Tmou 11: abpopa

Dalibor Šmíd by se slušně uživil jako bookmaker. Lexa před hrou filozofoval o tom, kdo letos vyhraje, když jako Prahory neobhajujeme, a Dalibor za favority označil Chlýftým rypák, Pralinky zvlášť, Ústřední topení a abpopu. A přesně tyto čtyři týmy se celou hru pohybovaly v čele. Jen různě permutovaly. Pravda, ne všechny z možných 24 permutací nastaly. My jsme například byli převážně ti čtvrtí nebo třetí a Chlýftým pořád vedl. Ale nebýt toho, že jsme byli v závěru hry tak zabrždění a nechali se o minutu předběhnout Tučňákem s tučňákem, byla by hra takhle i skončila, a to přesně v tom pořadí, jaké Dalibor napsal.

Tohle je poprvé, co jsem šla na pořádnou hru s abpopou. Kluci jsou milí. Je to zvláštní tým. Rychlost chůze osciluje mezi třemi a šesti kilometry v hodině s klesající tendencí v čase. Někdy jsou vteřinu po doluštění šifry připraveni vyrazit a jindy to ještě čtvrthodinu trvá. Před startem zmatkovali tak, že jsme se málem nedokázali sejít a stihnout start. Na druhém stanovišti dobíhali tramvaj, ale na desátém nelitovali času na druhý čtvrthodinový výlet ke studánce. Každopádně jsou hodně šikovní. A kde jsem se u nich vzala já? Osud člověka v životě někdy zavane do nečekaných míst... Jinak další dvě Prahory startují za Šavli, Tom pořádá, Dalibor má miminko a testoval.

Příjemný start, po dlouhé době zase v budově. Byl to ten klasický typ šifry, na které se tým může snadno placatit celé hodiny, i když není těžká. Hymna ze tříd nebyla slyšet, tak jsme si ji ve třetím patře před informatikou svorně zazpívali do tušeného rytmu za dveřmi. Pak začal sympatický mumraj. Ahoj tady a ahoj támhle. Legrační přednášky. Čau, jak se vede? Puntíky s jasnými dvojicemi a chemické puntíky kde nevím vo co go. Ahoj, hodně štěstí! Ve výtvarce všichni převrací židle a pod stoly ani za tabulí nikde nic. V narvané jazykovce sedí studenti na židlích a poslouchají; jako bych vešla do jiného světa. Honza spojuje dvojice puntíků a já koukám na ty černobílé na oknech, když už od Svíček umím to Braillovo písmo. S Martinem jsme dokončili mapu černobílých puntíků a z Braillova písma skutečně vyšel "komisař". 17:45. Vintrovi kupodivu tvrdí, že to není správně. Takže ve škole není jedno heslo zapsané několika způsoby, ale budou to asociace. Martin hned prosazuje Rexe a navrhuje taky, že další indicie k Rexovi by mohla být "král". Souvislost mi uniká. Ale přání je otcem myšlenky a ve spojnicích něco jako KR... vychází. Což je dost zvláštní, když tam ve skutečnosti měl vyjít tyranosaurus. Ale to už je jedno. Po vypršení časového limitu, tedy v 18:00, zadáváme "Rex" a je to správně. Dokonce jsme první, což nám ale nikdo neřekl.

Trvá nám celou věčnost, než se vymotáme ze školy. Když Honza těsně po odchodu ze školy zapnul GPSku pro záznam trasy, bylo už 18:25. Martin s Halíkem šli napřed. Na dvojce našli strašně dlouhý nepříjemný text. Když jsme je dohnali, první asociace s parkem beze jména směřuje k Sadům národního odboje a do Troubska. Pro Brňáky naštěstí není problém trasu Pepy a Franty fixkou na mapě vysledovat. Přejmenování nekterých ulic je vtipné. Dvacet minut. V dálce se mihly jiné týmy, značně rychlejší než my.

Doběhli jsme tramvaj, na kterou už čekalo Ústřední topení. Letos máme na dopravu hrozné štěstí. Sice je to prakticky k ničemu, protože taková včas jedoucí šalina ušetří třeba dvě minuty času, ale psychologicky to dělá dobrý dojem (na nás) a můžeme tím pěkně popíchnout ty druhé, kteří už na zastávce pár minut čekali. Horší bylo dohledávání trojky. Vystoupili jsme s Topením z tramvaje a šli každý bloudit do jiných ulic. Popis "vrátit se na křižovatku, prohledat okolí a na východním konci ulice najít sochu" je dost vágní. Na kterou křižovatku se vrátit? Na nejbližší nebo velkou? Na východním konci které ulice hledat? Žádná okolní ulice na východ nevede a máme-li vybírat ze všech, "okolí" je dost volný pojem. Zeleně je v té oblasti taky spousta. K čemu tam vůbec bylo to vracení na křižovatku - tam a zpátky?

Ústřednímu topení dalo hledání zjevně taky trochu zabrat, protože trojku nakonec našli ve stejnou chvíli jako my. Otočili jsme na minulém stanovišti papír? Halík potvrdil že jo a že tam nic není. Kluci to zkontrolovali a fakt tam nic není. Haha. Takže to upozornění na "druhou stranu" se bude asi týkat čtyřky. Což se nám na čtyřce potvrdilo a tak jsme po hře chvíli nechápali, co lidi mají s tím otáčením papíru. Jako organizátorský vtípek se mi to líbí, otočení zadání je vtipný prvek, ale hledat řešení na východním konci některé z okolních ulic už je vtipné o něco míň. Ta řešení na přední a zadní straně rozhodně nebyla stejně kvalitní. Škoda. Ale pohoda - našli jsme. Jo a ke třetí šifře: ta byla jednoduchá, kluci to měli hotové dřív, než mě k sobě telefonem odnavigovali (jak jsme se při hledání trojky rozprchli). Hádali jsme jen tak pro zábavu svoje pořadí a svezli jsme se jednu zastávku busem, když zrovna jel.

Cestou k bazénu se míjíme s Pralinkami zvlášť a sedí tam i Topení. Kdo všechno je ještě před nimi? S pastou jsme neměli žádné problémy. Našli jsme alfu, vyluštili, našli betu a gamu a taky vyluštili, celkem hned. Líbí se mi to využití obalu. Přibližně z toho vyšla lávka přes železnici na Lesné.

Od bazénu jsme vylezli přímo nahoru přes Planýrku. Až tudy půjde stý tým, to bude teprve to správný bahno. Nahoře zrovna jela tramvaj, tak jsme ji doběhli a popojeli. Zase se zdravíme s Ústředním topením, které přišlo na lávku minutku před námi, a jdeme si vyzvednout jedno barevné a čtyři černobílá zadání. Orienťácká mapa. Tak tady zjevně Topení nepředběhneme.

Čekali jsme klasický vopruz. Ale jednoduchý orienťák, který využívá hezkou brněnskou čtvrť, i rébusy byly moc fajn. Přesně jak píšou Přizdisráči, je to první orienťák, který jsem si na šifrovačce užila. U lávky jsme si počkali na autobus, mezitím jsme si překreslili a rozdělili kontroly a v Divišově čtvrti už to pak byla hračka - každý hned věděl, co s tím. Nad příslovími jsme se dobře bavili, dokonce jsme obětovali i trochu času, abychom se z jejich rozpoznávání navzájem vyzkoušeli.

Potkali jsme tu (krom Topení a Pralinek) i Chlýftým rypák. Předběhli nás na dvojce, kterou vyřešili otočením papíru za deset vteřin a definitivně se tak ujali vedení. Před nimi už nikdo není a tak jsem celá na větvi z toho, jak Daliborův odhad funguje.

Zase jednou máme štěstí na dopravu, doběhli jsme autobus, na který už čekaly Pralinky, a svezli jsme se společně ke Kociánce. Za chvíli přišlo nahoru i Topení. Našli jsme krásné luštící místo u stolu, seděli jsme si hezky na lavicích. A na vedení. Jinak si nedovedu vysvětlit, proč nám tak dlouho trvalo, než jsme objevili, že každá čtveřice obsahuje všechny čtyři znaky. To bylo pořád, že ty útvary tady dělají nějaký shluky. A pak velký objev - že v celé šifře je stejný počet všech tvarů. A pak další velký objev - dokonce na každém řádku je stejný počet všech tvarů. Až pak došlo i na čtveřice a kolik jich je? 4*3*2. A je to jasný jako facka.

¨ S Pralinkami a Topením se zatím přetahujeme spíše na přesunech a v bludišti se s nimi zase setkáváme. Síba má hypotézu, že Topení se šlo utopit do jižního rybníka.

Zase nejsme zrovna dvakrát bystří. Překreslujeme důkladně mapu všech zdí a ono je to k ničemu, stačí přečíst úhlopříčky. Začalo pršet, zmoknul mi papír. Dál se pohybujeme se čtyřmi deštníky a jednou goráčovkou. S počasím nemáme problémy, jen je nepohodlné a únavné.

Zase potkáváme ty s lucerničkou. Kreslíme do vrcholové knihy čtvrtý obrázek. Byla to krásná šifra, která originálně využívá něco notoricky známého. Jak píše Honza na fóru, ještě že mě kluci měli s sebou. Zatímco graf vypadal jako jasný rodokmen, hoši informatici v tom viděli černobílé stromy a určitě to mělo potenciál na celou řadu zajímavých, nikam nevedoucích postupů. A pak byli ještě hotoví z toho, že "my" jsme vlastně žena.

Honza: Moc pěkná šifra. Líbilo se mi, jak do sebe nakonec všechno zapadlo. Bez závěrečného "v tomto textu nehledejte šifru" by nebylo jasné, ve kterém ze dvou řádků hledat písmeno příslušné změně v levé části. Vtipné bylo, když po vypsání čísel pozic, na kterých dochází vlevo ke změnám, Halík opakovaně navrhoval správný první krok (převést čísla pozic na písmena a ta vyhledat v pravé části). Poprvé jsem jen mrknul na dvě sedmičky a dál se věnoval jinému rozdělanému postupu. Podruhé už jsem považoval za nutné Halíkovi vysvětlit, že zaprvé by tam to písmeno muselo být právě jednou a za druhé, tady a tady by mu vycházelo G a to tam určitě... Aha, Gusta! A orga!

Všichni čtyři přeskákali potok a já jako co. Je to docela široké místo. Honza s Martinem mě povzbuzují, snaží se vypadat, jako že si myslí, že tohle přeskočí každý, a chytají mě na druhé straně. Dobrý.

Tři čtvrtě hodiny chůze a vršek uprostřed pole. Vybrala bych si i hezčí místa, ale co. Po důkladném prozkoumání posedu na Předkrmhuli, abychom blížícím se Pralinkám moc neutekli, jsme našli i správný posed na pahorku a šifra pak byla jasná jako facka. Morseovka v červících a ve větvích. Předem jsme měli jasno i v tom, podle čeho budeme řadit a co budeme číst. Elegantní a hodně jednoduché, za pět minut hotovo včetně balení.

Na terénní Haluzi 2007 jsme nebyli, ale je fakt, že když teď koukám na MišoFův strom, tak je to v bleděmodrým ta stejná šifra, jen vylepšená o druhou morseovku. Holt asi dobrý nápad a tak přirozený princip, že napadne více lidí. Je vidět, že na šifrovačkách už se doopravdy vytvořilo a vyluštilo mraky šifer, tu a tam se principy opakují a je těžké to ohlídat. Ale myslím, že to nevadí - stejně když vidím šifru, tak nevím, jako která z těch minulých se bude řešit. A všechny si nepamatuju. Snad jen původního autora fakt praští do očí :)

Vzhledem k tomu, že šifry byly zatím spíš jednoduché a do pořadí už tak hodně promlouvala rychlost chůze, přemýšleli jsme, proč byl přesun od rozcestníku ještě prodloužený o černou turistickou značku, která uhnula z hlavní cesty a zase se na ni vrátila. Dohromady nám tříkilometrová cesta s hledáním zabrala 52 minut. V tom už se nějaká ta šifra ztratí. Ale vlastní značka - jednosměrka byla milá. Třeba zajímavý byl v jejím cíli postřeh, že vlastně přesně nevíme, kde jsme na mapě.

Není moc vidět na cestu - čelovka osvětluje tak akorát mlhu a vlastní dech. Dlouhé úseky chůze a kopce nám způsobily jeden nečekaný problém - došla voda. Rozhlíželi jsme se po možnostech ji dočerpat, poblíž rozcestníku Babí doly cosi svítilo, ale místo hospody jsme tam našli jen ostře osvětlené unimobuňky. Hledali jsme na mapě studánky.

V šifře si Honza brzy všimnul, že slova připomínají čtyři směry, a už jsme kreslili. Pralinky jsou nám v patách. David zmizel s čelovkou u lesa.

"Ty tam máš tu studánku?" volal na něj Martin.

"Jo," ozval se David.

Martin nám rozdal poslední zbytky své vody, aby si vyprázdnil lahev. Dala jsem mu i svoji, ať mi taky nabere. Pak se od lesa vrátil David.

"Kde máš vodu?" ptal se ho Martin.

"Jakou vodu?"

"Dyťs říkal že tam máš studánku woe!"

"Já jsem myslel že si děláš srandu, co ti mám tak odpovědět když čůrám?!"

Takže vodu už definitivně nemáme žádnou.

Původně jsme chtěli sejít přímo dolů na silnici, ale zrovna se nám nechtělo prasit. Pak se nám po pravé ruce otevřel dolů prudký sráz tušeného lomu, který nemáme v mapě, a tam se nám už vůbec nechtělo skákat. Takže jsme se vrátili víceméně po černé, ztráta skoro 15 minut. Ale co. David v mapě objevil další studánku.

"Našel jsem na zelené značce studánku. Jmenuje se Studánka na zelené značce." Prudce originální název.

"Lepší jak kdyby se to jmenovalo Studánka u chcíplé srny," zhodnotil Martin.

Nicméně když jsme ji našli, zjistili jsme, že je téměř vyschlá a kape rychlostí jedna kapka za vteřinu. Při objemu kapky pět setin mililitru to máme litr vody za pět a půl hodiny. To asi vzdáváme.

Šifra s ciferníky mě nenadchla. Samozřejmě že pravděpodobnější vzdálenost dalšího stanoviště vzdušnou čarou jsou spíš ty dva kilometry než nula, čtyři nebo šest. Časem nás i napadlo si "ověřit", že u této varianty spolu ladí i minutová ručička s hodinovou, to už bylo mnohem lepší, ale extra jistí jsme si výsledkem nebyli. Ono to taky může mít úplně jinej systém a není jak to ověřit. Jít se projít na Babí lom jen tak ze sportu jsme zrovna kupodivu chuť neměli. Chtělo by to větší jistotu. My se těch Pralinek snad nezbavíme. Už jsou zase tady. Zato se zbavili oni nás, protože brzy zase zmizeli. Honza šel ke studánce a najít nejbližší ze čtyř rafičkových variant, aby zjistil, jestli tam není aspoň cedulka "tady to není". Nic nenašel. Aspoň teda nabral tu vodu. Interpretace nápisů kolem prostředních hodin je taky nejasná. Číst všechny ve smyslu "nevýznamné místo na turistické značce"? Nebo stejně jako u vzorových hodin číst pouze slovo nad hodinami, čili "značka"? Jakákoliv? To se nám zdálo logičtější. No, však uvidíme na místě. Po čase jsme odsouhlasili, že to místo za Babím lomem teda bude asi fakt ono a chtěli jsme tam vyrazit. Načež si David vzpomněl, že by se mu taky hodila voda, a ještě šli s Honzou znovu ověřit to nejbližší rafičkové místo. Další čtvrthodina v háji.

Volal mi Lexa, že už dvě hodiny sedí na osmičce a propadli se bůhvíkam, přestože sem přišli v prvních desítkách týmů. No jo, déšť a noční krize, to chápu. Za chvilku na to přijdou, říkala jsem si, rodokmen je přece pěkná šifra.

Existuje typ orgů Tmou, kteří jsou jistě nadšení, že vymysleli šifru, která se exaktně myslícím hráčům nelíbí, a že existují hráči, kteří nechápou, proč pořád dokola někdo tak pochybné šifry dělá. Já to tentokrát vidím shovívavě - princip jediného smysluplného času ze čtyř tady sice není nějak betonově silný, ale byl tam. Je to řešení, jehož správnost se nedá ověřit jinak, než že tam zkusíme dojít a někde to tam najít. Ale zřejmě jsou lidé, kterým to vyhovuje, tak ať. Tahle konkrétní šifra nebyla špatná.

Hodina chůze. Po příchodu jsme si v lese všimli tří svítících skupinek. Takže jsme tu komplet celá čtveřice. Máme nečekanou šanci dostat se do čela, kterou zkušeně promarňujeme. Chlýftým po čase odchází, vzápětí nás míjí i Pralinky zvlášť. Třináctka se jim mimořádně povedla. Ústřední topení tu z nás tráví nejvíc času, odchází až těsně před námi. Na abpopu přišla ranní krize, jinak si neumím vysvětlit, proč jsme si víc než hodinu nevšimli ani jednoho z barevných systémů. Sice se nám zdálo, že oranžové puntíky jdou občas jakoby dokolečka a zelené po úhlopříčce, ale koukali jsme na to pořád jako na celek, mžourali do slov, co v tabulce náhodně vychází, meditovali nad královskou procházkou, odstraňováním stejnobarevných skupin, nad tím, že s bludištěm to určitě souviset nebude, protože to si ne všechny týmy překreslily, a nad naznačeným slovem zákys, než se Halík probudil a zjistil, že modré puntíky jsou vždycky kolem oranžových, a to dokonce v počtu 1 - 8. Pak už to šlo rychle. Posouvali jsme rudá písmena caesarovou šifrou o libovolný počet písmen v abecedě a když nic nevyšlo, donutilo nás to objevit i žlutošedý systém a heslo caesar přičíst.

"Copak neexistuje spousta zajímavých pěkných míst i v údolí?" stěžoval si Halík, když jsme stoupali na další kótu. Nic proti kótám. Ale je fakt, že přesuny letos asi časově tvořily zbytečně velký podíl hry. Nebo se mi to tak aspoň zdá.

Divní čtverečkovaní panáci a ještě divnější motivační text. A pod tím poznámka, že máme hledat významný, v mapě nezakreslený objekt dva a půl kilometru západně od řešení. V mapě to asi nemá smysl hledat, tak jdeme luštit. Některé týmy píšou, že dlouho zkoušely spoustu nadějných postupů. My jsme nezkoušeli vůbec nic. Víc jak hodinu jsme do toho tupě civěli, pospávali a schovávali se před deštěm. Spočítali jsme si 26x26 a tím to asi tak skončilo. Neměli jsme žádný inteligentní nápad, jenom jsme pořád hleděli na ty panáčky, jak jsou si podobní, jak by se dali překrývat a podobné blbosti, které ani nestálo za to zkoušet. Přišli dva Proudoví Krtci. Šavle touhle dobou vzdává hru na nevyluštěném rodokmenu.

Když nám došlo, že takhle se nikam nehneme, rozhodli jsme se pro přesun, kamkoliv. Vybrali jsme si autobusovou zastávku na svitavské magistrále u Podlesí. Zase jakýmsi křovím dolů. Ale rozehřátí pomohlo, už cestou nám začalo svítat.

"Já jsem tak přemýšlela, co kdyby se vzal ten text, našlo by se první písmeno ve sloupci, protože tam je první šipka, a pak bys od něj jel dolů o několik řádků podle druhýho písmena, ..." přemýšlela jsem nahlas o jakémsi zmateném postupu, aniž bychom u sebe měli tu šifru.

"Jako souřadnice?" řekl Honza.

"No jo, souřadnice. Hele já mám pocit, že tam i byly takový sudý slova. Projdi Tmou. Bdíš?"

"Zkus zvítězit, dnes. No jo."

Všechna slova, na která jsme si za chůze vzpomněli, měla sudý počet písmen. Něco takového to bude. Jen doženeme kluky a vyzkoušíme to. V autobusové zastávce už jsme pak "šli najisto" - kreslili čtverečky do prázdného rastru 26x26 podle souřadnic, nic to nedávalo, než mi došlo, že stačí brát černou nebo bílou podle toho, jestli se trefíme na panáka nebo ne. A už se to začalo rýsovat. ROZ... a teď bychom potřebovali C, ROZCESTÍ... tak ne, H, takže ROZHLEDNA... Rozhledna Babí lom. To si dělají srandu, ne? Tady si někdo pod pojmem "drsnější" představuje běhání po kopcích sem a tam?

No nic. Napsala jsem Tomovi, že museli být při plánování trasy asi zhulení, a vyrazili jsme zpátky po modré k rozhledně. Nakonec ta šifra ani nebyla těžká. Jen my jsme byli unavení. V protisměru jsme potkali Tučňáka s tučňákem, šli pohodově jako na vycházku a nějak jsme nechápali, kam tudy míří. Že by to vzdali a šli někam do cíle? Takhle brzy a tak blízko poslední šifře? Tým, který vyhrál Krtčí noru? Nesmysl. Z rozhledny se ale nevrací, to by nestihli. Pokračovali jsme dál. Pomalu jsme ztráceli motivaci. Dokud jsme byli pohromadě s Pralinkami, Topením a Chlýftýmem, byla jsem z toho nadšená. Ale teď jsme zaspali, Chlýftým a Pralinky už jsou v cíli, Topení v nedohlednu a kolem se pohybují jiné týmy. Do cíle už to nějak stihneme, tak co. Neměli jsme nejmenší potřebu soutěžit a v klidu jsme pokračovali na Babí lom.

A po deseti minutách to Davidovi došlo.

"Neměli my jsme od té rozhledny ještě změřit azimut?"

My jsme fakt ale úplně blbí. No jasně že se měl změřit azimut. A tím pádem patnáctka není na Babím lomu, ale u Kuřimi. A tím pádem je jasný, kam šel Tučňák s tučňákem. No nic. Vrátili jsme se k naší známé autobusové zastávce, podešli svitavskou magistrálu a šli hledat "významný objekt". Kolem Tučňák a Proudoví krtci. A rojnice myslivců a jeden zajíc, co mezi nimi z obklíčeného remízku proklouzl a běžel pryč do pole jako o život. Všechny tři týmy se asi rozdělily k různým významným objektům a k výpusti poslaly největšího sleponě, který si nevšiml, že je na ní nasprejované grafiti, a ani ho nenapadlo podívat se do kanálu. Aspoň my jo. ;-) Takže jsme tam všichni chvíli marně hledali a pak skoro současně našli. Na kanál, kam se nedá jít v obuvi, si nijak nestěžuju, protože na tyhle atrakce má abpopa dobrovolníka. Ale jinak mi to jako moc dobrý nápad nepřijde.

Šifra nebyla těžká. Timův slepec, tři postavy a dvojice rukou sice spolehlivě sváděly na špatnou cestu, ale brzy nás napadl i semafor. Během luštění jsme se dozvěděli, že kromě Chlýftýmu, Pralinek a Topení ještě nikdo není v cíli. To je dobrá motivace. Pomník pod Zárubou. Aha, ne pod Zárubou jako pod kopcem, ale na ulici "Pod Zárubou". Sbalili jsme si věci a přesně ve chvíli, kdy jsme se zvedli a zamířili k výpusti, zvedly se u ní oba zbylé týmy a rozběhly se k pomníku. Tak co jsme měli dělat.

Taky jsme se za nimi rozběhli a střídavě šli, z každého týmu dva tři lidi vpředu. V cíli nám Zdeněk předal zadání úkolu. Zakázali nám (celkem samoúčelně, asi nějaký komunikační šum), aby se do taškařice přidal člověk, který přijde později, takže jsme ještě pár minut čekali na Davida a začali jsme bez Halíka. I na Davida jsme čekali zbytečně, bylo to lehký. Ale to jsme nemohli vědět. Rozdělili jsme se na 3 skupinky: já, Honza, Martin + David.

Náš postup:

První dvě minuty samostatného luštění.

První půlminutová porada: "Já jsem zatím úplně mimo. Zkoušela jsem morseovku, římský čísla a nic." "My tam máme takový klíny." "No to já taky" "Takový klíny, některý se zužují zleva doprava..." "To máme asi všichni." "... a některý shora dolů a některý jsou takový jako..." "No dyť to máme všichni, ale co s tím?" "...takový jako čárečky, obdélníky." Konec.

Takže znovu a lépe. Druhé dvě minuty samostatného luštění. I je I, V je V a to třetí bude X. Pořád vychází nesmysly. HI, GL, CP, DR. Nebo to nejsou nesmysly? H, G, C, D...

Druhá půlminutová porada: "Už to mám, jsou to fakt ty římský čísla. Podle vodorovných seřadit a svislý přečíst. Nadiktujte mi to."

Třetí samostatná dvouminutovka. Kreslím si podtržítka jako v šibenici a luštím půlku Davidových a Martinových narychlo nadiktovaných klínů, přibližně zaznamenaných. Tučňáci hlásí správné heslo.

Ve třetí poradě mi Honza nahlásil svoje písmena a David dodiktoval zbytek klínů. Ne že by to úplně znělo jako heslo. O/M Y P R S _ L I _ O O U.

Zvedám ruku. "My prošli Tmou?"

"Správné heslo," potvrzuje Zdeněk. Minutu po Tučňácích. Jsme troubové. Chtěla jsem být čtvrtá kvůli Daliborovi. Skoro to vyšlo.

Celkově se mi TMOU moc líbila. Byl taková hodně tradiční. Pěkné šifry a k tomu klasické vychytávky, bludiště, dobře využitý obal pasty, zajímavý úkol v cíli. Je vidět, že do toho orgové dali hrozně moc. Jen přesuny byly v poměru k luštění zbytečně dlouhé a moc se mi nelíbil prostor cíle - malý, neprakticky zařízený na povídání, neútulný a došli jsme do něj pozdě. Za což si ale můžeme sami. :-) A pak ta dvojznačná řešení - dolní rybník a dvě stejně vysoké kóty po bludišti, dvě potenciální zacházky hned za sebou. Jinak mi přijde, že Tmou byla hodně dobrá a vyladěná. Nemyslím si, že byla příliš jednoduchá. Obtížnost přece nemůže donekonečna s našimi zkušenostmi stoupat, protože pak by už šifry nebyly tak hezké. A je fajn, že Tmou tu je v přijatelné obtížnosti i pro nové týmy, protože jejich druhá, třetí Tmou jim nabídně víc překvapení, než nám devátá, z toho pátá dokončená. Aspoň tak to myslím Instruktoři chtějí.

PS: Stejně si mě kluci vzali do týmu jenom proto, aby měli na koho hodit psaní reportáže.