Tmou X: Prahory

Redaktorský trouba z Novy označil velodrom za boxerskou arénu šprtů s naleštěnými brýlemi, ale to bych nebrala vážně, prostě se snažil být originální. Mně se zahájení líbilo, působilo dobře motivačně, až na to, že od zadní tribuny nebylo skoro nic slyšet. Jako účastník jsem určitě pro Tmou open, dokud jsou počty týmů únosné. Na Bedně už týmy nepřibývají. Je fakt, že Tmou si pořád dělá reklamu, ale nekonečné množství nočních bláznů v republice nemáme a já se na hře ráda potkám s kýmkoliv, kdo si ji chce zahrát. Z organizátorského pohledu si to netroufám posoudit.

Kapitulační obálku jsme zahodili do nejhlubší kapsy, Honzovi se zalíbila průkazka týmu a předem si zamlouval, že si ji po hře nechá. Když jsme na place odšaškovali coby vítězové některého z předchozích ročníků (Alča navíc dostala jako jediná dvojnásobná vítězka čestný úkol číst slib), vrátili jsme se ke své vlajce a pustili se do luštění indicií. Na klíčové Mko s vojáky v bludišti jsme nepřišli, ale ze spousty jiných hesel jsme přes indicie "pes", "hrad", "dívka, holka" a hlavně "žebro" dostali "kost". Tu dívku jsme měli špatně, mysleli jsme to jakože nějaká holka je fakt kost (jakože pěkná), ve skutečnosti tam měla být tuším "žena" jako vzor ženského podstatného jména, ale to je jedno. Tou dobou už velodrom jako první opustily Pralinky zvlášť. Následovali jsme je až po nějakých dvaceti minutách a gratulovali si, jak jsme se pěkně vyhnuli davu.

Zatímco jsme šli s Daliborem pro šifru, ostatní si vyhlédli k luštění nekrytou a tím pádem prázdnou zahrádku blízké hotelové restaurace, slabě osvetlenou přes její okna. Puzzle jsme měli na stole poskládané co nevidět, ale ať jsme do toho brejlili jak jsme chtěli, žádné vrstvy nám z toho nevystupovaly. Tak jsme začali vybírat písmenka podle vzájemné polohy jejich modrých a červených složek, ale to se nám taky moc nedařilo. Poprchálvalo a nezdálo se, že to za minutu dáme, tak jsme se šli schovat do non-stopu Peklo. Paní barmanka byla moc ochotná a příjemná, půjčila nám pátou židli a už se chystala od nás posbírat objednávky, když se Dalibor na puzzle podíval pod jiným světlem a na první pohled z něj přečetl "Denisovy sady obelisk". Tak jsme se zase pobalili, Honza dal paní aspoň spropitné za ochotu a varovali jsme ji, že podobných existencí sem dnes asi přijde víc.

Letos jsme obzvlášť pečlivě dodržovali ochrannou zónu kolem stanovišť a plánek s puntíky jsme si odnesli do pasáží Velkého Špalíčku. Ještě před tím jsme zaslechli údiv kluka vydávajícího šifru: "Tak to je haluz! Čtyřista padesát týmů a z celýho startovního pole sem dojdou zrovna dva, který jsou v seznamu u sebe."

Fajn, takže Pralinky už tu byly a jinak asi zatím nikdo, všechno je v pořádku. Zaregistrovali jsme různou velikost puntíků a napadlo nás v první vlně sesbírat jen některé z nich, ale pak jsme si řekli, že se třeba budou hodit všechny a rozdělili jsme si je. Já jsem dostala dva na Moraváku: přibližně u vojáka a přibližně u kašny. Vyfotila jsem na těch místech dva plakáty na protilehlých zastávkách jedničky a už už se vracela na základnu, když jsem si všimla, že obě mřížky ve foťáku jsou stejné. Šla jsem teda najít ještě jednu jinou. To byla záludnost. Údaje pro pořadí mřížky jsme zatím ignorovali s tím, že až budeme pohromadě, tak si je přerozdělíme, ať každý z nás neobíhá celé Brno. Alči jsme to nikdo neřekli, tak si rovnou svoje údaje i obešla a díky tomu jsme zjistili, že jí vyšlo šest u šestého největšího puntíku. Tak jsme se spolehli na to, že pořadí určíme i bez dalšího obíhání, i když nám připadalo nešikovné, že ho orgové zadávají dvěma způsoby.

Se šesti ze sedmi mřížek jsme se sešli na lékařské fakultě, postupně jsme s Daliborem doladili princip množení čtverečků. Lexa pro pořádek přinesl i tu sedmou mřížku od IBC, ale v té době už jsme konstruovali výslednou mřížku a četli text. Ne že bychom to řešili nějak bleskově, ale mám pocit, že jsme se zbytečně nezdržovali a asi jsme si oproti ostatním i docela pomohli.

Pro šifru šel jen Honza, počkali jsme na něj na Mendláku a on se k nám vrátil s perfektní zprávou, že jsme první. Na stanovišti prý hrála dost divná hudba. Se šifrou jsme neměli žádné problémy, vypadala jako hymna nějakého zuřivého týmu. Prvně jsme hledali shodná slova, brzy i písmena, každý jednu sloku a vyšla z toho ulice Kamenná. Tam se zase proběhl Lexa. Text hymny jsem tak ocenila až doma.

"Můžu pro vás něco udělat?" ptala se vrátná z Morendy, když si všimla, že jí sedíme na schodišti. "Nejvíc byste nám pomohla, kdybyste nás tady nechala," řekli jsme jí v obavě, že nás jde vyhodit, ale zase to byla hrozně milá paní a když pak odcházela domů, ještě se přeptala, jestli jsme už našli tu ubytovnu. Vystětlili jsme jí, že v žádné ubytovně spát nechceme, my totiž vlastně vůbec spát nechceme, a paní nám popřála hodně štěstí.

Rozhovor orgů, účastníků a metaorgů se nám hrozně líbil. Perfektní bylo už to, že jsme dostali čtyři zadání a tím pádem se všichni zapojili, nebo přesněji řečeno každý z nás spontánně vyluštil jednu z těch pěti šifer - Alča opakující se věty, Dalibor přebytečné mezery, Honza rozvíjející se kód, Lexa popis cesty do Bosonoh a já slova začínající na iniciálu orga. Samozřejmě jsme si s tím vzájemně i pomáhali, ale všech těch pět věcí jsme řešili paralelně. Přesto nám zabraly víc než hodinu čistého času.

Nejdřív jsme šli ke škole, sice je trochu daleko od tramvaje, ale připadala nám jako vhodná budova. Až na to, že od dob, kdy jsem do ní chodila, ji natřeli na zeleno. Nic jsme tam pochopitelně nenašli a cestou k Tatranu jsme pak doufali, že už jdeme správně a že tou velkou šedou budovou orgové záludně nemysleli některý z okolních paneláků.

Film jsme si perfektně užívali. Byli jsme v hale sami a tak jsme se o scénách mohli bavit nahlas. Odrazili jsme se od Černé Hory a pak už jsme se jen smáli, co orgové na týmovkách vyváděli. Čísla dole vypadala jako bychom podle nich měli něco posouvat, spočítali jsme písmena v barvách a bylo to jasný.

U kostela na nás kdosi vykoukl z auta, jestli prý něco hledáme, a dal nám přesýpací bludiště. Princip nám byl díky zmenšujícím se logům a začátku "Osto..." jasný, ale metodou tužka-guma jsme vždycky udělali nějakou chybu a přestalo to vycházet. Kluci si zase vystříhali z papíru písmenka a posouvali jimi za doprovodu hlášek:

"To nevychází, dej to zpátky."

"A jak mám vědět odkud se to sesypalo?"

"Nedýchej!!!"

S lítostí jsme sledovali autobusy odjíždějící přímo od nás do Ostopovic, které jsme podle pravidel nesměli použít, a říkali jsme si, že jestli nám z toho po hodině přesýpání vyjde (od začátku zřejmý) ostopovický kostel, tak se na to luštění příště můžeme vybodnout. Na další pokus už ale vyšly i zbytky mostu a Dalibor z posledních písmen vyscrabblil 650 m JJZ od kostela, což vypadalo věrohodně, tak jsme tam nějakou zkratkou vyrazili. No zkratkou... byla to slepá ulice ústící v zarostlou pěšinku, která brzy skončila a ze které jsme pak byli rádi, že jsme se vůbec probojovali na původní silnici. Takže asi tak.

Předem píšu, že je mi líto, jak se tohle stanoviště pokazilo. To, že nenápadná průkazka, kterou máme celou dobu u sebe, skrývá šifru, mi připadá v principu jako dobrý vtip. Nikdo asi nechtěl, aby týmy marně luštily mapu, takže je škoda, že jsme všichni nedostali nálepku viditelně. Nechat za sebou řadu supertýmů kvůli něčemu takhle hloupému mě ani netěší. My jsme teda ke stanu přišli jako první. Nějak nám nedošlo, že by šifru měl vyzvedávat jen jeden z nás, když jsme tam zřejmě žádnou zácpu nezpůsobovali, takže jsme předání viděli zhruba všichni. Hlídač si vzal průkazku do stanu a protože si ji Honza celou hru hlídal, hned se o ni hlásil, aby nám ji vrátili. Chvíli to ale ještě trvalo, mezi tím se hlídači dokonce ptali po kartě týmu (ten papír, do kterého jsme si mohli psát časy) a pak nám průkazku vrátili se dvěma mapami.

Neměli jsme tedy problémy si všimnout, že je s kartičkou něco v nepořádku. Mysleli jsme si, že nám ji možná vyměnili za tu s nálepkou, každopádně rozbít ji kluci stihli dřív, než jsem si zalepila paty a přezula ponožky. Lexa Honzovi škodolibě připomněl, že si tu průkazku po hře klidně může nechat.

Hráz rybníka jsme nejdřív trochu přešli, odrazek jsme si všimli teprve když jsme se k ní vraceli. Projevili jsme patřičnou trpělivost a nejdřív jsme v textu našli všechny skrývačky, než jsme se vydali dál. Nebo to bylo spíš tím, že nám nedocházelo, že máme jít na tu zvířátkovou trasu? Nebo tím, že se nám skvěle sedělo na Daliborově celtě? Každopádně nakonec jsme se zvedli a zvířátka zapisovali rovnou podle "máme/nemáme". U první vši jsme si nebyli jistí, jestli je to veš nebo blecha, a u druhé vši nám bylo "naprosto jasné", že je to ta druhá z nich, dokonce jsme si vsugerovali, že má víc nožiček než ta první. Po prvním zděšení, do jaké díry se to máme plazit, jsme byli úplně nadšení z tunelu, ve kterém jsme zatím nikdy nebyli. Pak už jsme zvířata v textu jenom pospojovali, vyšlo něco jako LOM 10 s hodně šišatou nulou, načež jsme konečně uplatnili i poslední pravidlo o řazení zvířat a prohlásili to za LOM 12.

Cestou k očekávanému stanovišti jsme u cesty míjeli tak výrazné kořeny (snad i se smrkem), že jsme je museli zkontrolovat, a bylo to tam. Od lomu nás půlka týmu táhla nejmíň půl kilometru daleko, že tam bude čekárna - bouda a bude se nám tam líp luštit. No nevím, jestli jsme to s tím vzdalováním od stanoviště trochu nepřehnali. Každopádně zastávka ani nic jiného krytého na místě nebylo, naopak jsme tím vtipně vycouvali z krytých míst vzrostlého lesa. Jediné štěstí aktivní sekce týmu bylo to, že hra tamtudy pak pokračovala, takže jsme si aspoň nezašli. Nad mapou jsme dost kroutili hlavou, zvlášť ta přehrada nám nešla do hlavy, ale když jsme si všimli, že s realitou sedí kromě levého horního rohu i pravý horní roh, Alča je složila dohromady a křížek v kolečku nám připadal jako dostatečně pěkné stanoviště.

Doplnit slova láSka, jeLen, kilT, Petr atd. podle obrázků nebyl problém, tím jsme získali řetězec SLTPSLČRS a mohli s ním vesele zkoušet všelijaká kouzla. Zejména by se hodilo k tomu něco přičíst, protože jsou to písmena celkem nepoužitelná. Kdo ví, jak dlouho bychom tam s písmeny ještě čarovali, kdyby Lexovi z nějaké záhadné operace nevyšlo první písmeno V. "Jako že by z toho vznikla láVka?" zeptala jsem se a Dalibor rovnou přečetl celý text. Chvíli jsme přemýšleli, jestli je v té záměně písmen nějaký systém, ale pak jsme si řekli, že je to fuk, hlavní je, že víme kam jít.

Za zkrácenou verzi dvanácté šifry jsme byli moc rádi, obíhání výroků pochybné vypovídací hodnoty by byl akorát vopruz a z orienťáků a podobných terénních stanovišť na hrách nejsem nadšená, nebaví mě. Vždycky to znamená, že jeden chudák klepe kosu při hlídání batohů a minimálně jeden jiný vyfasuje těžko nalezitelné stanoviště, plácá se kolem něj a ostatní na něj čekají nebo za ním vyráží na pomoc. V průběhu i poté následuje pracné postupné sumírování informací a luštění obvykle neelegantní šifry. Věřím, že se najdou hráči, kterým se to naopak líbí, ale nás informace o vynechání obíhačky hodně potěšila. Marně jsme se snažili schovat před deštěm, četli jsme dlouhý seznam výroků a nakonec jsme usoudili, že to asi nemůže být nic jiného než kaple svatého Peregrina. Zajímavé je, že se vždycky rozpršelo, když jsme se zastavili k luštění.

Byla ještě tma, ale kapli jsme našli docela snadno, snad jen jednou jsme se vraceli ze špatného směru. Protože už deset stanovišť vedeme a jiné týmy jsme viděli naposledy v centru Brna, neodolali jsme a usadili se na špalky vzdálené rozhodně méně než sto metrů od kapličky. Byly pohodlné a uspávající. Složila jsem puntíkovaný osmistěn (nevím koho napadlo, že by se hodil právě osmistěn) a pak i když se po mně něco chtělo nebo se mi něco nabízelo, měla jsem pocit, že nejlepší co můžu udělat je dát si minutu pauzu a zavřít oči.

Pak už si pamatuju jen to, že se děcka o něčem bavili a já jsem zjistila, že nevím o čem mluví a netuším, co říkali před tím. Probrala jsem se, oblékla, rozednilo se a přišel maník s batohem. Byla jsem pořádně zmatená a chvíli mi trvalo, než mi došlo, že to je další tým. Dohnali nás.

Rázem pro nás skončil skvěle zábavný výlet a začal závod s Ústředním topením. Luštili jsme odteď hodně rychle, jenže oni taky. Konečně jsem v nepuntíkovaných šedých symbolech objevila čtveřice a po dohadování, že to takhle rozhodně nepůjde, jsme slepili čtyřstěny a připlácli je na osmistěn. Dál už to byla hračka, stačilo vyzkoušet pár možností plynoucích z různého pořadí menšenců a menšitelů a tří písmen na stěně nového čtyřstěnu a dostali jsme Kozí horu, o které jsme stejně byli od začátku přesvědčení, že to tam povede. Ze šifry moc nadšená nejsem, připadá mi, že chybí vodítko k tomu, kolikatistěnné útvary je potřeba na začátku skládat, černé spojovací znaky se pletly s plusky a mínusky a na slepovaných stěnách bylo stejné "O" jako v Tmou. Jinak byla pěkná. Ale myslím si, že hulí. Na týmovkách. Orgové.

Než jsme odešli, prošel kolem pán se psem a hned se ptal, jak se nám daří. Řekli jsme, že dobře. Prý mu hned bylo jasné, že nejsme turisti, když je sedm ráno. Včera slyšel o Tmou v Jihomoravském večerníku a uvažoval, kudy to asi kolem Brna povede. Poradil nám cestu do Želešic, tak jsme mu řekli, že jestli nás večer ještě uvidí v televizi, tak je to i jeho zásluha. Úplně jsme si na to už nevěřili, ale Ústřední topení ještě luštilo v lesíku pod celtou, takže nic nebylo ztraceno.

Nenašli jsme očekávaný přechod přes potok a museli jsme se hodně vracet. Do kopce jsme si každý šli svojí cestou a svojí rychlostí, však se neztratíme. Na vrchol jsme dorazili prakticky jednotlivě. Dalibor postavil perfektní přístřešek z celty. Zrovna se zase víc rozpršelo a nervozita v týmu stoupala, zvlášť když se tu, dřív než jsme čekali, objevilo Ústřední topení. Třináctka je zjevně nezdržela tak jako nás. A taky se vsadím, že jim přesun trval kratší dobu než naši víc než hodinu. Pustila jsem se do luštění kostky a jak se postupně zapojovali další, málem jsme se o ni poprali: "Ukaž?" "Půjč mi to!" "Můžu se taky kouknout?" "Už mi to konečně nechte!". Lexu napadlo, že 27 mínus logo je dvacet šest, a pak jsme do toho na čtvrtý pokus tu abecedu s Alčou nějak napsaly, abychom se vyhnuly málo divným písmenům. Dalibor z luštění nic neměl, protože musel celou dobu držet jeden roh celty. Byli jsme nervózní, ale díky ohromné sehranosti to nevadilo. Škoda, že jsme si tu kostku nemohli i složit.

Ani směrem k patnáctému stanovišti jsme nešli nejefektivněji, na druhou stranu jsme aspoň neztráceli čas debatováním o nejlepší cestě a rychle jsme se rozhodovali. Když jsme se neshodli, tak jsme se zase rozdělili. K moravanskému kostelu jsme tak přicházeli ve dvou skupinkách - ta první sotva stačila vyzvednout šifru, když jsme dorazili my druzí s Ústředním topením v zádech (byli opravdu jen pár desítek metrů za námi). Už nám bylo celkem jedno, jestli a jak prší. Odešli jsme se šifrou blíž k Brnu a když jsme hned nenarazili na kryté místo k luštění, zastavili jsme se málem v silnici, že to vyřešíme vestoje. Tmou a zelená-bílá-zelená. Tmou X. Zelená-bílá-zelená je buď X, nebo deset. Pak se tam vyskytuje ještě modrá a žlutá. Zelená je modrá a žlutá. Dalibora hned napadá Braillovo písmo. Nemůžeme ho ale u sebe nikdo najít. Alena umí Braillem jen A, L, E a N, díky tomu jsme zjistili, že dva jednoduché symboly ve zprávě by mohly být "A". Ještě by to chtělo ověřit, ještli X vypadá jako dvě tečky-nic-dvě tečky. Bleskově. Voláme dokonce příteli na telefonu, a říkáme si, že to by byl teda gól, nechat se předběhnout kvůli tomu, že si nikdo z nás nevzal manuál. Dalibor konečně v batohu objevil Braillovo písmo. X přesně sedí. Takže jedeme: Z, S... "Základní škola?"...A, R, M... "Marťo, není tady v Bohunicích Arménská?" "Jo jo, je. Takže další musí být E" "To nehledej, kolik tady asi bude zákadních škol na ARM? Spočítej písmena. Sedí to? Sedí. Tak jdem."

Šli jsme a běželi po dlouhé rovné asfaltce z Moravan do Bohunic. Kluci napřed, my s Alčou pomaleji. Pořád jsem se ohlížela, kdy se za námi objeví Topení. Pak jsme s Alčou zabloudily ke špatnému vchodu do školy a než jsme ji celou obkroužily a odložily si, vcházely jsme do tělocvičny právě ve chvíli, kdy kluci oznámili správné cílové heslo. Taky mohli pár vteřin počkat, abychom si to užili všichni.

Byli jsme mokří, takže se nám nová trička docela hodila. Ústřední topení dokončilo hru asi dvacet minut po nás. Pak jsme se sušili, sprchovali a veselili. Ze 442 týmů už Tmou zvládly jen dva další - nejdřív do tělocvičny dorazila Tykadla. Pak tam hodinu sklesle posedávali na zemi (přišla jsem je povzbudit, ale tvářili se tak kysele, že jsem nevěděla, jestli mi každou chvíli řeknou "díky" nebo "běž do háje") a nechali se předběhnout Pralinkami zvlášť, ale nakonec se i oni zmobilizovali a přišli na heslo. Paráda. Takže jsme čtyři, samé známé firmy.

No jsme s tím trapní a jak píšou Mupy Mup!, výsledkově v posledních letech naprosto stagnujeme. Ale o co je pro nás míň překvapivé vítězství na jedné hře, o to upřímnější je můj obrovský údiv nad tím, že takhle fungujeme trvale. Letos jsme šli jako tým na čtyři hry: Matrix, Bednu, Svíčky i Tmou jsme vyhráli. Příjemným zpestřením pro nás byly posily z Haluz org., Proudových krtků, Chlýftýmu nebo abpopy. Těžko říct, co ještě můžeme chtít víc. Pokud jde o výsledky, asi už nic. Prahory bychom klidně mohli rozprodat. Ale vsadím se, že před příští hrou se zase budeme těšit, až se sejdeme, až potkáme všechny podobně střelené kamarády a užijeme si všechno, co na nás orgové nachystali. Právě orgům bych na závěr chtěla hrozně poděkovat za všechnu práci a skvělou motivaci. Bez vás by žádné Prahory ani nevznikly :)