Tmou 8: Prahory

Milí přátelé, dovolte mi tuto reportáž pojmout částečně jako reflexi celé uplynulé šifrovací sezóny. Zvládli jsme toho dost, takový rok už asi nezažijeme. Prošla jsem si hry, kterých jsme se letos zúčastnili, a zjistila jsem, že Tmou byla v tomto roce už naše jedenáctá. Ne že bychom programově objížděli celý "seriál", ale postupně nás ty hry zlákaly. Některé jsme chtěli vyzkoušet, protože jsme v těch místech ještě nebyli, jiné nám doporučili kamarádi nebo nás zaujaly v kalendáři a na další máme pěkné vzpomínky z minulých let.

V únoru jsme si prožili infarktový závěr Sendviče, u Olomouce nás na jaře v terénní části Pewnosti překvapily závěje sněhu (ještě jsme nevěděli, co nás čeká na podzim), na Matrixu jsme se během jediné noci vypořádali s pětadvaceti úkoly. Nejsilnější zážitky mám asi z Osudu, kam jsme se s Tomem vypravili sami dva, kde celou dobu pršelo a kde jsme přehrávali gramodesku bez gramofonu. Bedna se trochu změnila s pravým Bednářem a samotná noční hra vyšla podle našich nejlepších představ. Dnem a Exit se jako hry příliš nevydařily, i sem jsme ale šli rádi, některé úkoly nás skvěle pobavily. Stále více lidí z jiných týmů se stává našimi známými. Na letních Svíčkách jsme se prošli v krásné přírodě, na Krtčí norou jsme soutěžili s orgy, kdo bude na stanovišti dřív, a do toho nám nečekaně vpadla fenomenální slovenská Haluz - cudzinci, book, šumy, tamagoči...

Znovu a znovu mě udivuje síla týmu. Hodně se nám letos dařilo. Vyhráli jsme Matrix, podruhé Bednu, spolu s Chlýftýmem Krtčí noru a s fantastickým náskokem taky slovenské finále Haluze. Na Sendviči, Pewnosti a Svíčkách jsme skončili druzí. Deštivý Osud sice nikdo nedošel, na konci hry nás ale upřímně potěšilo pěkné třetí místo.

Za velkou část těchto výsledků vděčíme kamarádům, kteří nejsou z Prahor a přijali jsme je do týmu jako posily, když nás bylo málo. Osvědčený model "tři Prahory plus dva externisté" nám navíc každou hru zpestřoval. V obměněném složení tým funguje trošku jinak, každý přináší něco nového. Taky bylo fajn si s nimi v noci povídat. Tímto děkuji následujícím lidem: Jára Altmann, Ivo Cicvárek, Alča Kruisová, Martin Nečesal, Honza Novotný, Honza Pomikálek, Roman Rožník, Filip Ščerba, Marjánka a Petr Šimečkovi, Dalibor Šmíd, Lukáš Veselý. S většinou z nich bych v týmu šla ráda i kdykoliv jindy. Navíc je vidět, že je potřebujeme. Jinak nám totiž hrozí, že i když celou hru vedeme, strávíme nakonec několik hodin na hříčce, která se dá vyřešit za patnáct minut. Jako třeba znovu letos na Tmou...

Stalo se to, o co si orgové listopadovými termíny koledovali už nekolik let: pár dní před hrou začalo mrznout a sněžit. Dooblékli jsme se, ale stejně jsme museli vyhlásit nouzovou strategii: každou šifru budem řešit maximálně půl hodiny, jinak zmrznem. Skoro to vyšlo. Vypadalo to, jako by jednoduché šifry a dlouhé přesuny byly schválně uzpůsobené tomu, aby se tým dostatečně zahřál cestou a nezmrzl na místě.

Hra podle mě začala nešťastně. Chodit poslepu v křoví a řvát mi nepřipadá nijak obohacující. Navíc start vázl, museli jsme dlouhou dobu stát na místě (na sněhu). Začala hrát hymna, jedna ze skupin ale předčasně odstartovala a začala křičet. Prostě to podle mě nebyl nejlepší nápad. Měli jsme chuť se na to vybodnout a hodinu počkat na zadání, ale zamítli jsme to, tak jsme teda taky chodili a volali. Záviděla jsem Myslivcovi a kamarádům z jiných týmů, kteří v době startu ještě popojížděli na ucpané D1. Později jsme s Tomem zorganizovali alternativní akci: začali jsme oslovovat lidi z jiných týmů, spojovali se s nimi do řetězu a řadili se podle abecedy - spíš proto, abychom se zbavili nepříjemné situace, než že by se nám to zdálo výhodné pro náš tým. Zjevně to fungovalo, protože pár týmů kolem nás se našlo. Chtěla jsem zavolat na své poslední volané číslo Kriketovi, ať hledá řetěz a zapojí se, ale nebral to. Zatímco u Áček mobil povolili, jiné skupiny jej měly zakázaný. Našli jsme se pozdě, prakticky mezi posledními.

Letmým pohledem na šifru jsme zjistili, že asi budeme muset něco ověřit v centru, takže jsme nasedli do první šaliny a začali to řešit. Šlo to zpaměti. Odrazili jsme se od hesla Traditio Lampadis, které známe, protože je napsané na všech ročenkách Jarošky. Kulich na Kotlářské ověřil Skácela a Myslivec přes kamarády na Googlu překladatele Adolfa Kroupu. Nijak nás nezmátlo, že samohlásky jsou jen přívěsky a že se text čte pozpátku. Hurá na dvojku.

Tic-tac byl pěkný motiv celé hry, vtipně uvedený slovníkem a doznívající i ve čtyřlístku na čtverce. Tušili jsme, že budeme muset rozpoznat různé druhy, tak jsme s tím šli do tepla k nám domů. Tic-tac jsme pro jistotu půlili na dvě části o jedné kalorii, aby nám něco zbylo ke kontrole. Pracovní názvy příchutí: sladká, mentol, zelený orbitky. Na první pokus jsme v tom měli pár chyb, po drobných úpravách začalo vycházet uzxdor displej. "Dor jako Dornych?" "To je ten billboard u Tesca, ne?" Po dalších úpravách vychází i Úzká, postupně se balíme, měním zmrzlé jablko za teplé a míříme k displeji. Jo, a řekla bych, že Myslivec si teď asi Tic-Tac jen tak nekoupí.

Jsme tu 2., predbihame jazzmany a ve vedení jsme pak zůstali až do třináctého stanoviště. Znovu využíváme výhodu domácího prostředí, kromě Jarošky na první pohled rozeznáváme i další budovy, zbytek dohledají kamarádi na Googlu. Dvě místa z deseti jsme zakreslili špatně, ale zbylých osm vytvořilo pěkný kruh, takže jedeme do středu.

Skvělé provedení klasické cesty podle návodu, komiks Jaroslava Němečka se nám moc líbil. Rozdělili jsme se a obešli ulice kolem parku, nejnadějnější nám připadal východ a tam to taky bylo. Další cesta už byla snadná, jen jsme se ještě museli všichni sejít.

Tady moc nebylo co řešit, prostě jsme poznávali ukázky a otravovali kamarády kvůli určení letopočtu. Možná těch úkolů na Google mohlo být míň. Převod na písmena byl díky rozmezí 26 let celkem zřejmý, jen nás hned nenapadlo počítat roky od letoška (čili pozpátku).

Volají orgové, jak moc mají spěchat s umísťováním terénu. Přes lávku nad maloměřickým nádražím jsem asi ještě nikdy nešla, natož za sněhu a tmy, byl to pěkný pohled. Na šachy ta šifra nevypadá, je to 9x9, co třeba sudoku? Jo jo, zdá se, že se figurky v řádcích ani sloupcích neopakují. Máme trochu štěstí, že na šachovnici stojí jen jediný král a nešlo s ním proto moc počítat. Díky tomu nevadilo, že jsem koně a krále značila stejně (BK a ČK). Cestou na sedmičku nám to došlo, ale řešení bylo v pořádku. BK v prostředním čtverci jsme automaticky považovali za bílého krále, protože bílý kůň už v té oblasti stojí.

A jde se do terénu, zjevně bude dlouhý, když začíná už na sedmičce. Naštěstí vede známým krajem. Kolem lomu v létě jezdíme co chvíli na kole. Šifra byla jednoduchá - morseovkovou nápovědu o Newtonově jablku jsme přečetli ve stejnou chvíli, kdy jsme napočítali osm čtverečků na sloupec, takže už to stačilo jen překreslit. Výsledná kóta nás moc nepotěšila - z této strany tam bohužel cesta nevede. Rozdělili jsme se, já s Honzou jsme to na jistotu obešli velkou oklikou, ostatní šli víceméně přímo.

Kluci našli kótu snadno, když u ní však nenacházeli šifru, zavolali orgům, jestli už tam byli. Po cca čtvrt hodině šaškování kolem kóty a druhém telefonátu s orgy se ukázalo, že oni kótu nenašli, proto šifru umístili ke stromu s patníkem na opačné straně cesty. Naštěstí se to tedy vyřešilo rychle a orgové šli šifru hned přemístit. Když už jsme z opačné strany přicházeli ke kótě i my s Honzou, zavolali nám kluci, že to bylo lehký a kde je prý rozcestí u Luže. Tak jsme se zase otočili a šli zpátky.

Orienťáky na hrách mě moc nelákají, ale nestěžuju si, vím, že jiné lidi třeba baví. A někdo přece musí hlídat batohy, ne? Brzy přišel tým And all that jazz, se kterým jsme se téměř na tom stejném místě před měsícem potkali na Krtčí norou. Mysleli jsme si, že snad nebude potřeba získat všechny kontroly, ale neriskovali jsme to. Ještě že tak, potřeba byly do jedné. Kluci byli šikovní (a to byla tma a nebyly zatím vyšlapané cestičky.) Při sčítání jsme udělali pár chyb, ale nakonec z toho vyšlo "most roh obory" nebo tak něco. Pokračujeme ve stopách Krtčí nory. Problém je, že se nám v zimě vybily mobily, takže se nemůžeme moc dělit. Resuscitovali jsme je až později zahříváním vlastním tělem.

Počkali jsme nahoře na cestě, než Tom šifru přinese. Dala se do nás zima. Vyluštili jsme to pak naštěstí snadno, což je naše jediné štěstí - jinak by tu další týmy našly leda tak sochy Prahor. Slovensky píšu název šifry proto, že slova "dekóduj pomiešaný text" máme dobře zažitá z jedné Haluzácké šifry. Na slovo "dekóduj" s libovolně přeházenými písmenky jsme tedy poměrně senzitivní. Kromě toho jsme si všimli, že divná písmena jsou převážně na začátku slov. Ignorovali jsme je a přečetli instrukce k dekódování. Krávu bychom raději přičítali než odečítali, ale to je jedno. Tak jsme místo odečítání krávy přičítali ohydy.

Šifru řešíme na druhý pokus. Nejdřív jen zapisujeme písmenka, kterými cesta prochází, pak Honzu napadá krabice posouvat, což vypadá na první pohled elegantně a správně. Byla to pěkná šifra. Vyšlo "brána ohrady okolo". Jak okolo? Jaké ohrady? Z našeho počmáraného papíru není nic vidět, dochází nám to až po překreslení. Písmena udělala obrázek takového toho turistického přístřešku. Fakt pěkný.

A zatímco jsme posouvali písmenka, ve 4:00 porodila Eva chlapce, Oskara.

Piškvorkový zápas byl v loňské kvalifikaci grafická šifra, takže jsme na to zprvu chtěli jít taky graficky, ale pak Kriket zjistil, že je v tom 12 oddílů po dvanácti slovech. Mohli bychom je ze čtverce vybírat podle souřadnic, to by bylo pěkné. Vychází to perfektně. Ještě že tak, je čas se zase zahřát přesunem.

Že jde o mapové značky bylo víc než jasné, stejně jako to, že máme použít doporučenou mapu. Jenže jak? Najít ty objekty v legendě a z popisu použít příslušné písmeno? Proč by ale byly popisy obrazů tak konkrétní a zabývaly se barvou stromu? Takže najít je na mapě? Tam jsou ale všechny mnohokrát... Co s těmi čísly? Že by šlo o vzdálenosti od hledaného místa jsem si zavrhla dost brzy - ani milimetry, ani centimetry nevycházely. Nejdelší čas jsme strávili nad myšlenkou, že čísla 1-30 ve skutečnosti představují azimuty 1-360, takže číslo vynásobíme dvanácti a v daném azimutu od hledaného místa musí být ty obrazy. Nezdálo se mi to ("A proč tam teda nejsou rovnou čísla 0-360?" "To by bylo moc lehký."), ale je fakt, že tento postup využíval všechny dostupné informace a navíc odpovídal legendě, že stojíme na výstavě a kolem jsou (postupně) tyto obrazy. Jinak jsme se taky dlouho pokoušeli najít obdélník 5x6 čtverců a podobně. Přicházejí Proudoví Krtci.

Po dvou hodinách jsme šli hledat hospodu do Mokré Hory. Otevírala až v jedenáct, cestou jsme se ale zahřáli a dali šifře další hodinku na dětském hřišti. Další vymrznutí a přesun - tentokrát jsme mířili do čekárny řečkovického nádraží. Pár měsíců už je ale zrušená, luštíme u nástupiště. Rozpadá se nám tým, ve třech se vydáváme na poslední přesun pevně rozhodnutí, že musíme najít hospodu, jinak to nedáme. Voláme Krtkům a po vzájemném ujištění, že ani jedni z nás ještě nedali třináctku, si teoreticky připouštíme, že by mohla hra trvat i po dvanácté hodině a luštíme dál. Konečně nacházíme nonstop u Horáckého náměstí, v němž jsme šifru prolomili. Byly to opravdu ty vzdálenosti, ale ve stovkách metrů. No, není to zas tak špatné řešení, ale je fakt, že měřit to v mapě po dvou milimetrech hned každého nenapadne. Utěšuje nás, že jsme v tom nebyli sami. Tak si myslím, že šifře by rozhodně prospělo, kdyby u "obrazů" nebyla čísla 4 až 30, ale 400 až 6000 (třeba jako ceny obrazů).

Tři přesuny nás sice stály dost času, ale postupně jsme se jimi přibližovali ke čtrnáctce. Na kopci 299,5 jsme dokonce byli před pár týdny na výletě, takže vyzvednutí čtrnáctky bylo dílem okamžiku - Tom to stihl ještě v limitu jako třetí, těsně po organizátorech Haluze. V poledne jsme dostali sms, že už někdo vyhrál, a vzápětí pár dotazů, jestli jsme to jako byli my. Kdepak, Albert Stallone byl lepší. Ale když už jsme byli na črtnáctce, doluštili jsme si s Tomem i šifru a odešli do cíle na Horácké náměstí.

Do cíle jsme přišli ve stavu lehké dehydratace. Tekutin jsme s sebou měli dost, ale komu se chce pít je tak ledové? Pobavili jsme se s ostatními týmy, moc jich tu ale nebylo. Zajímalo by mě, jak se dařilo kamarádům, jak dopadli Jeníčci a Chlýftým a Tykadla, jestli All that jazz taky využili zkušenosti z Krtčí norou... Tak doufám, že se to brzy všechno dozvím dostanu se během pár dní zase do normálního provozu.

PS: Fotky nemáme, rukavice jsme byli ochotní si sundávat jen v nejnutnějších případech.