, náhoda: že nápověda hned pomohla, že šifra bez nápovědy nebyla moc luštitelná a že na následujících stanovištích nebyly body potřeba (heč).

Tak jsme zase od přehrady tlačili do kopce a kochali se výhledy, Lexa s Daliborem a Honzou mezitím vyzvedli šifru na kótě, vyšlo to tak akorát. Už tu sedělo Jádro a vzápětí nás dohnali Alberti, kteří fanglím museli věnovat snad maximálně půlhodinu, než (po průchodu zaseknutým davem) rovnou logicky volali help line. Ale i po nápovědě byla evidentně ve všech třech týmech nálada skvělá. Luštění logika nám šlo hravě, je to luxusní šifra. Tím jsme se asi dostali do vedení. Ještě rychlejší pak bylo luštění měkkých a tvrdých souhlásek. První nápad s podezřele se opakujícími začátky slov zavrhujeme (věnovali jsme tomu asi minutu a nevšimli jsme si, že chybí samohlásky), ale když se tam pořád omílá, že měkké jsou čárky, a že důležité jsou i tvrdé, tak hledáme, co je měkké a tvrdé, a už v rámci brainstormingu se dostaneme i k těm souhláskám tří typů, což je na morseovku ideální. Šifra sice není převratně krásná, ale tipla bych ji na lehkou, v čemž bych se teda sakra spletla. I potmě je teplo a Lexa luští bez trička.

Následuje první dobrodružný přesun k bunkru. Pod pasekou někdo zapomněl na cestě uklidit větve, takže Toníček jde do náruče, kluci kodrcají s kočárem a když už nejde ani to, nesou ho. Ale lokální nepohodlí není problém, dál už to bude v pohodě. Bunkr mi utekl kvůli krmení, po kterém šel Toníček spinkat. Prý to bylo fajn a ještě cestou dál jsme se bavili těmi texty. Ale snad ještě lepší než bunkr samotný byl později Síbův výraz v cíli, když na dotaz po účelu stavby odpověděl: "Skladují se tam smrčky."

Potkali jsme Kotelníka. Odjel cestou, která podle naší mapy nikam nevede. Vůbec jsme v těch cestách začínali mít docela zmatek, nejen že nevedly tam, kam bychom čekali, ale byl jich tu i úplně jiný počet. Skutečné křižovatky neměly s mapou společného vůbec nic. Hodně dlouho jsme se na nich vždycky rozmýšleli, přesto jsme zabloudili na otazníkový ostroh, slyšeli vodu zleva, vrátili jsme se, našli modrou a vítězoslavně se po ní vydali... do protisměru, pak jsme se vrátili a našli dobře maskovanou odbočku. Cesta už nebyla tak hladká, ale co, blížíme se do Bystřice. Ten kousek už nebude problém.

Hustník. Hustý. Špatně se tu nese deštník. Jojo, i nás ještě na pěkný kus cesty zastihl déšť - ani nevím, kdy. Pak nějaká parodie na lávku. Přenášíme per partes, kočárek lze rozložit a dítě už se stejně nějaký čas nese v ergu. Šifra u lávky se záměnou hlásek je lehká, problém dělá spíš ten déšť - jak schovat sebe i šifru. Dostihli nás Otevřete ihned.

Mysleli jsme si, jaký ta lávka byla úlet, jenže... pak jsme po té modré pokračovali dál. Já si normálně žádné speciální úseky turistických značek nepamatuju, ale ta modrá do Bystřice, tu tam snad vážně musel škodolibě přeznačit Síba. Co vám budu vykládat, šli jste tama taky. Takže si jenom představte, že cestou vzhůru po tom kamenitém ostrohu a dolů ze šíleného srázu ještě vláčíte/brzdíte/nesete ne úplně lehký kočár a snažíte se nezabít. Na deštník Honza s Daliborem samozřejmě rezignovali, to se nedalo. Lexa s Krtkem naštěstí vyrazili napřed, takže časově jsme žádnou velkou ztrátu nezpůsobili, jen těch sil. My tři vzadu jsme pak zabloudili a sešli z modré doprava korytem potoka. Právě jsme toho měli plný brejle, takže jsme Lexovi a Krtkovi zavolali, že už tou cestou dojdeme na silnici a potkáme se v Bystřici. Ještě že tak. Poslední úsek modré s popadanými stromy bychom prý nedali.

Šifru s barevnými státy jsme luštili koordinovaně po telefonu podle slovního popisu, protože my tři jsme měli mobily s foťáky a kluci na modré zas měli tu šifru. Mezitím jsme se dostali do Bystřice. Toníček se o své obvyklé druhé ranní probudil a že by si něco dal. Pár slov pro sociálku: tohle bylo jediné místo ve hře, kdy chvilku kňoural. Na dešti jsem krmit nechtěla, s čímž nesouhlasil. Ale po 200 metrech jsme našli u školky parádní přístřešek s lavičkou, tam se najedl, táta přinesl další šifru s notami, Tonda se ponořil do své obvyklé druhé trojhodinovky nočního spánku a my jsme se přesunuli na turniket.

Zdálo se nám, že voják stojí na D a G, tak jsme si vyzvedli balíček finalisty, že už to snad nějak najdeme. Neuspěli jsme a dala se do nás únava. Stojí to vůbec za to? Máme my to zapotřebí? Už posté. Až po několikerém opakování, že máme zapomenout na všechno snad kromě toho, že voják stojí na vartě a že tu máme ty dvě noty, Jeníčkovi došla kvarta. Sice zrovna skoro nepršelo, ale raději jsem k poutači nad kaplí doběhla sama, ať nemusíme opouštět turniket.

Zázemí turniketu jsme pak využívali po celý zbytek hry. Zalezli jsme do zapadlého kouta a už jen silou vůle jsme drželi otevřených vždy aspoň několik očí k luštění. Jak ostatní přišli na ta mužská a ženská příjmení, to nevím, protože moje oči v tu chvíli ve hře nebyly. Výsledek odkazoval za roh, tak tam Dalibor zašel a přinesl dva obrázky, které jsme si samozřejmě rozdělili. Každý koukal do svého.

Skvělý fór, jeden z nejlepších nápadů hry! A protože další přesuny po naší virtuální Bystřici byly krátké, absolvoval je už jen Dalibor. Za prvé to tam už znal a za druhé ani oka nezamhouřil.

Tentokrát přinesl plamen - pramen. A kdo hledá (Brailla), ten najde. Svátky byly těžší, u těch jsme se víc bavili, než luštili (na nejlepší "Šil, Zhasnul, Potměšil" jsme nepřišli), ale i to jsme pomalinku udolali. Na turniketu už kempoval nejeden konkurenční tým, většinou ale přicházely s velkoryse záporným kontem, takže se zdálo, že pořád ještě vedeme. Jenže kdo ví, kde jsou Otevřete ihned a co zrovna luští Freezy bee a jak rychle půjde ostatním to, nad čím my usínáme... Dalibor zase odešel a přinesl řadu geometrických útvarů. Tak dlouho jsme opakovali, že to vzhledem k minimu informací musí být něco jednoduchého, až nás napadl i správný postup. A nejlepší moment posledních hodin: tajenka zněla "TURNIKET HESLO KOŠTĚ". Vážně? Tady? To je konec? Okamžitě jsme byli na nohou a šli najít nějaké orgy, kterým se dá říct heslo. Zavedli nás do sálu a nechali nás hádat, na co Petr myslí. Hned zkraje jsme vyloučili všechny slovní druhy, tak jsme z toho byli víc než zmatení, ale nakonec jsme se dopracovali i ke gestu paroháče a v 9:12 VYHRÁLI!

Tak jsme snědli tu fantastickou snídani, sice bez brusinek, ale teplou, pospávali jsme na tvrdých parketách, což nám bylo jedno, a vyhlíželi jsme do 13:00 další týmy, aby bylo s kým pokecat, jenže marně. Sotva stihli smazat záporná konta a postoupit dál, většinou skončila hra. Majkovci se zasekli na svátcích, Freezy bee nevím kde, ani tříčlenná Bazinga to po nadějném finálovém postupu nedotáhla. Sice nám to bylo líto, ale na druhou stranu to dělá optický klam, že jsme dobří, takže jsme se s tím smířili.

Letošní Svíčky mi připadaly hodně fyzicky náročné. Bez toho věřím, že by lidem zbylo víc sil na luštění a sešlo by se nás v cíli víc a dřív. Ale ta krajina stála za to. Těším se po desáté :)