Tmou IX: Prahory

Na letošní Tmou jsme si vyšli v pěkném kombinovaném týmu. Může za to Dalibor Procházka, který nám napsal v době kolem kvalifikace, kdy jsme byli v Prahorách přihlášení jen tři. Že prý jestli zase nechceme zkusit složení 3+2 a že se svým kamarádem hledá tým. Znala jsem ho jen od vidění, ale jelikož se u nás nekonal žádný nával a stále jsme zůstávali tři, rádi jsme Dalibora s Petrem přijali.

Před hrou se většina Prahor a Svobodných Bednářů sešla u nás doma. Při přípravách jsme nenechali nic náhodě. V týdnu jsem pokusně postavila čaj v termosce na balkón a zjistila jsem, že vydrží hřát jen 7 - 8 hodin. Strategie tedy byla jasná - za sedm hodin, čili o půlnoci, dojít do cíle. To jsme tedy, uznávám, trochu přestřelili, ale to nevadí, protože v noci bylo výjimečně teplo, zvláště cestou do kopce. Tato Tmou byla moje úplně první noční šifrovací hra, na které jsem z batohu vůbec nevytáhla bundu. A to prosím v noci obvykle mrznu i na srpnových Svíčkách!

Začátek hry jsme si moc užili, měl tu pravou atmosféru Tmou a přitom byl pohodový, vtipný. Zdálo se, že Ivoš s megafonem, roztleskávačky, demonstrovači nebo borec rázující sem a tam po trase Y si to taky celkem užívali :-)

Než jsme konečně našli fontánku a vyzvedli si z dubu mřížku, stihla k nám dorazit i druhá půlka týmu s textem. Text vypadal přitažlivěji, tak jsme se mu věnovali skoro všichni, zatímco Dalibor analyzoval čárky. U textu naštěstí brzy přišel okamžik "já fakt nevím co s tím, jdu se podívat na to druhý" a pak mi to seplo.

Hledání šifry v několik desítek metrů dlouhém přijatelném úseku břehu mě moc nenadchlo, Petrovi to šlo líp, ale pro změnu neznal tajnou frázi, prostě jsme sebranka k pohledání... Dál už to ale bylo lepší. Usadili jsme se pod lampou a zkusili nejdřív propojovat kontakty drátem (co kdyby tam náhodou byl schovaný malinký zdroj a nějaké svítítko?) a pak už rovnou přes packu baterky, čelovku u druhé packy a drátek. Po začátku "KAR" se přednostně trefujeme do písmen tak, aby vyšlo Karáskovo náměstí.

Cestou ke kostelu se zezadu blížíme ke klukovi, který vypadá jako Honza z abpopy. Když si vyzvedávají šifru, jsme jen pár proků za nimi a slyšíme, jak se ptají pomocnice: "Už tu byly Prahory?". Tak tady jsme. Prý jsme pátí. Dostali jsme strašně divnou mapu jako z fantasy knížky. Nějaký pátek už v Brně žijeme a takové ulice jsme tu teda ještě neviděli. Ale zkusili jsme je napasovat na blízké okolí, našli Viniční = Pivní a nakonec i Údolíček.

Tom s Petrem nám na Pálavské náměstí přinesli jednu z nějhezčích a nejzábavnějších šifer celé hry. Princip byl jasný, je potřeba najít třetího ke dvojici, kluci už cestou pár trojic i odhalili. Ne že bychom věděli všechno hned, některé dvojice byly záludné. Všichni mě třeba pochválili za nápad král + dvě věže -> Pán prstenů (takže zbývá Společenstvo prstenu) a pak jsme se divili, co nám to tady zbývá za věštce a válečnou výpravu. Brzy jsme ale chybu odhalili, pojmenovali všechny dvojice a zbývající členy, brali první, druhé nebo třetí písmeno z obrázku nebo z chybějícího členu, ale ať jsme dělali co jsme dělali, nic jsme z toho nemohli vyvěštit.

A potom Petr otočil papír na druhou stranu...

Od následujícího stanoviště jsme každý papír nejdřív prohlíželi ze všech stran, i když nám bylo jasné, že už jsme se pěkně nachytali a opakovat se to asi nebude. Ale jistota je jistota. Se šifrou jsme zamířili pod zářivku k blízkým obchodům a byli jsme odhodlaní si své vyhlédnuté místo vybojovat, takže jsme se dokonce na pár kroků rozběhli, aby nám ho neobsadil tým blížící se zprava. Stříhání bylo docela pracné, ostatní jsme se mezitím trochu nudili a vymysleli teorii čtení písmen, která pak vůbec nefungovala (podívat se na krychli tak, aby se mi otvor jevil jako pravidelný n-úhelník, a v průzoru uvidět písmeno). Převzali jsme hotovou kostku a koukli do ní, v zápětí mi ale zmizela z ruky a Alča říká, že přes čtverec vidí čtverec. Přes prvotní nedůvěru (v díře chci vidět písmena, k čemu je mi vidět tam zase díru?) musíme uznat, že když je přes čtverec vidět čtverec, tak v ostatních dírách vidíme krásná písmena.

Když jsme odcházeli, kolem obchodu posedávala řada týmů. Přičítali jsme to tomu, že na krychli si prostě každý musí nejdřív odsedět svoji půlhodinu, než pěkně vyřeže nebo vystříhá otvory. Proto se tu lidé trošku nahromadili. Za minutku nám budou určitě v patách. No, nějak jsme to neodhadli. Kostka se ukázala být asi nejtěžší šifrou hry a nejeden skvělý tým nad ní trávil dlouhé noční hodiny.

Hádanky se mi moc líbily, mám takové šifry ráda, to by si jeden s chutí zaluštil i doma nebo na dovolené ;-) Nijak jsme se s tím nezdržovali, jen jsme chvíli bádali, na kterou stranu od mostku je lepší sad. Tom nás totiž zmátl tím, že na opačné straně je taky nějaký shluk stromů či co. Vybrali jsme naštěstí správný sad. K rybníku jsme přišli téměř současně se třemi čtyřmi dalšími týmy, takže stále žijeme v představě, že "jdeme v davu". Tak nějak jsem to i popsala do telefonu Svenovi cestou na osmičku. Ve skutečnosti jsme se právě dostali do těsného vedení před Upadlmitelefon, ale to jsme ještě nevěděli.

Než si ostatní stihnou odskočit, vidím že prý na to jdeme dobře. Zakroužkovali jsme zbylá písmena a prý máme hledat v konkávním rohu. V konkávním rohu čeho? Všech tady těch útvarů na papíře? Vybrat písmena v konkávních rozích? Byla bych schopná se do toho pustit, nebýt jiných, kteří se nenechali nachytat a hned ten tvar našli v mapě. Petr nás tam odvedl pohodovou pěknou cestou, akorát najednou koukám, že mám svetr plný kudlibabek. Kde jsme k tomu přišli?

Vrcholová kniha nám potvrzuje, že jsme opravdu první. Ale nejlepší na tomto stanovišti bylo to, že za námi přišlo rozkošné černé koťátko. Bylo přítulné, skákalo nám po batozích, předlo mi v náruči, pak odbíhalo do lesa a zase se vracelo. Navrhovala jsem vzít ho s sebou, ale u zbytku týmu to neprošlo.

Místo aby se zabývali důležitou otázkou co s koťátkem, řekli, že jdeme na kótu 428,8. Tak jsme šli. Koťátko se prý pak kamarádilo i s jinými týmy.

Postávali jsme kolem vysokého pařezu, na který jsme si položili šifru, a počítali rybám zuby. Prostředí nám asociuje Fish Fillets, až na to, že rybičky míří do garáží místo pryč. Návod byl jasný, takže jsme rybičky posráželi a zaparkovali, jen nám chvíli trvalo, než jsme upřesnili, která s kterou se opravdu srazí - to jsme pak dolaďovali podle textu, úplně jasné to nebylo. Jediná věc, která byla jistá od začátku, byl začátek zprávy - SZ (což spolu s návodnou otázkou orgů u rybníčku "co přesně vám řekly slabé ryby" nepovažuji za šťastné, rybníček se na severozápadu k prozkoumání přímo nabízel. Ale je dobře, že to orgové kontrolovali aspoň takhle). Dál nám vycházelo s trochou fantazie cosi jako "slané ryby...", po dalších úpravách konečně i "SZ slabé ryby znaly přesně". Označujeme slabé ryby, čteno shora nic nedávají, od prvně sežraných se mi zdá že to začíná na DU a ze zbytku se dá poskládat BY U RYBNÍKA, což pak Tom letmo přeměřil že by to tak podle pořadí sežrání určitě vyšlo, a tak jsme k tomu rybníku konečně vyrazili.

Ještě před tím se k nám přiblížila abpopa nebo MUPY MUP, viděli jsme je svítit opodál. To bylo naposledy, kdy jsme ve svých patách viděli konkurenty, ale báli jsme se jich celý zbytek cesty.

Ajaj, čtverečky. Ty nás tuhle předloni pěkně potrápily. Ale mají pěkný pravidelný okraj a Tom sotva je uviděl, navrhl všechno přebarvit podle šachovnice. Vypadá to dobře.

Obvykle když nám vychází ze šifry začátek povědomého názvu z okolí, pokoušíme se tam rovnou napasovat ten název, jako teba u Karáskova náměstí. Tohle byla naopak situace, kdy to hned vypadalo na Hornek a dolušťovali jsme to s pocitem, jestli opravdu to musí být ten Hornek a nešlo by usmlouvat něco jiného. Hornek je sice blizoučko, ale o sto padesát metrů výš a musí se tam jít oklikou. Ale to nevadí, aspoň jsme se zase pěkně zahřáli.

Vyhlídku sice kluci trochu hledali, ale to mají z toho, že se tam vydali ze značky přímo a ne po té vzdálenější žluté odbočce. Takže bludiště. Má to 26 sloupců. Návrhy hledat cestu procházející všemi klíči ignorujeme a na nejkratší trase čteme, že zpráva má 50 znaků. A kolik má bludiště řádků? Kdo by to byl řekl, také 50. Dalibor počítá shora, my s Alčou zespodu a Tom s Petrem zatím hledají výsledek v mapě.

Ze silnice odbočovala pěšina přesně v místě, kde jsme se chtěli vydat doprava k okraji lomu. Teda ne že já bych se chtěla někam vydávat, nebo že bych měla nějak extra tušení, kde jsme, pro mě je trochu záhada, že jsme tam pak rovnou narazili na stan se spícími organizátory, ale hlavně Petr pořád sledoval cestu a tak jsme tam došli s jistotou.

Šifra s chaotickými útvary pak byla celkem jasná. V trojicích obrázky směřují od nejsvětlejšího k nejtmavšímu a i v té tmě mi připadá, že tam chybí černá. A to nebude náhoda. Čtvrté útvary dokreslujeme od oka (kde tvoří jasný domeček nebo rozcestník) a také podle pravítka. Zdá se, že máme ve výsledku šipku, která na mapě není. Zato je na mapě v těch místech vyhlídka. Wow, tak jdeme pro poslední šifru!

Když jsme se blížili k vyhlídce pod vysílačem, vidíme před sebou pár čelovek.

"Že by tým?" Znejistěli jsme.

"Ne ne, to budou orgové..." Kde by se tu vzal tým? U mapových značek s námi nikdo nebyl a k vyhlídce jsme šli přímou cestou.

"To je fakt tým," poznali jsme, když jsme se přiblížili. Tušili jsme, že Zlí lidé tu hledají něco jiného než my, ale stejně nám spadl kámen ze srdce, když přiznali, že pátrají teprve po sedmičce.

Posadili jsme se s šifrou ke vzdálenější bráně, tam foukalo, tak jsme se přesunuli do lesa, koukali jsme do papíru maximálně tak s nápady na morseovku ve slabikách, která pochopitelně nemohla vyjít. A říkala jsem si - tak, a je to tady, nevíme co s tím. Pouliční lampy prosvítající skrz stromy mi pořád připomínaly čelovky dalších týmů, které tu musí být co nevidět. Po chvilce ale Tom řekl, že když čte jen sem tam nějakou slabiku, vychází že musíme být opravdu dobří. Sborově jsme dočetli zbytek zprávy a ani nevím jak, za chvíli jsme stáli v předsíni cíle.

Pak už se všechno zklidnilo, osahali jsme písmenka, poznali Lucembursko, redaktorka se ptala, jaké máme plány do budoucna, na což jsem nad ránem těžko hledala odpověď, do dvou hodin přišli téměř současně And all that jazz a Svobodní bednáři a přibývali další a dlaší... Dokončilo pěkných 17 týmů.

Tak jsme vyhráli. Připadá mi to tak v pořádku a zároveň to vůbec nechápu. Jdu kolem zvonící budky, tak zvednu sluchátko, Alča rozmontovala čelovku a připojila k ní drátek, Petr řekne že prase a zelí je vepřo knedlo zelo, pak Alča rozstříhala krychli a koukali jsme do ní - co s ní taky jiného. Barva nebe bude asi modrá, bez mapy bychom daleko nedošli, takže vojenský objekt s konkávním rohem tam taky vidíme. Muškětýři, roční období, neděle v balóně a půl tuctu vypadají na postupku, na rybičky jsme dostali s předstihem návod, pak jsme si akorát všimli, že okraje černobílé mřížky jsou pravidelné a že bludiště má 26 sloupců, Dalibor jede shora a my zdola. Šedá, tmavší šedá a jedna ještě tmavší... pročpak tu není nic černého? A pak, když čte Tom sem tam slabiku ve čtrnácté šifře, říká nám to že jsme opravdu dobří... a já nechápu jakto, vždyť zvednout sluchátko a spočítat sloupce není žádná naše specialita... Letos jsme v šifrovacích hrách nebyli tak aktivní jako loni, ale výsledky jsou stejně neuvěřitelné. Zúčastnila jsem se šesti her, z nichž čtyři jsme vyhráli (Tmou, Matrix, Svíčky, Lamí stezkou) a na zbylých dvou jsme skončili druzí (Bedna, Sendvič). Všem Prahorám za to děkuji.

Tmou 9 byla znatelně jednodušší než v minulých letech. Pěší přesuny příjemné, šifry originální, jednoduše jasné, bez chyb, nějakých překombinovaností či desítek rovnocenných možností. Zneklidňovalo nás jen to, že stejně snadné to mají i ostatní. Ale jak říkal Dalibor, zaseknout se je možné na čemkoliv a může to potkat kdekoho. A teď, pár dní po hře, kdy začíná mrznout a dokonce ojediněle sněžit, nezbývá než opakovat, že počasí vyšlo úplně dokonale.

Petr jako navigátor byl k nezaplacení. Vedl nás rychle a rozhodně a když se nějaká cesta zdála být divná nebo nejistá, bez zbytečných pokusů "to pak nějak stočit" jsme se brzy vraceli a vydali se jinou, lepší cestou. Jinak je zajímavé, že jsme se v týmu vlastně ani moc nestihli seznámit, a přesto nám to spolu fungovalo, bylo to fajn.

Taky se mi moc líbilo cílové shromaždiště, ráda se po hře bavím s ostatními. A to nejlepší nakonec: poprvé, po své dvanácté vyhrané šifrovací hře, jsem dostala DÁMSKÉ TRIČKO! Děkuji ;o)